Nejmenší německý tank
http://nejen.cz/app.php/gallery/album/9
Současné armády stále více používají pozemní roboty, tedy dálkově řízená či autonomní vozidla různých velikostí. První předchůdci těchto strojů se ale objevili již během druhé světové války, a sice v podobě dálkově ovládaných „nosičů náloží“. Určitě nejznámějším z nich je miniaturní německý tank jménem Goliath.
Ženisté jako vysoce specifický druh vojsk potřebují pro svoje úkoly speciální techniku. Pokud příchod tanků znamenal pro armády zejména revoluční kombinaci pohyblivosti, palebné síly a pancéřové ochrany, pak pro ženisty šlo o příležitost umístit svoje nástroje na mobilní a odolné platformy. Navíc se poté objevily i kvalitativně zcela nové prostředky pro vytváření či naopak likvidaci rozmanitých překážek a jiných objektů na bojišti. Do této kategorie spadají i dálkově ovládaná pásová vozidla přepravující výbušné nálože.
Francouzská inspirace
Pád Francie v červnu 1940 přinesl německé armádě mj. kořist v podobě mnoha francouzských vojenských vozidel, z nichž některá (např. dělostřelecké tahače) německou techniku evidentně převyšovala. K tomu vůbec nejzajímavějšímu, co Němci ukořistili, patřilo mj. pásové vozidlo, jež zkonstruoval Alfonse Kégresse jako prostředek pro ničení překážek na bojišti. Označovalo se jako „engin K“ a ovládalo se dálkově prostřednictvím kabelu. Sériová produkce měla běžet u firmy Citroën a francouzská armáda si stačila objednat 12 000 kusů (!), rychlá porážka země galského kohouta ovšem způsobila, že se tento velmi zajímavý stroj do služby vůbec nedostal. Zato posloužil coby inspirace pro Němce, kteří v té době testovali podobná vozidla, která byla určena především pro zneškodňování minových polí. Ukazovala se však jako zbytečně velká a v terénu poněkud nemotorná, a tudíž německá armáda projevila zájem o něco menšího. Pokud dosavadní dálkově řízená ženijní vozidla sloužila zejména jako tahače odminovacích zařízení, u nichž šlo o ochranu lidské obsluhy před účinky min, pak onen nově vyvíjený prostředek měl fungovat speciálně jako nosič nálože (Ladungsträger), jež tvořila jeho integrální součást, takže její exploze znamenala zničení celého prostředku. Ve specifikacích se objevil také požadavek, aby vozidlo mělo pancéřovou ochranu přinejmenším proti střelivu z pěchotních zbraní, jelikož se předpokládalo, že se bude přibližovat k nepřátelským bunkrům a kulometným hnízdům pod palbou. Kromě ničení statických objektů se zvažovalo, že by se mohl využívat jako prostředek protitankového boje. Požadovala se přeprava 50 kg výbušnin a rychlost 10 km/h. Úkolem byla pověřena společnost Borgward z Brém, jež pro německou armádu dodávala ona starší dálkově ovládaná vozidla. Vývojové práce zahájila na konci roku 1940, ale projekt neměl příliš velkou prioritu, a tak prvních patnáct prototypů spatřilo světlo světa až v dubnu 1942. Konstrukčně se jednalo o 1,5 m dlouhé tanky, jejichž boční silueta se shodovala s tvarem napnutých pásů, což znamenalo, že prostředek trochu připomínal britské tanky z první světové války. Progresivním prvkem byl pohon, který zajišťovaly dva elektromotory.
Kabelem ovládaný Goliáš
Vozidlo mělo pár hnacích ozubených kol vepředu, čtyři páry velikých pojezdových kol, jeden pár zadních napínacích kol a jeden pár malých nosných kladek nahoře. Sériové kusy se ale od prototypů odlišovaly, jelikož čtveřice párů pojezdových kol se výrazně zmenšila a přibyly dva páry horních kladek. Díky tomu vznikl mezi pojezdovými koly a kladkami volný prostor, jenž pojal baterie pro dvojici elektromotorů. Tyto přesunuté baterie posléze uvolnily prostor uvnitř korby vozidla, což umožnilo zvětšení výbušné nálože, která tak u sériových kusů vážila 60 kg. Elektromotory byly typu Bosch MM/RQL a dodávaly celkový výkon 5 kW, převodovka měla pouze jeden stupeň pro jízdu vpřed a druhý pro směr vzad. Skutečně pancéřovaná byla ovšem jen čelní strana, o níž se předpokládalo, že bude vystavena přímé střelbě nepřátelských zbraní, a tudíž byla opatřena celkem šesti pláty pancéřové oceli o síle 5 mm; zbytek korby vozidla byl vyroben z obyčejných ocelových plechů. Pokud jde o ovládání, to se dělo pomocí kabelu, jenž obsahoval tři vinutí, a to dvě pro řízení směru jízdy (de facto pro levý a pravý pás) a jedno pro odpálení nálože, která byla instalována v přední části vozidla. Za ní následoval prostor dvojice elektromotorů a konečně v zadní části stroje se nalézal buben se svinutým ovládacím kabelem o maximální délce 650 m. Každý z pásů o šířce 16 cm sestával ze 48 článků. V této podobě se nový stroj dostal také do sériové produkce, a to pod oficiálním armádním označením „Leichte Ladungsträger SdKfz 302 E-Motor“, kromě toho byl však označován i krycím jménem „Gerät 67“, zdaleka nejčastěji se mu ale říkalo Goliath (Goliáš). To byla nejspíše ironická narážka na malé rozměry, ačkoliv svou úlohu mohl sehrát i fakt, že se tak jmenuje také jeden z největších brouků světa. Druhému vysvětlení snad trochu nahrává skutečnost, že vojáci západních armád používali pro „Goliáše“ přezdívku „Beetle“, tedy „brouk“. Bez ohledu na původ názvu je však jisté, že se v květnu 1942 rozběhla sériová produkce.
Útvary, nasazení a potíže
První jednotkou vybavenou vozidly Goliath byla 3. střední tanková rota, jež patřila do sestavy 300. oddílu dálkově řízených tanků, německy Panzer-Abteilung 300 (F.L.). Poprvé zasáhla do reálného boje v červnu 1942, a sice během obléhání sovětského Sevastopolu, kde se „Goliáše“ uplatnily jako nástroje pro destrukce bunkrů a opevnění sovětských obránců. Během podzimu 1942 pak byly formovány další jednotky, vesměs označované Panzer-Pionier-Kompanie (tedy tankové ženijní roty) a nesoucí čísla od 811 do 814. Každá taková rota měla jako své základní vybavení 162 samotných Goliathů a 22 polopásových ženijních vozidel SdKfz 251/7, na nichž byly vezeny také ovládací pulty. Na místo určení byl Goliath transportován na malém přívěsu, který měl dvě kola a byl koncipován tak, aby ho mohli bez problémů táhnout dva vojáci. Poté, co byly ony další roty zformovány a vybaveny technikou, následovalo jejich bojové nasazení, a sice prakticky na všech válečných frontách, takže Goliathy se objevily v severní Africe nebo během bitvy u Kursku. Kromě speciálních útvarů byly tyto tanky poté přidělovány i některým běžným ženijním praporům. V roce 1942 bylo vyrobeno 835 tanků Goliath, roku 1943 získala německá armáda 1731 a na počátku roku 1944 ještě dalších 69 kusů, ale pak již produkce této verze skončila. Již od samého počátku totiž bylo evidentní, že Goliath s elektrickým motorem, ačkoli jistě představuje progresivní řešení, není zcela optimálním prostředkem. Elektromotory byly drahé, takže jeden elektrický „Goliáš“ stál okolo 3000 říšských marek (pro porovnání, to bylo asi třikrát více než automobil Volkswagen Brouk), kromě toho elektromotory v bojových podmínkách mnohdy selhávaly a poměrně těžko se opravovaly. Navíc se objevily stížnosti, že tank má příliš malý dojezd. Proto padlo rozhodnutí, že by firma Borgward měla vyrobit novou verzi se spalovacím motorem, což by zmíněné nedostatky vyřešilo. Do vývoje této varianty se zapojily též společnosti Zündapp a Zachert a výsledkem jejich snažení byl stroj, jenž následně obdržel název „Leichte Ladungsträger SdKfz 303 V-Motor“. První prototyp byl představen na jaře 1943 a zanedlouho byla zahájena sériová výroba.
Goliáš s novým motorem
Nová varianta tanku Goliath se dala již na první pohled rozeznat podle odlišného tvaru. Pokud elektrická podoba byla při bočním pohledu skoro „symetrická“, resp. její přední část vypadala téměř shodně jako zadní, pak nová verze se spalovacím motorem vyhlížela zboku zhruba jako kosočtverec, a tudíž ještě více připomínala britské obrněnce z první světové války. Měla jeden pár ozubených hnacích kol vepředu, dále pět párů malých pojezdových kol, jeden pár zadních napínacích kol a konečně dva páry horních kladek. O pohon vozidla se staral dvoudobý motor Zündapp S27 se dvěma válci, objemem 703 cm3 a výkonem zhruba 9,3 kW. Převodovka měla tři stupně, z toho dva pro jízdu vpřed; o něco vzrostla maximální rychlost, nejvíce však potěšil dramatický nárůst dojezdu, jenž činil u elektrické verze jenom 1,5 km, kdežto nová podoba se mohla (díky benzínové nádrži o objemu 6 litrů) pochlubit dojezdem 12 km. Zvětšila se též síla pancíře, a to na 10 mm. Goliath se spalovacím motorem navíc existoval ve dvou provedeních; tvarově se obě víceméně shodovala, ačkoliv druhé bylo rozměrově o něco málo větší. První se označovalo SdKfz 303a a neslo nálož trhaviny o hmotnosti 75 kg, zatímco u druhého zvaného SdKfz 303b činila hmotnost trhaviny dokonce 100 kg. V roce 1943 bylo zhotoveno 2112 kusů benzínových Goliathů, v následujícím roce 2694 a v posledním roce války 123, ovšem drtivou většinu tvořily stroje provedení SdKfz 303a, jelikož „velkých“ SdKfz 303b vzniklo pouze 325 exemplářů. Celková výroba tanků Goliath tedy činila něco kolem 7500 kusů. Bojové nasazení pokračovalo až do konce války, ve větším měřítku k němu došlo mj. při obraně proti vylodění spojenců u Anzia a v Normandii, asi vůbec nejvíce se však „Goliáše“ uplatnily při potlačování povstání ve Varšavě, kde ničily hlavně barikády. Při kapitulaci Německa bylo pořád ve službě kolem 2500 kusů, tj. asi třetina vyrobeného počtu. Dálkově ovládané tanky Goliath neměly na průběh války takřka žádný vliv, což ale nic nemění na faktu, že šlo o velmi pokrokovou zbraň, která tak trochu „dláždila cestu“ pro dnešní vojenské roboty.
Parametry tří verzí vozidla Goliath
SdKfz 302 |
SdKfz 303a |
SdKfz 303b | |
| „Přístrojový“ název | Gerät 67 |
Gerät 671 |
Gerät 672 |
| Druh pohonu | Elektrický |
Benzínový |
Benzínový |
| Motorový výkon | 2 × 2,5 kW |
1 × 9,3 kW |
1 × 9,3 kW |
| Celková délka | 1,5 m |
1,62 m |
1,69 m |
| Celková šířka | 0,85 m |
0,84 m |
0,91 m |
| Celková výška | 0,56 m |
0,6 m |
0,62 m |
| Hmotnost nálože | 60 kg |
75 kg |
100 kg |
| Celková hmotnost | 370 kg |
365 kg |
430 kg |
| Max. rychlost | 10 km/h |
11 km/h |
11,5 km/h |
| Max. dojezd | 1,5 km |
12 km |
12 km |
Větší příbuzní
Goliath nebyl prvním ani jediným dálkově řízeným ženijním vozidlem německé armády. Jeho výrobce, firma Borgward, pracovala na podobných prostředcích už od podzimu 1939, kdy byl navržen dálkově řízený pásový „čistič minových polí“ Minenräumwagen B-I, jenž tahal válce či nálože pro odpalování min. První kusy měly být využity při útoku proti Francii, avšak kvůli její rychlé porážce k tomu již nedošlo. Vozidla B-I a také větší vozidla Minenräumwagen B-II tedy byla omezeně nasazena až při invazi do SSSR, jejich výsledky však nebyly příliš oslnivé. Firma Borgward už tehdy pracovala na dalším typu, jenž byl tentokrát polopásový a byl určen speciálně pro pokládání náloží. Nazýval se Sprengladungsträger B-IV a dopravoval výbušniny o váze 500 kg. Na rozdíl od „Goliáše“ však nebyl při explozi zničen; jeho úkolem bylo položit nálož a potom odjet do bezpečí. Ovládal se bezdrátově, zpravidla z upraveného tanku. Výroba první verze Ausf. A začala na jaře 1942, poté byly vyvinuty úpravy Ausf. B a C. Celkově bylo dodáno necelých 1200 kusů. Jako zajímavost se dá dodat, že se experimentovalo i s přenosem signálu televizní kamery na vozidle. Poslední z „nosičů náloží“ (rozměrově se nalézající mezi malým Goliathem a největším B-IV) byl Mittlerer Ladungsträger Springer, který byl vytvořen firmou NSU na základě součástek jejího polopásového motocyklu Kleines Kettenkrad. V jeho případě se ale jednalo o čistě pásové vozidlo s náloží o váze 300 kg. Produkce, která začala na podzim 1944, však dala jen asi padesát exemplářů.
Autor: Lukáš Visingr
Hlavní zdroje:
Peter Chamberlain a Hilary Doyle: Encyclopedia of German Tanks of World War Two
Thomas L. Jentz: Gepanzerte Pionier-Fahrzeuge – Goliath to Raeumer S
Panzernet.net, Wikipedia.org