NejeN

Douglas C-47 Skytrain: Nesmrtelná a všudypřítomná „Dakota“

Legendární, fenomenální, ikonický. To jsou jen některá přízviska, jež bývají uváděna ve spojení s　transportním letounem C-47 Skytrain. Skutečně velmi málo typů se zapsalo do historie letectví tak jasně jako vojenská verze letadla DC-3, bez níž si výsadkové operace americké armády jednoduše nelze představit.


Je vcelku jisté, že letoun DC-3, resp. jeho vojenská úprava C-47 Skytrain alias „Dakota“ je asi nejznámějším dopravním letadlem všech dob. Jde o skutečně mimořádně povedený stroj, jenž ve druhé polovině 30. let významně ovlivnil civilní leteckou dopravu a za druhé světové války patřil k　vůbec nejdůležitějším typům vojenské techniky na straně Spojenců. Když započteme i licenční produkci ve dvou zemích, dojdeme k　celkovému počtu přesahujícímu 16 000 kusů. Je navíc na místě o „Dakotě“ hovořit v　čase přítomném, nikoli minulém, protože dosud rozhodně nejde o čistě historický typ. Ačkoliv je to možná těžko uvěřitelné, zejména ve třetím světě (ale zdaleka nejen tam) pořád spolehlivě slouží stovky strojů.


Jak DC-3 změnil leteckou dopravu

Kořeny legendární „Dakoty“ lze vysledovat až do roku 1931, kdy společnost Douglas zahájila vývoj civilního dopravního letounu DC-1, prvního typu řady Douglas Commercial. Objednaly si jej aerolinky TWA (Transcontinental & Western Air), pro něž pak vznikl i zdokonalený typ DC-2, vyráběný od roku 1934. Jeho slibná konstrukce však měla velký potenciál pro zlepšení, jehož výsledek se poprvé vznesl dne 17. prosince 1935 pod označením DST (Douglas Sleeper Transport), což naznačovalo jeho způsobilost pro lůžkovou úpravu. Z　hlediska koncepce šlo o rozvoj předchozích dvou typů, tj. o celokovový dolnoplošník, poháněný dvěma hvězdicovými motory v　křídle. První sériové letouny nazvané DC-3, jež vznikly v　roce 1936, užívaly motory Wright R-1820 Cyclone 9, záhy se ovšem přešlo na výkonnější Pratt & Whitney R-1830 Twin Wasp, jejichž různá provedení představovala standard po celou dobu produkce. Stroje DC-3 si okamžitě získaly popularitu díky své vysoké cestovní rychlosti (přes 330 km/h), doletu (okolo 2400 km) a pohodlí, které poskytovaly 21 sedícím, případně 16 ležícím cestujícím. Právě díky letounům DC-3 se staly transkontinentální lety z　východu USA na západ či opačně standardní záležitostí. Teprve v　roce 1940 si však tohoto mimořádně povedeného letounu všiml i Letecký sbor americké armády (US Army Air Corps), jenž v　době propuknutí bojů v　Evropě prakticky neměl významnější vzdušné dopravní kapacity. Podařil se mu však mimořádně šťastný výběr, když úlohu základního transportního letadla amerických ozbrojených sil v　této válce přisoudil právě vojenské obměně DC-3, která absolvovala svůj první let 23. prosince 1941 pod jménem C-47 Skytrain. Navzdory velké popularitě civilního letadla však asi málokdo tušil, že se právě zrodil jeden z　nejlepších vojenských dopravních letounů všech dob, který se objeví doslova na všech bojištích války a značně přispěje k　vítězství Spojenců.


Přehled hlavních vojenských verzí

Vojenský letoun C-47 se od civilního DC-3 odlišoval mj. montáží bočních nákladových dveří, zesílenou podlahou, modifikovaným koncem trupu (kvůli tažení kluzáků) a astrokopulí, jež se nalézala ve stropě kabiny a dovolovala navigátorovi výhled na noční oblohu. Základní podoba C-47 však vznikla jen v　93 kusech, jelikož se záhy přešlo na provedení C-47A, ve kterém byla původní elektrická soustava s　napětím 12 V　nahrazena novou s　napětím 24 V. Těchto strojů se vyrobilo zhruba 4931 exemplářů a druhou nejvíce vyráběnou variantou byl C-47B, jenž dostal výkonnější verzi motorů Twin Wasp s　výškovými turbodmychadly. Byl konstruován primárně k　nasazení na jihoasijském válčišti, resp. pro přelétávání přes „Hrb“, tedy cestování mezi Indií a Čínou přes masiv Himaláje. Vzniklo zhruba 3241 letadel této verze, což ale zahrnuje rovněž 133 cvičných TC-47B. Ve značném počtu se vyráběla také varianta C-53 Skytrooper, jež byla vytvořena speciálně pro výsadky parašutistů a vyznačovala se lehkými plechovými sedačkami uvnitř nákladové kabiny. Když tedy hovoříme o výsadkářích a letounech C-47, ryze technicky správně by se mělo dodávat, že pro výsadky často sloužily také C-53, zvnějšku se však nedaly tyto stroje prakticky odlišit a v　praxi se mezi nimi nedělal rozdíl, a proto se o všech variantách běžně mluví prostě jako o C-47. Další označení spojené s　tímto letounem je R4D, pod nímž se užíval ve službách amerického námořnictva. Pro vojenské účely bylo zrekvírováno též mnoho civilních letounů DC-3, které potom v　americkém letectvu sloužily mj. pod názvy C-48, C-49, C-50, C-52 či C-84. Zhruba 2000 letadel C-47 získala v　rámci programu „půjčky a pronájmu“ Velká Británie, kde stroj dostal i své slavné jméno Dakota. To prý vzniklo snad jako akronym termínu „Douglas Aircraft Company Transport Aircraft“, nepochybné však je, že se poté stalo daleko populárnějším než původní americké názvy.


Na evropském i pacifickém bojišti

Od roku 1942 tak začalo americké letectvo odebírat zvyšující se počty C-47, které působily na začátku především pro dopravu nákladů a zásobování, ale záhy se staly i základním nástrojem pro vzdušné výsadkové operace. Vedle shazování samotných parašutistů či jejich výbavy byly užívány také pro tahání kluzáků. První velkou výsadkovou operací, v　níž hrály C-47 důležitou roli, byla spojenecká invaze na Sicílii v　červenci 1943, kdy dopravily nad italský ostrov okolo 4300 výsadkářů. Toto číslo však asi vypadá pouze jako statistická chyba v　porovnání s　tím, co přišlo v　červnu 1944 při invazi do Normandie, kdy z　C-47 seskočilo přes 50 000 mužů. Byl to skutečný vrchol nasazení tohoto letounu na evropském bojišti v　rámci působení XI. velitelství transportního letectva USA, jež tehdy mělo na letištích ve Velké Británii přes 900 strojů C-47. Ty se pak samozřejmě podílely na dalších výsadkových operacích, jako byla např. nepodařená operace Market/Garden, a poskytovaly i vzdušné zásobování obklíčeným jednotkám, zejména při bojích o Bastogne. Přinejmenším stejný význam jako při bojích v　Evropě však C-47 získal na tichomořském bojišti, protože to byla právě rychlost a flexibilita těchto letounů, jež značně přispěla k　úspěchům amerických výsadkových operací na Japonci obsazených ostrovech, jako byl Guadalcanal a Nová Guinea. C-47 dokázaly bez problémů operovat i z　provizorních letišť, jež vznikala prostým vysekáním džungle. Britské královské letectvo zavedlo americké letouny k　celkem 25 perutím; jako Dakota Mk I se označovaly stroje základní verze C-47, pro C-53 se používal název Dakota Mk II, letadla C-47A znali Britové jako Dakota Mk III a C-47B dostal označení Dakota Mk IV. Z　okolo 2000 exemplářů C-47 poskytnutých Britům poté byly necelé dvě stovky předány dalším členským zemím britského Commonwealthu, zejména Kanadě, ale dvanáct letounů působilo rovněž v　letectvu Austrálie.


Co řekl o C-47 generál Eisenhower

Již bylo zmíněno, že C-47 fungoval také coby tažný letoun pro nákladní a výsadkové kluzáky. Pokud by však druhá světová válka trvala o něco déle, pravděpodobně by došlo k　tomu, že by „tahal sám sebe“, protože na bázi jeho konstrukce vznikl i kluzák XCG-17, označovaný i jako „Dakota-Glider“. Byl to v　podstatě C-47 s　aerodynamickými kryty namísto motorů, jenž mohl dopravit až 40 mužů (případně i přes čtyři tuny nákladu) a dal se vléct stejnou rychlostí, jakou běžně létaly samotné C-47, zatímco jiné kluzáky vyžadovaly rychlost podstatně menší. Byl by to patrně nejvýkonnější spojenecký kluzák války a s　jeho sériovou výrobou se počítalo hlavně pro chystanou invazi do Japonska, konec války však způsobil, že XCG-17 zůstal jen ve stádiu prototypu. Přesto i on ukazoval, jaký mimořádný potenciál měla konstrukce DC-3, resp. C-47. Z　dalších významných variant legendárního letadla si zasluhuje připomínku C-117, v　podstatě štábní odvozenina „výsadkářské“ úpravy C-53 Skytrooper, která měla interiér hodně podobný civilnímu provedení DC-3 a užívala se k　dopravě až 24 osob. Jistě tedy nepřekvapuje, že mezi cestujícími v　C-117 nalézáme takřka všechny nejdůležitější spojenecké vojevůdce, a to včetně generála Dwighta Eisenhowera. Tomu je připisován zajímavý výrok o zbraních, jež se nejvíce zasloužily o vítězství Spojenců ve druhé světové válce. Populární „Ike“ prý usoudil, že to byla atomová puma, protitanková zbraň Bazooka, terénní vozidlo Jeep a přepravní letoun C-47. Za jeden z　dokladů pravdivosti tohoto tvrzení lze označit také počet zhotovených letadel, protože z　produkce v　závodech firmy Douglas v　Kalifornii a Oklahomě vzešlo do srpna 1945 více než 10 000 (zpravidla bývá uváděno přesné číslo 10 048) exemplářů C-47 všech vojenských verzí. K　těm je ale ještě nutno připočítat 607 vyrobených civilních DC-3, z　nichž značná část se poté dostala i do služeb ozbrojených sil USA a jiných států.


Kultovní „Dakota“ všude a navždy

To však stále ještě není všechno, protože licenční produkce probíhala i v　dalších dvou zemích. První z　nich byl Sovětský svaz, kde se DC-3 od roku 1939 vyráběl pod názvem PS-84, ovšem daleko známější je pozdější označení Lisunov Li-2. Od amerického standardu se odlišoval mj. sovětskými motory Švecov AŠ-62IR, úpravami pro provoz v　nízkých teplotách a výzbrojí, do níž kromě čtveřice kulometů ráže 7,62 a 12,7 mm mohly patřit až dvě tuny pum. Li-2 byl tedy někdy užíván i jako provizorní bombardér. Sovětský svaz zhotovil přes 4900 strojů, z　nichž se část exportovala (mj. i do Československa). Druhým státem, v　němž probíhala licenční výroba DC-3, bylo ironií osudu Japonsko, kde byla tyto letadla známa jako L2D či Transportní letoun Typ 0. Podniky Nakajima a Showa vyrobily celkem 487 strojů, takže pokud sečteme produkci v　USA, Sovětském svazu i Japonsku, dojdeme k　číslu překračujícímu 16 000 exemplářů DC-3 všech typů a variant. To dělá z　tohoto typu nejvíce vyráběný velký dopravní letoun všech dob, což mu s　největší pravděpodobností zůstane už navždycky. Neméně pozoruhodná je ale i doba trvání kariéry tohoto stroje, jež rozhodně neskončila v　roce 1945. Letouny C-47 se zapojily do mnoha dalších konfliktů po celém světě a vznikla řada dalších odvozených variant, z　nichž asi nejznámější je AC-47 čili „Spooky“, jenž nese kulomety mířící z　levého boku trupu. Ačkoli to působí neuvěřitelně, civilní i vojenské varianty tohoto letounu dosud létají v　řadě zemí světa a rozhodně se nezdá, že by „Dakota“ směřovala do starého železa. Existují totiž modernizované letouny vybavené turbovrtulovými motory (neboli Turbo-Dakoty), z　nichž jistě nejznámější je typ Basler BT-67, dnes existující už v　přibližně šesti desítkách kusů (několik vlastní dokonce i letectvo USA). Všeobecně se proto očekává, že legendární DC-3, resp. C-47 coby vůbec první letadlo v　historii dosáhne sta let v　aktivním provozu.




Parametry letounu C-47B

Osádka + výsadek: 3 + 27 mužů

Rozpětí křídla: 29,11 m

Celková délka: 19,43 m

Celková výška: 5,18 m

Prázdná hmotnost: 8255 kg

Max. vzletová hmotnost: 11 793 kg

Max. nosnost nákladu: 2725 kg

Typ motorů: Pratt &Whitney R-1830-92

Výkon motorů: 2×895 kW (1200 koní)

Max. rychlost: 370 km/h

Operační dolet: 2575 km

Bojový dostup: 7315 m

Autor: Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:

Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004

Václav Němeček: Vojenská letadla 3: Letadla druhé světové války, Naše vojsko 1977

USAF, Válka.cz, Wikipedia.org