NejeN

Fairey Battle a Messerschmitt Bf 110: Nesplněné naděje


Britský lehký bombardér Fairey Battle a německý dvoumotorový stroj Bf 110 patří mezi letouny, do kterých se vkládaly velké naděje, ale které ve své primární roli zklamaly. Ale jestliže Battle poté létal už pouze jako pomocný, „stodesítka“ se i po onom zklamání dále úspěšně uplatňovala v　boji, byť v　jiných úlohách.


Druhá polovina 30. let byla ve vojenském letectví vysoce důležitým obdobím, jelikož se právě odehrávalo „střídání generací“, když na místo dřevěných dvouplošníků přicházely celokovové jednoplošníky. Zkoumaly se nové koncepce a hledaly se optimální způsoby použití vzdušných sil ve válce, o jejímž vypuknutí již pochyboval málokdo. Britské letectvo tehdy hodně vsázelo na lehký jednomotorový bombardér Fairey Battle, který se však (ostatně podobně jako většina podobně řešených letadel) během bojů nad Francii i Velkou Británií projevil jako nepodařený, takže se potom dokázal uplatňovat už jen jako nebojový pomocný letoun. Německá Luftwaffe si zase hodně slibovala od těžkého stíhače Bf 110, ovšem ten rovněž vykazoval dosti rozporné výsledky. Navzdory tomu se v　bojové službě udržel dlouho, protože se záhy ukázalo, že může efektivně fungovat jako stíhací bombardér a noční stíhač.


Vyhlídky britského letectva

Na počátku třicátých let začalo britské letectvo hledat nástupce tehdy dosud kvalitních, ovšem stárnoucích lehkých bombardovacích dvouplošníků Hawker Hart a Hawker Hind. Požadovalo jednoplošník s　doletem, který dovolí bombardovat Paříž, jelikož mnohé tehdejší válečné plány předpokládaly spíše válku s　Francií než s　Německem. Specifikace se trochu podobaly většímu typu Bristol Blenheim, tedy tříčlenná osádka, 1000 liber (tj. asi 454 kg) bomb a dva kulomety, mělo však jít o lehčí a rychlejší stroj. Vítězem výběrového řízení podle zadání P.27/32 se stala firma Fairey, resp. její projekt s　původním názvem Day Bomber, avšak záhy přejmenovaný na Fairey Battle. Jeho prototyp vzlétl 10. března 1936 a vyvolával opravdu výjimečné naděje, tak velké, že se následně dostal na čelní místo seznamu priorit výrobního programu pro Royal Air Force, které objednalo optimistických 2419 kusů. Předpokládalo, že se z　letounů Fairey Battle stane v　podstatě „základní kámen“ bombardovacího a bitevního letectva a že budou ve výbavě co největšího počtu perutí. Letoun byl zaveden do výzbroje v　roce 1937 a na pohled znamenal skutečně významný posun oproti dřevěným dvojplošníkům Hart a Hind, jelikož byl (pokud se nepočítá látkový potah ocasních ploch) celokovovým jednoplošníkem s　dosti atraktivní vizáží, jež připomínala spíš velkou stíhačku než bombardér. Osádku tvořil pilot, bombometčík (ten se díval dolů a zaměřoval skrz průzor v　podlaze) a zadní střelec. Stroje z　první série, označované Battle Mk I, poháněl motor Rolls-Royce Merlin Mk I. Není pořád příliš známým faktem, že to byl právě stroj Battle, díky němuž získala značka Rolls-Royce první zakázku na později velmi slavný agregát Merlin. Bombardér Battle se stal prvním letadlem s　tímto motorem ve výzbroji a o několik měsíců „předběhl“ legendární Hurricane. Poté následovaly varianty Battle Mk II a V, poháněné agregáty Merlin Mk II a V. Ovšem právě motory představovaly jednu z　hlavních slabin této zdánlivě dobré, jenže nepodařené konstrukce. Battle totiž vážil o cca 60 % více než slavný Hurricane, takže při použití shodně výkonného motoru byl zákonitě daleko pomalejší a méně obratný, což se v　nadcházející válce krutě projevilo.


Katastrofa nad Evropou

Další problémy se týkaly zbraní a pancéřování. Samotná kapacita cca 454 kg bomb, z　nichž se polovina dopravovala ve schránkách v　křídlech a polovina na závěsech pod křídly (standardně se užívaly čtyři bomby po 250 librách, tj. něco přes 113 kg) nebyla špatná, co ovšem vzbuzuje velký údiv, to byla nepochopitelně slabá hlavňová výzbroj. Tu tvořil jeden kulomet Browning ráže .303 (7,7 mm) montovaný v　pravé polovině křídla a jeden kulomet Vickers K　stejné ráže, umístěný v　zádi kabiny jako obranná výzbroj pro zadní polosféru. Battle byl navíc velmi slabě pancéřován, prostor osádky vlastně nebyl pancéřovaný vůbec, letadlo postrádalo i samosvorné palivové nádrže. Kvůli výše zmíněnému poměru výkonu motoru a váhy letounu došlo k　tomu, že plně naložený Battle létal rychlostí jen asi 280 km/h, což bylo tehdy naprosto nedostatečné. První jednotky bombardérů Battle byly už v　září 1939 odeslány do Francie. Dne 20. září 1939 došlo k　zajímavé události, která bohužel zcela zkreslila pohled na možnosti letounu. Při hlídce nad německým městem Aachen totiž jeden Battle dosáhl sestřelu stíhače Bf 109, což byl první sestřel RAF v　celé II. světové válce. Naneštěstí však vytvořil naprosto mylný dojem, že Battle dokáže efektivně bojovat i bez stíhacího doprovodu, jenže ve skutečnosti šlo pouze o šťastnou náhodu. Jakmile Němci zaútočili na Belgii, Nizozemí a Francii, ukázalo se, že letoun Battle je jedním z　největších zklamání v　historii RAF. Německé letectvo a protivzdušná obrana si mezi pomalými, málo obratnými a slabě pancéřovanými stroji vybraly velikou daň. 10. května 1940 proběhly dvě mise proti postupujícím německým silám, první s　osmi a druhá s　24 stroji, avšak při první byla ztracena tři letadla a při druhé deset. Na německý postup to nemělo téměř žádný efekt. Během následujících květnových dnů prováděly formace letounů Battle nálety na mosty přes řeky Mázu, ovšem ztráty byly neúnosně vysoké. Skutečný masakr přišel 14. května, když Britové provedli takřka zoufalý útok na mosty u Sedanu. Nasadili 63 letadel Battle, ze kterých se ale na základny nevrátilo děsivých 35 kusů. Velení RAF poté konečně pochopilo, že Fairey Battle tímto způsobem prostě nadále operovat nemůže.


Battle v　pomocných rolích

Po tomto masakru se letouny Battle začaly používat spíše pro noční bombardovací mise, jenže těžká situace Velké Británie po porážce na kontinentu znamenala, že do vzduchu a do boje šlo takříkajíc všechno, co mělo křídla. V　bojích nad Evropou bylo ztraceno přes 200 strojů Battle, z　nich polovina (!) během týdne od 10. do 16. května 1940. Nepodařené bombardéry ale i dále prováděly útočné operace, při kterých se soustředily hlavně na okupované přístavy a německé lodě blízko pobřeží, aby znesnadnily očekávanou invazi na britské ostrovy. Poslední mise nad Evropou proběhla v　noci z　15. na 16. října. O něco málo lepších výsledků dosáhl Fairey Battle nad Afrikou a Středomořím, kde tehdy operovaly nepříliš výkonné italské stíhačky, proti nimž měly letouny Battle ve výbavě britského a jihoafrického letectva podstatně lepší šance. Konec bojové kariéry bombardérů Battle přinesly boje v　Řecku, kde se britské a řecké stroje podílely na neúspěšné snaze zastavit postup sil Osy. Poté už se tyto letouny používaly k　jiným účelům, pro které se hodily díky své poměrně dobré ovladatelnosti. Mnoho exemplářů bylo přestavěno na cvičné stroje s　dvojitým řízením a oddělenými pilotními prostory; tyto stroje se označovaly jako Battle T Mk I, II a V. Zhruba stovka letadel prodělala poněkud odlišnou konverzi, jejímž výsledkem byly varianty Battle TT Mk I, II a V, určené pro (jak naznačuje zkratka TT, Target Tug) vlekání terčů při cvičné střelbě. Dalších 226 kusů bylo v　provedení TT přímo postaveno, čímž sériová produkce skončila. Celkově bylo zhotoveno 2203 kusů letounů Battle, z　nichž se 1156 (včetně prototypů) postavilo přímo v　továrně Fairey, 1029 v　licenci u společnosti Austin Motor Company a osmnáct v　licenci v　Belgii. Cvičné a vlečné stroje létaly zejména v　barvách kanadského letectva, kromě toho byl určitý počet letadel Battle dodán do Austrálie a Turecka. Letectvo neutrálního Irska provozovalo jeden letoun, který zabavilo po „zbloudilém“ přistání. Polská objednávka se kvůli začátku války neuskutečnila, Poláci potom létali na těchto strojích v　„exilových“ jednotkách RAF, ovšem i oni poznali, že naděje vkládané do Battle byly liché a že tento stroj představoval ve výsledku smutné zklamání.


Dlouhý dolet a silná výzbroj

Rovněž německá Luftwaffe zažívala ve druhé polovině třicátých let velké přezbrojení, které ji posunulo mezi nejmodernější vzdušné síly v　tehdejším světě. Jednomotorová stíhačka Bf 109, byť ze začátku bojovala s　řadou potíží, byla výkonným a perspektivním strojem, zároveň však bylo jasné, že mezi její největší přednosti asi nebude patřit dlouhý dosah. V　taktických misích nad bojištěm odváděla výbornou práci, avšak dálkový doprovod bombardérů při strategických operacích mohl přinášet problém, což ostatně bitva o Británii v　plné míře potvrdila. Luftwaffe si onu slabinu „stodevítky“ uvědomovala, a tudíž vydala požadavky na „Kampfzerstörer“, tzn. těžký dvoumotorový stíhač, jenž by ale mohl operovat rovněž jako lehký bombardér; proto se v　původní podobě specifikací objevila i vnitřní pumovnice. Hlavními devizami tohoto letounu neměla být rychlost a obratnost, ale dlouhý dolet a účinná hlavňová výzbroj. Prototypy dodaly firmy Henschel, Focke-Wulf a Messerschmitt, poslední uvedená však záměrně pominula onen požadavek na vnitřní pumovnici. Willy Messerschmitt totiž využil svých politických kontaktů a dosáhl změn oněch specifikací, z　nichž onen prvek zmizel, zatímco se zvýšily požadavky na rychlost a dosah, v　čemž jeho stroj Bf 110 nad konkurencí jasně dominoval. Poprvé vzlétl dne 12. května 1936 a záhy se stal vítězem výběrového řízení, které mezitím změnilo své označení na „Zerstörer“, což potvrzovalo silnější orientaci na těžký stíhač a odklon od původních plánů využívat stroj pro bombardování. Zkoušky prokázaly kvality draku, avšak současně naznačily, že se také „stodesítka“ bude potýkat s　problémem mnoha tehdejších letadel, a sice s　ne zrovna učebnicově spolehlivými motory. Dvojice motorů Daimler-Benz DB 600 byla poruchová, což vedlo k　dočasnému přesunu ke slabšímu typu Junkers Jumo 210B, takže první letouny ze sérií z　let 1937 a 1938, kdy probíhala produkce verzí Bf 110A a Bf 110B, byly nepříjemně pomalé. Impozantní byl akční rádius, který přesahoval 800 km, a také výzbroj. Letouny řady A dostaly do přídě čtyři 7,92mm kulomety MG 17, k　nimž se u verze B připojily dva 20mm kanony MG FF. Pátý kulomet obsluhoval střelec v　zádi kabiny.


Konec počátečních úspěchů

Produkce letadel s　agregáty značky Junkers skončila roku 1938, kdy byla firma Daimler-Benz konečně schopna zajistit kvalitní, výkonné a spolehlivé motory DB 601. Ty se začaly používat v　letounech verze Bf 110C, jejichž nejvyšší rychlost tím vzrostla na více než 550 km/h a akční rádius na zhruba 1000 km. Ovšem ani tak Luftwaffe nebyla úplně spokojena, a proto se v　roce 1939 objevila varianta Bf 110D, která sice pozbyla dvojici příďových kanonů, avšak mohla se pochlubit přepracovanou spodní částí trupu, která obsahovala přídavnou nádrž. Další palivové nádrže mohly být zavěšené pod křídlem, takže tato varianta „stodesítky“ nabízela akční rádius přes 1300 km. Právě letouny verzí C a D tvořily základ výzbroje jednotek těžkých stíhaček při německých agresích proti Polsku, Norsku, Dánsku, Nizozemí, Belgii a Francii a samozřejmě i při bitvě o Británii. Na počátku vykazovaly Bf 110 skutečně skvělé výsledky, během kampaně nad Polskem a Skandinávií se předváděly v　nejlepším světle, když doprovázely bombardovací a výsadkové letouny, bojovaly s　nepřátelskými stíhačkami a bombardéry a útočily na pozemní cíle. Jenže tyto úspěchy v　sobě měly skrytou velkou past. Luftwaffe totiž čelila nepříteli, který byl překvapený, nepřipravený a hůře vyzbrojený; často ještě provozoval stíhací dvouplošníky, jež pro „stodesítku“ nebyly důstojnými soupeři. Také v　bojích proti francouzskému letectvu si Bf 110 vedly dobře, ale v　závěru této kampaně se již dostavilo varování, když do boje zasáhly první stíhačky Hurricane a Spitfire. Následná letecká bitva o Británii ukázala, že Bf 110 nemá schopnosti na rovnocenný boj s　moderními jednomotorovými stíhačkami. Výzbrojí a dosahem sice patřil na špičku, jenže výrazně zaostával v　obratnosti. Představa, že to dovede vyrovnávat pohyblivým obranným kulometem, se proti salvám z　kulometů britských stíhačů záhy ukázala jako fatálně mylná. Bf 110 zaznamenávaly veliké ztráty, např. 15. srpna 1940 přišla Luftwaffe o třicet strojů a během následujících dvou dnů o dalších 23 kusů. Počáteční nadšení Hermanna Göringa pro „stodesítku“ patrně velice ochladlo 11. července, když byl v　tomto stroji sestřelen a zabit jeho synovec, pilot Hans-Joachim Göring.


Druhá kariéra „stodesítky“

Po bitvě o Británii byly Bf 110 rozsáhle používány v　severní Africe, a to z　podobného důvodu jako britské letouny Battle; nemusely tam totiž vzdorovat nejmodernějším stíhačkám, takže se jim ve vzdušných bojích vedlo lépe. V　té době se objevila také nová verze, a to Bf 110E, u níž vlastně došlo k　částečnému návratu k　původnímu zadání „Kampfzerstörer“, protože se jednalo o letoun konstruovaný primárně jako stíhací bombardér, což kromě závěsníků pro výzbroj pod křídlem a trupem zahrnovalo i zlepšené pancéřování, ale to se samozřejmě negativně odráželo na letových vlastnostech. Verze Bf 110F měla výkonnější motory DB 601F, aby se u finálních variant Bf 110G a H objevily agregáty DB 605B, z　nichž každý mohl krátkodobě dodat výkon až 1085 kW. Každá z　verzí ještě existovala v　řadě číslovaných sub-variant, které se odlišovaly mj. detaily výzbroje. Např. bitevní verze měly pod trupy pouzdra s kanony ráže až 37 mm, jež se užívaly zejména proti tankům. Zdaleka největší slávu ale Bf 110 bezpochyby získal v　úloze nočního stíhače. Tuto svou kariéru začal již během bitvy o Británii, kdy Němce dost zaskočily první noční nálety bombardérů RAF, proti nimž neměli adekvátní obranu. Vhodnou platformu představoval právě Bf 110, mající dvoučlennou osádku a schopný nést přístroje, jež pomáhaly hledat vetřelce. Zpočátku šlo o infračervené detektory, posléze přijímače signálů z　pozemního navádění, ale skutečný přelom přinesla až v　létě 1941 instalace palubního radaru. Poté vzniklo několik speciálních nočních stíhacích sub-verzí, které se lišily např. typem radiolokátoru nebo sestavou zbraní, do níž mohl náležet i systém Schräge Musik, tj. baterie šikmo vzhůru pálících kanonů ráže 20 nebo 30 mm. Bf 110 představovaly až do konce války páteř nočního stíhacího potenciálu Luftwaffe. Létala s　nimi takřka všechna „noční esa“, včetně nejlepšího z　nich, jímž byl Hans-Wolfgang Schnaufer se 121 vítězstvími. Celkově bylo do března 1945 zhotoveno asi 6170 kusů Bf 110, letounu, který zklamal jako denní stíhačka, aby se pak ukázal jako výborný stroj pro noční stíhání a stíhací bombardování, čímž poněkud paradoxně potvrdil, že počáteční zadání Luftwaffe na „Kampfzerstörer“ bylo správné.




Parametry letounu Fairey Battle Mk II

Osádka: 3 muži

Rozpětí křídla: 16,46 m

Celková délka: 12,85 m

Celková výška: 4,72 m

Prázdná hmotnost: 3015 kg

Max. vzletová hmotnost: 4895 kg

Typ motoru: Rolls-Royce Merlin Mk II

Výkon motoru: 1030 kW (768 koní)

Max. rychlost: 388 km/h

Bojový dolet: 1450 km

Bojový dostup: 7620 m

Výzbroj: dva 7,7mm kulomety a max. 454 kg bomb


Parametry letounu Messerschmitt Bf 110C-4

Osádka: 2 muži

Rozpětí křídla: 16,27 m

Celková délka: 12,65 m

Celková výška: 3,5 m

Prázdná hmotnost: 5200 kg

Max. vzletová hmotnost: 6750 kg

Typ motorů: Daimler-Benz DB 601A

Výkon motorů: 2× 820 kW (1100 koní)

Max. rychlost: 560 km/h

Bojový dolet: 1090 km

Bojový dostup: 10 000 m

Výzbroj: dva 20mm kanony a pět 7,92mm kulometů

Autor: Lukáš Visingr


Hlavní zdroje:

Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války

David Donald: Encyklopedie letadel světa

Wikipedia.org