Za období komunismu existoval vtip, který se objevoval v mnoha variantách. Zněl asi takhle:
„Otázka Hlasu Ameriky: Za jak dlouho si kvalifikovaný dělník v SSSR vydělá na osobní automobil?
Odpověď SSSR: A vy zase bijete černochy!“
Tématem dnešního dílu bude argumentační faul, který se nazývá Whataboutismus, česky se někdy označuje jako Úhybný manévr. Jeho účelem je napadnout druhou stranu z pozice pokrytectví, ale – a to je důležité – aniž by se kvaziargumentující vůbec pokusil vyvrátit argument samotný. Sami ho znáte z nedávné doby, kdy se novináři ptali na nějakou otázku premiéra a ten jim na to odpověděl „Ale Kalousek udělal zase (dosaďte něco)!“.
V souvislostí s válkou na Ukrajině zaznívá mnoho podobných rádoby odpovědí, z nichž vyberu tyto:
1) Američani to dělají taky!
2) Co jsi dělal, když bombardovali Srbsko!
3) V Asii a Africe se furt děje něco a nikoho to nezajímá!
Whataboutismus je kvaziargumentace, je to argumentační faul. Vůbec se totiž nevztahuje k původnímu argumentu. Když řeknu, že Rusko porušuje mezinárodní právo, tak nemůže být argumentem to, že někdo jiný taky porušuje někde jinde mezinárodní právo. To přece může platit obojí zároveň. Pojďme si proto přebrat jednotlivé aspekty této kvaziargumentace, a to jak z logického, tak z lidského pohledu:
1) nevyvrací původní argument. Když František zbije Václava, nemůžu říct, že je to v pořádku, protože Petr zbil předtím Tomáše. Jedna věc neospravedlňuje druhou. Může být špatně obojí. Může být špatně jen jedno z toho a to druhé třeba legitimní nutná obrana. Ty dvě věci spolu nesouvisejí. Rusko páchá válečné zločiny, i když někdo před Ruskem taky třeba páchal válečné zločiny.
2) člověk nemusí mít všechny informace. Například o válce v Iráku jsme jen těžko mohli mít tolik údajů a úhlů pohledu, protože se vedla v roce 2003, kdy jsme určitě neměli chytré telefony a online streamování na sociálních sítích, kdy nebylo k dispozici tolik článků online atd.
3) člověk mění názor, zejména pokud se něco děje blíž. Je klidně možné, že o válce v Afghánistánu si někdo pomyslel, že to je daleko a válčí se tam pořád, zatímco Ukrajina je tady, je to náš kulturní okruh, naši sousedé. Je logické, že to někoho zajímá víc, když se nás to taky víc týká. Zajímá mě, když mi chtějí zřídit fabriku za domem, zajímá mě o poznání méně, když ji chtějí zřídit o dvě stě kilometrů dál, nezajímá mě vůbec, když ji chtějí postavit v Číně. To ze mě nedělá pokrytce.
4) vůbec netušíte, co si kdo myslí o jiném konfliktu. Někdo si třeba o válce v Iráku (2003) myslí, že to byla nelegální válka. Třeba generální tajemník OSN Kofi Annan (fakt to řekl). Někdo to třeba někomu řekl jen osobně, jiný někam napsal, jiný si to nechal pro sebe. No a co? A navíc nemusíme si hrát na variaci písničky „Když jsem já sloužil“, abych vyjmenoval a morálně rozebral všechny války, co jsem od batolecího věku mohl v médiích sledovat, abych se nakonec mohl vyjádřit k té poslední. To by veřejná debata neexistovala. (Poznámka – nechci rozebírat válku v Iráku; pro účely tohoto článku postačí, že existuje debata o její legálnosti a o jejích důvodech. Používám ji jako příklad z debat, které vídám).
5) neexistuje žádné morální pravidlo, které by říkalo, že kdo se něčemu nepostavil jednou (z neznalosti, pohodlnosti, ze strachu atd.), už musí mlčet do smrti. Právě naopak. Západ si cení toho, když se někdo ozve i po letech mlčení. Třeba má víc informací, třeba mu přeteče pohár trpělivosti. Je dobře, že se o tom mluví, i když se o něčem jiném předtím mlčelo. Představte si Pražské povstání v roce 1945 a někoho, kdo se vysmívá barikádníkům a volá na ně „A co jsi dělal v roce 1942?“.
6) člověk může mít jiný názor. Může považovat válku v Iráku (2003) za zcela legitimní a válku na Ukrajině za zcela nelegitimní. Ke každému názoru mohl dojít jinou cestou a legitimita jednoho konfliktu nesouvisí s legitimitou jiného konfliktu (bez časové a místní souvislosti).
7) žádný člověk se nemůže postavit všemu na světě, s čím nesouhlasí, a pomoct všem lidem. Může se postavit něčemu a pomoct někomu. Takže někteří si jako svobodní lidé vybrali Ukrajinu a teď. Whataboutista ať si vybere klidně nepomoct nikdy a nikomu, žije naštěstí ve svobodné společnosti a má na to právo.
Existuje možnost, kdy má whataboutismus v debatě své místo. To je tehdy, když má poukázat na dvojí standard nebo pokrytectví. Pak ale by měl být za prvé spojen s vlastním názorem tazatele (příklad - někdo si myslí toto: „Souhlasím, že Rusko páchá válečné zločiny, ale USA v roce 2003 také podnikly nelegální invazi do Iráku“, nebo vám řekne i opačný názor „Invaze na Ukrajinu mi nevadí, stejně jako mi nevadila invaze do Iráku“). V takovém případě to však není protiargument, ale sdělení názoru druhé osoby – a jako takové je legitimní. Vy si můžete díky tomu udělat obrázek o tom, s kým vedete diskuzi a kam by se měla ubírat dál. Druhé místo v debatě je tehdy, když má za úkol zpochybnit věrohodnost určité osoby nebo instituce, když poukáže na to, že jedna válka někomu vadí a jiná tomu samému nevadí, přitom vyzdvihne určitou podobnost. Pak se dá debata vést o míře podobnosti nebo o mezinárodním právu. Ani zde však nejde o prostředek vyvrátit argument druhé strany, jen rozšiřuje jeho kontext. Takže až vám někdo bude říkat „A co Irák?“, zeptejte se „Jak válka v Iráku v roce 2003 ovlivnila to, jestli je válka v roce 2022 na Ukrajině zahájena a vedena v souladu s mezinárodním právem?“ Pokud jen zdůrazní, že Rusko není podle jeho názoru jediné, kdo porušuje mezinárodní právo, pak vlastně nezpochybňuje váš argument, ale rozšiřuje debatu (a vy s ním dle libosti můžete diskutovat o Iráku a Ukrajině nebo se držet jen jednoho tématu).
Pokud vám ale řekne, že když mohly USA do Iráku nebo Saudská Arábie do Jemenu, může Rusko na Ukrajinu, směle mu řekněte: „A já tebe můžu teď hned a tady zbít nebo okrást, když někde jinde ve světě se taky bijí a okrádají lidi?“ Pravděpodobně se mu ta myšlenka nebude líbit a řekne, že se buď bude bránit nebo si zavolá pomoc.
Pak mu řekněte: „A téhle myšlenky se drž!“
Výhled na další dny: jako obvykle, opotřebovávací válka. Rusko by třeba i rádo odřízlo síly postupem mezi Mariupolem a Charkovem, u Maripolu postoupili a tlačí i v Záporoží, ale zase ještě nemají obklíčený Charkov. Snad se to hned tak nestane a Ukrajina se v tomto místě udrží a kdyby ne, že se v té kapse nenechá chytit. Německo jedná s Katarem o dodávkách plynu, ze západu se dodávají prostředky protivzdušné obrany, sankce fungují i v omezeném rozsahu, prosakují zprávy o krizi a čistkách v ruském vedení. Rusové zřejmě nasadili všechno, co mají aktuálně k dispozici, uvažují o povolání dorostu (což je úplně hrozné). Manévry u Oděsy, kdy jsem předpokládal, že k vylodění nedojde, jsou opravdu zřejmě jen zastírací taktika (a ruské minonosky zřejmě zaminovávají přístav, aby Ukrajinu odřízly od Černého moře aspoň takto).
Dva dotazy závěrem:
1) zajímá vás protivzdušná obrana? Já vím, nejsou to tanky a letadla a výsadkáři a špióni a všechny ty vzrušující věci z filmů. Mě totiž zajímá a rád bych o ní v budoucnu něco stručného napsal, jestli to ale chcete číst.
2) myslíte, že má cenu ty mé úvahy překládat? A nemluvím jen o angličtině, ale třeba o ukrajinštině – četl by to vůbec někdo? Myslíte, že by to ocenili, kdyby věděli, kolik lidí se o dění na Ukrajině zabývá (tím myslím vás čtenáře, kterých je překvapivě hodně – tedy alespoň mě to překvapuje), nebo by to naopak brali jako jakousi touhu po senzaci?