NejeN

US Navy už se dlouho snaží získat obtížně zjistitelný bojový letoun. První část třídílného seriálu, které toto úsilí mapuje, je věnována kontroverznímu letounu A‑12 Avenger II. Patří mezi ty vojenské projekty, které byly zpočátku přijímány nadšeně, ale posléze se ukázaly jako velké zklamání.
 
Když byl americkému letectvu v roce 1982 předán první sériový letoun F‑117A, okamžitě vzbudil závist námořnictva. Nešlo jen o tradiční rivalitu dvou složek ozbrojených sil, ale také o fakt, že námořnictvo stále naléhavěji potřebovalo náhradu stárnoucích útočných letounů A‑6 Intruder. Proto byl v roce 1983 zahájen program ATA (Advanced Tactical Aircraft), z něhož měl vzejít „neviditelný“ nástupce Intruderu. Finanční i technické problémy však nakonec způsobily, že nikdy nevzlétl.
 
Zvítězila čistá delta
ATA měl být dvoumístný palubní letoun, primárně určený pro přesné útoky na pozemní cíle. Oproti A‑6 měl být rychlejší, měl mít dvojnásobnou životnost a spolehlivost a poloviční nároky na údržbu. Navíc měl být pro sovětské radary nezachytitelný na vzdálenost alespoň 16 km. Námořnictvo tedy zvolilo rozumný kompromis mezi „neviditelností“ a bojovou účinností, zatímco F‑117A dosáhl „neviditelnosti“ vlastně na úkor všeho ostatního.
V roce 1984 postoupily do užší části výběru dva týmy. První z nich tvořily společnosti General Dynamics a McDonnell Douglas, druhý zahrnoval firmy Northrop, Grumman a LTV (Link‑Temco‑Vought). Oba soupeři zvolili podobný přístup a zkonstruovali samokřídla.
První tým vyšel z návrhu Sneaky Pete, se kterým se firma General Dynamics neúspěšně účastnila konkurzu na nové stíhací letadlo ATF, z něhož vzešel F‑22 (ATM 10/2003). Jednalo se o čisté samokřídlo tvaru delta bez jakýchkoli dodatečných ploch a výstupků. Druhý z týmů prosazoval štíhlé samokřídlo připomínající zmenšeninu pozdějšího B‑2 Spirit. Úspora místa na palubě lodi byla v obou případech vyřešena stejně; zajišťovaly ji sklopné konce křídla, resp. celého letounu.
13. ledna 1988 byl vítězem výběrového řízení ATA vyhlášen tým General Dynamics a McDonnell Douglas. Za částku cca 4,4 miliardy dolarů měl dodat pět pozemních vzorků letounu a osm prototypů pro letové zkoušky. První let byl předběžně naplánován na červen 1990 a první letka měla dosáhnout operační způsobilosti v roce 1996. Letoun byl označen jako A‑12 Avenger II. Je zajímavé, že na torpédovém bombardéru TBF Avenger létal za druhé světové války jistý George Bush, který byl v době vývoje A‑12 prezidentem USA.
 
Výzbroj v pumovnicích
Aerodynamická koncepce A‑12 byla příčinou mnoha zvláštností letounu. V náběžné hraně se nacházely dva vstupy, které skrz zakřivené kanály vedly vzduch ke dvojici motorů za pilotní kabinou. Kanály odvádějící spaliny se za motory spojovaly a tryska měla podobu úzké obdélníkové štěrbiny na odtokové hraně. Štěrbina byla na své horní části opatřena pohyblivou klapkou, která fungovala jako brzda a v omezeném rozsahu mohla vychylovat tah motorů.
Samotné motory byly typu General Electric F412-400, který vznikl odvozením od F404 (pohánějí např. F/A‑18 nebo F‑117). Měly maximální tah po 59 kN, ale nebyly opatřeny přídavným spalováním. Letoun mohl doplňovat palivo za letu pomocí výsuvného nástavce, který se nacházel na pravé straně pilotní kabiny.
Kvůli obtížné zjistitelnosti měla být výzbroj nesena ve vnitřních prostorách, které byly uspořádány podobně jako u F‑22. Velká střední pumovnice obsahovala protizemní výzbroj (standardní náklad představovaly dvě protiradarové řízené střely AGM‑88 HARM), zatímco dvě menší postranní pumovnice byly určeny pro protiletadlové střely (zejména AIM‑120 AMRAAM). S ohledem na omezené rozměry pumovnice mohl být A‑12 vybaven téměř všemi leteckými zbraněmi z arzenálu námořnictva. Kromě AGM‑88 se počítalo především s naváděnými bombami řady Paveway a protizemními raketami AGM‑65 Maverick.
V pozdější fázi vývoje se objevila idea instalace vnějších zbraňových závěsníků. Měly být pokryty nátěrem pohlcujícím radarové záření a stejně měl být upraven i nesený náklad, především těžší pumy a přídavné palivové nádrže.
 
Radar A‑12 byl unikátní
Pokud by měla být vyzdvižena některá stránka A‑12, pak by to bezpochyby bylo jeho avionika. Lze bez nadsázky říci, že A‑12 předběhl svou dobu přibližně o deset let, protože mnohé součásti jeho přístrojového vybavení nejsou běžné ani dnes. Letoun byl vlastně pojat jako komplexní systém, sledovaný taktickým datalinkem AN/ASW-54 LITDL a řízený speciálně vyvinutým počítačem IBM VHSIC (Very High Speed Integrated Circuit).
Soustava senzorů zahrnovala na prvním místě multifunkční radiolokátor Westinghouse AN/APQ‑183 se syntetickou aperturou, vysokou rozlišovací schopností a režimem mapování terénu. Anténa byla ukryta pod širokou přídí letounu, díky čemuž měla nezvykle velké rozměry. A‑12 byl dále vybaven infračerveným čidlem General Electric IRSTS (InfraRed Search and Track System), pasivním detektorem řízených střel AN/AAS‑43 a zařízením pro elektronický průzkum AN/ALD‑11. Na palubě se rovněž nacházel plně integrovaný systém radioelektronického boje.
Oba členové posádky seděli za sebou v prostorné kabině s prakticky kruhovým rozhledem. Firma Kaiser dodala velice pokrokové vybavení kokpitu. Operátor zbraní měl k dispozici čtyři multifunkční obrazovky (z toho dvě barevné), pilot měl tři obrazovky (z toho jednu barevnou) a navíc širokoúhlý holografický průhledový displej (Holo‑HUD). Ovládací prvky byly rozmístěny podle principu HOTAS (Hands On Throttle And Stick).
 
Perspektivy a problémy
A‑12 byl stavěn především jako nástupce letounu A‑6 Intruder. Nelze však zapomenout, že na bázi útočného A‑6 vznikly letouny KA‑6D pro vzdušné tankování a EA‑6B Prowler pro radioelektronický boj. Stejně tak program A‑12 nezůstal jen u útočného letounu a jeho ambice dokonce překračovaly kompletní nahrazení všech variant A‑6. Kromě tankovacího KA‑12 a radioelektronického EA‑12 měly vzniknout také varianty pro protiponorkový boj a včasnou výstrahu, které by vystřídaly typy S‑3 Viking a E‑2 Hawkeye.
Námořnictvo předpokládalo, že pro začátek zakoupí 620 kusů útočných A‑12. Později se přidala i námořní pěchota, která plánovala odběr 238 strojů. Krátkou dobu se o něj zajímalo dokonce i americké letectvo, které zvažovalo nákup 400 kusů jako náhradu za stíhací bombardéry F‑111. A‑12 tak mohl dosáhnout toho, co se pravděpodobně podaří současnému F‑35 JSF (ATM 7/2003).
V té době už se však začaly projevovat technické problémy s vývojem A‑12, protože odhad prvního letu byl posunut nejprve na jaro a pak na podzim 1991. Vzhledem k politickým změnám ve světě došlo v prosinci 1990 k revizi probíhajících zbrojních programů. A‑12 jako takový sice prošel, ale bylo doporučeno snížit počet objednaných kusů.
Skutečná pohroma přišla 1. června 1990, když firmy McDonnell Douglas a General Dynamics informovaly námořnictvo, že cena počáteční fáze vývoje překročí původní částku o rovnou miliardu dolarů. Krátce nato nařídil tehdejší ministr obrany Dick Cheney (současný viceprezident) okamžité přezkoumání celého projektu A‑12.
Záhy se ukázalo, že letoun překračuje nejvyšší přípustnou hmotnost o téměř 30 procent. Námořnictvo stanovilo jako limitní hodnotu 30 tun, ale plně vyzbrojený a natankovaný A‑12 by vážil nejméně o šest tun víc. Došlo k tomu proto, že tolik propagované kompozitové materiály vesměs zklamaly a mnohé části letounu musely být zhotoveny z kovu.
 
Katastrofální cena
Ale skutečně šokující byl údaj o ceně. Jeden letoun by stál přes 96 miliónů dolarů, takže námořnictvo by za všechny sériové stroje zaplatilo téměř 60 miliard dolarů! Dodávky byly rozvrženy na tři fiskální roky, během nichž by na A‑12 připadlo 70 procent celého rozpočtu námořnictva. Pro srovnání, kompletní vývoj programu Stealth pro letectvo stál 6,5 miliardy a jeden kus F‑117A přišel na cca 42 miliónů dolarů.
Výsledek přezkoumání pak už byl jen otázkou času. Kontroverzní program A‑12 byl dne 7. ledna 1991 na příkaz ministra obrany zrušen. Bez jednoho týdne trval přesně tři roky, během nichž spotřeboval přes dvě miliardy dolarů. Výsledek? První prototyp pro letové zkoušky byl dokončen asi z jedné třetiny a kompletní byl pouze jeden nelétající demonstrátor. Ten lze zhlédnout v Aviation Heritage Museum na letišti Alliance v severním Texasu.
Problémy námořnictva tím ovšem pochopitelně neskončily. Naopak, dokonce narůstaly. Nejenže bylo třeba najít nástupce útočných letounů A‑6, ale začaly se projevovat i nedostatky stíhacích F‑14 Tomcat. Námořnictvu by přišlo vhod obtížně zjistitelné letadlo, které by mohlo zajišťovat údery proti pozemním cílům i protileteckou obranu flotily. Tomuto projektu, nazývanému A/F‑X, bude věnována druhá část seriálu.
 

Technická data letounu A‑12 Avenger II
Celková délka (m):	11,35
Plné rozpětí (m):	24,42
Rozpětí se složenými konci (m):	11,05
Výška (m):	3,44
Výška se složenými konci (m):	3,81
Nosná plocha (m[sup]2[/sup]):	121,52
Prázdná hmotnost (kg):	15 875
Max. vzletová hmotnost (kg):	36 287
Max. rychlost u hladiny (km/h):	933
Akční rádius (km):	1500
Cena v roce 1990 (USD):	96 200 000

Autor: Lukáš Visingr