NejeN

ADATS: Pokus o univerzální raketu
 
Soudobý trh se zbraněmi nabízí pozoruhodně široké spektrum řízených střel, které se obvykle dělí do kategorií podle toho, proti jakým cílům jsou určeny. Existují tedy specializované střely protitankové, protivzdušné nebo protilodní. Podstatně vzácnější jsou zbraňové systémy, jež se dají označit za víceúčelové, resp. byly konstruovány pro ničení více druhů cílů současně. Jako snad nejtypičtější příklad lze uvést komplet ADATS od švýcarské firmy Oerlikon, jež do jeho vývoje a propagace investovala velké prostředky. Tato zbraň má zajímavé parametry a značný zájem o ni svého času jevily i ozbrojené síly USA, kvůli složitosti a nákladnosti však nakonec její komerční úspěch zůstal za očekáváním výrobce.
 
Novinka vyvolává nadšení
Švýcarská firma Oerlikon-Bührle (později přejmenovaná na Oerlikon Contraves, nyní součást německé korporace Rheinmetall Defence Group) tradičně patří k nejvýznamnějším výrobcům techniky pro protivzdušnou obranu. Vybudovala si respektované jméno hlavně rychlopalnými kanony malých ráží, které za druhé světové války používaly ozbrojené síly Spojenců i Osy, za studené války se ale rozhodla rozšířit svoji působnost i o raketové střely. Nepostupovala právě obvyklou cestou, protože od poloviny 70. let zkoumala možnost vytvořit systém, který dokáže účinně bojovat jak proti létajícím, tak proti obrněným pozemním cílům. Program byl formálně nastartován roku 1979 pod přiléhavým jménem ADATS (Air Defence and Anti-Tank System) a byla k němu přizvána i americká společnost Martin Marietta (nyní Lockheed Martin), neboť Švýcaři doufali v uplatnění na americkém zbrojním trhu. Americká značka v rámci smlouvy o spolupráci v hodnotě 100 milionů dolarů zajišťovala část technického řešení, některé senzory, postavení tří samohybných prototypů a jejich střelecké testy. První ostré odpálení řízené střely ADATS proběhlo v červnu 1981 na americkém polygonu White Sands. Následujícího roku se systém představil na aerosalonu Le Bourget a vyvolal obrovský zájem, protože podobná zbraň tehdy na světě neexistovala. Zdálo se, že ADATS přišel na trh ve vhodnou chvíli, protože v té době opět rostla pravděpodobnost vypuknutí rozsáhlého konvenčního konfliktu na evropském válčišti, kde by nesporně v masivním měřítku bojovaly nejen tanky, ale také bitevní vrtulníky. Proti pohyblivosti a odolnosti takových cílů by se efektivita nové rakety mohla skvěle uplatnit a odborníci předpovídali systému ADATS brilantní úspěchy. Jejich úsudek zdánlivě potvrdila objednávka kanadské armády a posléze i zájem amerických ozbrojených sil, jež chtěly zařadit ADATS jako mobilní prostředek blízké obrany vojsk. Záhy se ovšem ukázalo, že situace bude trochu složitější, a počáteční nadšení poněkud opadlo.
 
Řízená raketa, věž a senzory
Především je nutno konstatovat, že ADATS není tak docela protivzdušná a protitanková zbraň současně, resp. rozhodně ne rovnocenně. Prakticky je to protiletadlový systém, který má coby sekundární možnost působení proti pozemním cílům; z celé konstrukce je každopádně zřejmé, že při vývoji se primárně se myslelo na protivzdušnou obranu. Klíčovým prvkem komplexu je řízená střela s motorem firmy Hercules Powder na tuhé palivo se dvěma stupni tahu. Na délku měří 2,05 m, má průměr těla 15,2 cm a startovní hmotnost činí 51 kg. Na zádi se nalézají čtyři trojúhelníková kormidla s rozpětím 42 cm. Střela dosahuje trojnásobku rychlosti zvuku a nese hlavici o hmotnosti 12 kg, která má dopředu směřující kumulativní účinek a zároveň uvolňuje mrak střepin. Dle typu cíle hlavici spouští kontaktní zapalovač v přídi či bezkontaktní optický na boku. Kumulativní účinek stačit na probití pancíře s ekvivalentní tloušťkou 900 mm. Střela je uzavřena ve válcovém kontejneru, jenž má délku 2200 mm a průměr 240 mm. Dvě čtveřice kontejnerů jsou připojeny ke krabicové otočné věži, jež tvoři základní bojový modul kompletu a dá se instalovat na různé typy podvozků. Svazkům kontejnerů lze udělit náměr od –5 do +85 stupňů. Po odpálení mohou být svazky odhozeny a uvnitř vozidla lze převážet další dva, takže celková zásoba činí 16 raket. Také senzorové vybavení systému ADATS je působivé; na čelní části věže je umístěný americký optoelektronický systém, který obsahuje televizní kameru pro denní podmínky, infračervený senzor a dva lasery; první na bázi neodymového skla (NdYAG) plní funkci dálkoměru, druhý využívá oxid uhličitý a slouží pro vlastní navádění střel. Na zádi věže se nalézá anténa sklopného výstražného radiolokátoru Contraves Italiana LPD-20/2, jenž pracuje ve frekvenčním pásmu X a detekuje cíle letící ve vzdálenosti až 20 km a v max. výšce 5000 m; omezeně může sledovat i pozemní cíle. Operátor radiolokátoru má stanoviště v korbě vozidla, kdežto střelec sedí přímo uvnitř věže.
 
Popis bojového nasazení
Postup typického nasazení proti vzdušným cílům je následující: Nejprve radiolokátor zjistí cíl, načež jej vyhodnotí zabudovaný systém k rozlišování vlastních a cizích cílů. Pokud se jedná o nepřátelské letadlo, údaje jsou předány na displej operátorovi radaru a věž se samočinně otočí do směru cíle. Střelec pak musí zaměřit cíl svými optoelektronickými senzory; denní televizní kamera se použije pouze za příznivých podmínek viditelnosti, ve tmě či za špatného počasí se používá infračervený senzor. Laserový dálkoměr zjistí vzdálenost cíle a příslušný senzor (tedy televizní kamera nebo infračervené čidlo) zahájí automatické sledování. Jakmile se cíl dostane na vzdálenost účinného doletu, střelec může odpálit střelu. Vlastní navádění za letu se provádí prostřednictvím povelů kódovaných v laserovém paprsku, který přijímají malá čidla, umístěná v kapkovitých krytech na koncích čtyř záďových kormidel. Soustava sleduje cíl automaticky a navádí střelu až do aktivace bojové hlavice. V případě útoku na pozemní cíl se radar zpravidla nepoužívá a cíl se detekuje přímo televizním či infračerveným způsobem, ale vlastní navádění rakety za letu probíhá stejně. Minimální efektivní dálka palby činí asi 1000 m, vzdušný cíl lze zasáhnout na maximální vzdálenost 8000 m, raketa dokáže vystoupat do výšky až 5000 m. Při útoku proti pozemnímu cíli představuje efektivní dostřel systému ADATS rozpětí přibližně od 500 do 6000 m. Mj. právě tento pozoruhodný dosah proti tankům vzbudil velký zájem, jelikož to bylo podstatně více než u tehdy běžně provozovaných komplexů protitankových střel TOW a HOT (měly účinný dolet mezi 3000 a 4000 m). Základní problém ovšem tkvěl ve velikosti a ceně kompletu ADATS, neboť kvůli sofistikovaným senzorům a způsobu navádění byl daleko dražší než jakákoliv klasická protitanková zbraň. Proto se předpokládalo, že jako protivzdušná zbraň dokáže na trhu zdatně konkurovat britskému systému Rapier a francouzsko-německému typu Roland a protitankové schopnosti budou jen „bonus“.
 
ADATS na trhu a ve službě
Dalším lákadlem byla vysoká úroveň komunikačního vybavení; ADATS byl koncipovaný pro baterie po šesti vozidlech, rozmístěných ve vzdálenosti okolo 20 km a spojených bezdrátovým šifrovaným datalinkem. Vozidla mohou v reálném čase sdílet veškerá data ze senzorů, údaje o cílech v kontrolovaném prostoru a informace o elektronickém rušení, mohou si sdělovat svoje momentální stavy atd. Každé vozidlo může fungovat i jako velitelské, resp. „rozdělovat práci“ (tedy jednotlivé cíle) všem ostatním. Bezdrátová komunikace s neustálým střídáním frekvencí (kterých jsou k dispozici přes dva tisíce) obstarává i vysokou bezpečnost. Prvním odběratelem systému ADATS se stala kanadská armáda, která si objednala 36 komplexů v rámci programu CF LLADS (Canadian Forces Low-Level Air Defence System). Výrobu zajišťovala kanadská pobočka zbrojovky Oerlikon (nyní Rheinmetall Canada), první exemplář byl dodán roku 1988 a poslední v roce 1994. Kanadské komplety ADATS jsou instalovány na podvozku obrněného transportéru M113A2; celková hmotnost obrněnce činí 15,8 tuny, na silnici lze jezdit rychlostí 58 km/h a maximální dojezd se pohybuje kolem 400 km. Kromě 36 vozidel Kanada zakoupila 800 střel a celková cena zakázky činila 217 milionů dolarů. ADATS však od začátku zajímal i armádu USA, jež právě v té době hledala nový mobilní systém blízké protivzdušné obrany pro své obrněné a mechanizované jednotky. Projekt samohybného protiletadlového kanonu M247 Sergeant York byl v roce 1985 ukončen jako obrovské zklamání a komplet ADATS byl přímo k dispozici, takže vypadal jako vhodné řešení. Američané zakoupili osm kompletů, pro jejichž instalaci byl zvolen podvozek bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, a přisoudili jim oficiální označení MIM-146A ADATS. Systém byl od roku 1989 testován v rámci programu LOS-F-H (Line of Sight, Forward, Heavy). Armáda konstatovala, že ADATS je vysoce výkonný, ovšem kvůli své značné složitosti je velice náročný na obsluhu; v bojových podmínkách by se nedala garantovat jeho plná spolehlivost. Po konci studené války se přidaly rozpočtové škrty a v roce 1992 byl projekt MIM-146 ukončen. US Army se poté rozhodla spoléhat na komplet Avenger s raketami Stinger (více ve Střelecké revue 3/2011).
 
Neúspěšné nápady a nabídky
Služba komplexu ADATS v kanadské armádě a hodnocení v USA je celkem známým faktem, avšak poněkud méně se ví, že v roce 1994 zakoupilo jeden systém ADATS i letectvo Thajska. Jedná se o zjednodušenou verzi, která postrádá radiolokátor a není samohybná, nýbrž usazená ve standardizovaném kontejneru. Thajský ADATS totiž nepůsobí samostatně, ale jako součást soustavy protivzdušné obrany Skyguard, která zahrnuje rovněž radiolokátory a 30mm kanony. Zbrojovka Oerlikon se pokoušela získat pro ADATS další kupce mj. propagací dalších variant na jiných podvozcích, a to i kolových, jako je transportér Cadillac Gage V-300. Debatovalo se rovněž o integraci do mobilních hybridních systémů, tedy takových, jež by na jedné platformě spojily rakety ADATS a rychlopalné kanony. Na bázi těchto nabídek se firma Oerlikon velice snažila propagovat svůj produkt na Středním východě; oslovila mj. Turecko, Saúdskou Arábii a Kuvajt, ale všude bez úspěchu. Nejnovější šancí pro ADATS byl ambiciózní projekt MMEV (Multi-Mission Effects Vehicle) navržený opět pro kanadskou armádu a využívající podvozek osmikolového obrněného transportéru LAV-III, což je v podstatě americká verze švýcarského vozidla MOWAG Piranha III. Obrněnec MMEV dostal věž, která nesla nový 3D radiolokátor Oerlikon X-Tar s dosahem 25 km a čtyři konzoly pro raketové zbraně. Na každou z nich mohl být instalován buď jeden kontejner s raketou ADATS, nebo jedna protiletadlová střela IRIS-T (jde o původně leteckou raketu, která ovšem byla uzpůsobena i pro vypouštění ze země), nebo raketnice pro sedm raket ráže 70 mm; vedle klasických neřízených střel CRV7 by bylo možné nabíjet také laserem naváděnou variantu APKWS (dosah 8 km). Vozidlo MMEV navíc neslo i 7,62mm kulomet M240 na dálkově ovládaném střelišti M151 Protector a rozmanité senzorové a komunikační vybavení, což by mu umožňovalo působit jako bojový, průzkumný a velitelský prostředek současně. MMEV vyhlížel velice slibně, ale v roce 2007 byl vývoj zastaven. Firma Rheinmetall má systém ADATS stále ve své nabídce, ale jen málokdo už očekává, že by tento ambiciózní výrobek ještě získal další zákazníky.
 
 

Autor: Lukáš Visingr