NejeN

A-10 Thunderbolt II: Lovec tanků
 
Jeho piloti mu dali přezdívku Warthog – prase bradavičnaté. Letoun A-10 má s oním africkým zvířetem skutečně mnoho společného. Je dosti nevzhledný a působí těžkopádně, ale ve skutečnosti je překvapivě hbitý, obtížně zranitelný a dokáže svým nepřátelům zasadit strašné rány.
 
Poučení z Vietnamu
Letoun A-10 Thunderbolt II je určen především pro ničení obrněné techniky nepřítele a přímou leteckou podporu vlastních vojsk (v anglické terminologii CAS, Close Air Support). Zatímco za druhé světové války byla tato kategorie letounů zastoupena poměrně hojně (vzpomeňme jen na sovětské šturmoviky Il-2), za studené války zaznamenala ústup. Sériové výroby se kromě A-10 dočkal prakticky jen ruský Su-25 a jeho odvozeniny.
Začátek vývoje A-10 spadá do 60. let, kdy se Američané stále více zaplétali do války ve Vietnamu. Zjistili, že postrádají specializovaný bitevní letoun, který by ve složitém terénu jihovýchodní Asie mohl ničit komunistické síly, třeba i v bezprostřední blízkosti vlastních jednotek. Vrtulový A-1 Skyraider byl pomalý a beznadějně zastaralý, zatímco A-7 Corsair II byl zase příliš rychlý, křehký a drahý.
3. března 1967 bylo 21 leteckých firem vyzváno, aby předložily své návrhy stroje označeného jako A-X (Attack-Experimental). Mezi požadavky figurovala vytrvalost, nosnost (pro tyto vlastnosti byl ceněn Skyraider), fyzická odolnost, snadné řízení i údržba, vysoká obratnost při malých rychlostech, možnost operovat z neupravených vzletových drah a pokud možno nízká cena.
Na konci 60. let došlo ve specifikacích A-X k určitým změnám. Původně plánovaný turbovrtulový pohon byl nahrazen proudovým, ale především se celková koncepce letounu přeorientovala na ničení tanků. S příchodem Leonida Brežněva se zahraniční politika SSSR stala agresivnější a nebezpečí konfrontace vojsk NATO a Varšavské smlouvy v Evropě se zvýšilo. Pevnou výzbroj A-X měl proto tvořit výkonný rychlopalný kanon schopný ničit obrněnou techniku.
 
Fairchild versus Northrop
Z šesti účastníků byly 18. prosince 1970 vybrány firmy Northrop Corporation a Fairchild Industries (resp. její pobočka Republic Aviation) a jejich návrhy obdržely označení A-9 a A-10. První prototyp A-10 byl dokončen na jaře 1972 a poprvé vzlétl 10. května téhož roku. V červenci se do zkoušek zapojil druhý prototyp a po celý podzim probíhaly u letectva srovnávací testy obou konkurenčních typů.
Z nich vyplynulo, že konvenčněji řešený Northrop A-9 vykazuje mírně lepší letové vlastnosti, zatímco nezvyklý Fairchild A-10 je odolnější, má menší požadavky na údržbu a nižší provozní náklady. Z těchto důvodů byl dne 18. ledna 1973 vyhlášen vítězem konkurzu A-X. Určitým paradoxem je fakt, že od roku 1987 zajišťuje veškerou údržbu sériových A-10 firma Northrop.
Vítězství v konkurzu A-X ovšem ještě neznamenalo zařazení letounu do výzbroje. Firma Fairchild obdržela 160 miliónů dolarů na výrobu deseti předsériových strojů a až na základě jejich výkonů mělo padnout konečné rozhodnutí. Výsledky testů prvních šesti kusů byly však natolik přesvědčivé, že v prosinci 1974 požádal Pentagon přímo o 52 sériových A-10A. Výrobní linka pak běžela až do února 1984 a vyprodukovala celkem 707 sériových strojů. Díky jednoduchosti konstrukce bylo v roce 1980 dosaženo tempa 13 kusů za měsíc.
První bojovou jednotkou, která obdržela sériové letouny A-10, byl 354th Tactical Fighter Wing v Myrtle Beach v Jižní Karolíně. Stalo se tak v březnu 1977 (tedy pouhých deset let po zahájení celého programu) a další útvary rychle následovaly. Téhož roku přelétly první A-10 do Evropy, aby se zúčastnily společného cvičení NATO Autumn Forge. Do roku 1980 byly první útvary s A-10 dislokovány v Německu a Velké Británii. V roce 1981 se objevily na Aljašce a následujícího roku v Jižní Koreji.
A-10 byl prakticky zkonstruován pro globální střetnutí mezi Západem a Východem, ale s postupným zlepšováním vztahů USA a SSSR v 80. letech bylo stále více jasné, že k takové válce nedojde. Když padla železná opona, zdálo se, že jeden z nejúčelněji řešených letounů historie tiše odejde ze scény, aniž by mohl své schopnosti předvést ve skutečném boji. A pak přišla válka v Perském zálivu.
 
Když propukla Pouštní bouře
Necelé dva týdny poté, co irácká armáda vstoupila do Kuvajtu (k tomu došlo 2. srpna 1990), dorazily do oblasti první A-10. Irácká invaze do Saúdské Arábie se zdála být neodvratná, takže jednotky s protitankovými letouny byly mezi prvními, které přistávaly na saúdských letištích. Saddám Husajn se k dalším útokům neodhodlal, ale také odmítal stáhnout svá vojska z Kuvajtu. Rada bezpečnosti OSN tedy schválila použití síly.
Ačkoli A-10 se účastnily operace Pouštní bouře od samého jejího počátku (tj. od noci na 17. ledna 1991), jejich přednosti se mohly v plné síle projevit až poté, co stíhací letouny Koalice vybojovaly vzdušnou převahu. A-10 se ukázaly jako mimořádně efektivní nejen při ničení iráckých tanků, ale i při zneškodňování protivzdušné obrany a obávaných raket Scud. V mnoha případech útočily na cíle nacházející se jen pár desítek metrů od pozic koaličních vojáků.
Pomineme-li bombardéry B-52 a F-117, pak byly A-10 nejefektivnějšími bojovými letadly Koalice. Při ztrátě pěti strojů (dva piloti zabiti, tři zajati) připravily Irák o zhruba 1000 tanků, 2000 dalších vojenských vozidel, 1200 dělostřeleckých zbraní, 200 vojenských budov, 100 radarů, 100 postavení protivzdušné obrany, 60 balistických raket Scud a FROG, 10 letadel a 2 vrtulníky. Zatímco letadla byla zničena na zemi, ony dva vrtulníky byly sestřeleny palubními kanony. A-10 tak jako jediné stroje Koalice dosáhly vzdušných vítězství pomocí hlavňové výzbroje.
A-10 se v průběhu 90. let zúčastnily také zásahů OSN a NATO na Balkáně, ale tehdy šlo o akce mnohem menšího rozsahu. Opět se objevila otázka, do jaké míry je pro USA užitečný letoun, který byl zkonstruován k ničení sovětských tanků. Po vypuknutí globální války proti terorismu tyto pochybnosti ještě zesílily. Hned první hlášení z operace Enduring Freedom však dala za pravdu obhájcům A-10.
Letouny se v hornatém terénu Afghánistánu velice osvědčily, protože díky své obratnosti mohly na bojovníky Talibanu útočit z malých výšek a účinně spolupracovat s bitevními vrtulníky, což bylo pro jiné letouny USA zcela nemožné. Pochopitelně nemohly chybět při operaci Iraqi Freedom, kdy opět působily v roli „zabijáků tanků“. Jako doklad jejich efektivity lze uvést, že dva A-10 dokázaly během několika minut zničit větší část tankového praporu Republikánské gardy.
 
Nejodolnější letoun všech dob
A-10 je konstruován jako jednomístný dolnoplošník s rovným křídlem a dvojitou svislou ocasní plochou. Pohánějí jej dva proudové motory General Electric TF34-GE-100 s tahem po 40,3 kN, které jsou umístěny v samostatných gondolách. Ačkoli letoun působí neohrabaně, svou obratností v malých výškách a rychlostech převyšuje stíhačky. Uvádí se, že po provedení náletu může udeřit na tentýž cíl za sedm sekund.
Mimořádně promyšlená koncepce letounu byla od samého počátku řešena s důrazem na maximální jednoduchost a mechanickou odolnost. Mnohé konstrukční celky jsou z hlediska levé a pravé strany vyrobeny jako identické, mj. hlavní podvozkové nohy, podvozkové gondoly, motorové gondoly, svislé ocasní plochy, křidélka a klapky.
Specifikace A-X požadovaly skutečně neslýchanou výdrž draku. Ke cti firmy Fairchild je třeba říci, že tyto požadavky nejen splnila, ale dokonce překročila, takže A-10 je pravděpodobně nejodolnějším bojovým letounem všech dob. Měl by být schopen letu po ztrátě třetiny křídla, poloviny ocasních ploch a jednoho motoru, navíc může bezpečně přistát se zataženým podvozkem.
Pilot sedí v jakési titanové „vaně“, která odolává přímým zásahům výbušnou municí ráže 23 mm, a čelní štítek krytu kabiny by měl zastavit dávku z kulometu ráže 14,5 mm. Motory jsou zcela odděleny od zásob paliva i od sebe navzájem, díky vysokému obtokovému poměru mají poměrně chladné výstupní plyny a proti zaměření infračervenými čidly jsou zčásti kryty ocasními plochami. Mnohé A-10 používají speciální nátěr, který pohlcuje některé frekvence radarových paprsků.
Palivové nádrže jsou samosvorné a vyplněné pěnovým materiálem, veškerá potrubí chrání protipožární obal. Řízení je mechanické se zdvojenou hydraulickou posilovací soustavou. V případě vyřazení jednoho okruhu je tedy letoun stále plně ovladatelný a po ztrátě obou zbývá ještě čistě mechanické řízení.
Za největší slabinu A-10 se pokládá nedostatečná úroveň elektroniky. Letoun není vybaven radiolokátorem ani infračerveným senzorem, takže prakticky jediným moderním zaměřovacím systémem je čidlo AN/AAS-35 Pave Penny, které vyhledává cíle podle odrazu laserového paprsku z jiného letadla či pozemního zdroje. Omezené nasazení v noci je možné díky systému nočního vidění.
 
Střely z ochuzeného uranu
Pevnou výzbroj A-10 tvoří sedmihlavňový rotační kanon General Electric GAU-8/A Avenger ráže 30 mm (více o vývojové řadě těchto zbraní najdete v ATM 11/2003). Lze bez nadsázky říci, že letoun byl stavěn doslova „kolem“ tohoto mohutného kanonu. Zbraň je v trupu umístěna excentricky (vlevo od osy), což kompenzuje moment sil vznikajících při otáčení svazku hlavní. Kanon je poháněn dvěma hydraulickými motory a může střílet dvojí rychlostí (2100 nebo 4200 ran/min). Bezčlánkový zásobovací systém má kapacitu 1350 nábojů, ale obvykle obsahuje jen 1175 nábojů.
Ze tří existujících typů munice si největší popularitu získala střela API (Armor Piercing Incendiary), jejíž jádro o průměru 15 mm je vyrobeno z ochuzeného uranu. Při jeho dopadu se uvolní energie, která odpovídá zvednutí 30 tun do výšky jedné stopy (30,5 cm) a která je koncentrována na plochu o rozměrech malé mince. To je zcela postačující pro průraz bočního nebo horního pancíře kteréhokoli tanku. Navíc se ochuzený uran po nárazu vznítí a svou teplotou způsobí nezvladatelný požár a vysoký přetlak. První sestřelený irácký vrtulník byl po inkasování dávky střel API v takovém stavu, že jeho přesná identifikace byla dost obtížná.
Letoun A-10 má celkem jedenáct závěsných bodů (tři pod trupem a čtyři pod každou polovinou křídla), na které lze umístit až 7250 kg výzbroje (s plnými palivovými nádržemi 6640 kg). Hlavní podvěsnou zbraní je řízená střela vzduch-země AGM-65 Maverick s televizním nebo infračerveným naváděním, obvykle nesená v počtu šesti kusů. Pod jedním vnějším křídlovým závěsníkem bývají dvě protiletadlové střely AIM-9 Sidewinder, zatímco pod druhým je umístěn elektronický rušící kontejner AN/ALQ-119 nebo AN/ALQ-131.
Další přídavná výzbroj zahrnuje zejména širokou škálu různých typů pum. Letoun může nést až 28 kusů neřízených bomb o hmotnosti cca 227 kg, což jsou např. klasické pumy Mk 82, bržděné Mk 82 Snakeye, kontejnerové pumy řady CBU s trhavou, tříštivou a zápalnou submunicí proti nepancéřovaným cílům, případně pumy Mk 20 Rockeye s kumulativními bombičkami proti pancéřovaným cílům. Často se používá také šest neřízených pum Mk 84 (907 kg) a bomby série GBU s laserovým nebo televizním naváděním.
 
Vyhlídky do budoucna
V současné době je v aktivní službě u amerického letectva asi 370 letounů A-10, přibližně 180 jich provozuje letecká národní garda (Air National Guard) a zhruba 90 dalších je zařazeno u záložních sil (Air Force Reserve). Přes nesporné úspěchy při zmíněných bojových akcích je však jejich další působení předmětem neustálých diskusí.
Na jednu stranu je jasné, že letoun ve své současné podobě není vhodný pro bleskové vojenské operace, které lze v blízké budoucnosti očekávat. Hlavním problémem je již zmíněné přístrojové vybavení, které naprosto neodpovídá požadavkům „digitálního bojiště“. Na stranu druhou, pokud by se např. vyhrotila krize kolem jaderného programu Íránu nebo Severní Koreje, letouny určené k ničení tanků by byly nepostradatelné.
Pentagon proto zvolil oboustranně přijatelný kompromis. Od roku 2004 bude zahájen program modernizace A-10 a zároveň bude počet bojeschopných strojů snížen na polovinu. Modernizace by měla umožnit, aby letouny mohly sloužit minimálně do roku 2011, kdy je (a také F-16) začnou nahrazovat nové univerzální letouny F-35A Joint Strike Fighter (ATM 7/2003). Je ale téměř jisté, že si USAF ponechá menší počet A-10 jako zálohu pro případ nějakého rozsáhlejšího střetnutí. Teoretická životnost draku letounu je 50 let, takže poslední kusy by mohly být vyřazeny až v roce 2034.
Ona modernizace bude zahrnovat menší úpravy draku, zcela nový kokpit s víceúčelovými displeji, systém pro přenos dat v reálném čase, digitální systém ovládání zbraní, terminál GPS, přílbový zaměřovač, připojení navigačního a zaměřovacího pouzdra s infračerveným senzorem a možnost nesení inteligentních zbraní. Není vyloučena ani částečná přestavba, nebo dokonce výměna motorů.
Několik zemí hodlá zakoupit od USA ty A-10, které budou z výzbroje vyřazeny. Jedná se především o Turecko, Řecko a Jižní Koreu (ta si již údajně zajistila předkupní právo na letouny umístěné na svém území). Je skutečně zvláštní, že zájem o A-10 je tak silný v době, kdy se letoun pokládá za zastaralý, zatímco v 80. letech se veškeré snahy firmy Fairchild o jeho export minuly účinkem. Intenzivní marketingová kampaň byla zaměřena na některé arabské země (např. Maroko) a státy jihovýchodní Asie. Určitý zájem se tehdy objevil také ze strany Velké Británie, Německa, Izraele a Pákistánu.
Každopádně nejzajímavější uplatnění vysloužilých A-10 navrhuje kalifornská společnost AeroTech Ltd., která je chce přestavět na vodní bombardéry FireHog pro hašení lesních požárů. Bylo by to jistě více než důstojné ukončení kariéry letounu, který se nesmazatelně zapsal do dějin vojenského letectví.
 
Lukáš Visingr  
N/AW A-10 a další varianty
Většina amerických bojových letounů existuje v mnoha variantách bojových i pokusných. A-10 představuje výjimku, protože všechny sériové kusy byly vyrobeny v jednotném standardu A-10A. Koncem 80. let byla část letounů přeřazena k jednotkám předsunutých leteckých návodčích (FAC, Forward Air Controllers), kde slouží k vyhledávání a označování cílů pro stíhací bombardéry. Tyto stroje nesou název OA-10A, což je však pouhá formalita.
Letectvo si původně objednalo třicet dvoumístných cvičně-bojových A-10T (také A-10B) pro výcvik. Brzy se ovšem ukázalo, že letoun A-10 je velice snadno ovladatelný, a to i pro méně zkušené piloty, takže dvoumístná verze nebyla třeba. Jedinou vývojovou variantou A-10, která se dočkala alespoň částečné realizace, se tak stal dvoumístný bojový letoun N/AW A-10 (Night/Adverse Weather), známý i jako YA-10B.
Po ukončení vývoje A-10A začala firma Fairchild plnit druhou část specifikace A-X, a to konstrukci dvoumístného letounu s rozšířenou skladbou avioniky a senzorů. Prototyp vznikl přestavbou prvního předsériového kusu a poprvé vzlétl 4. května 1979. Druhý člen osádky seděl na vyvýšeném zadním sedadle, takže měl výhled srovnatelný s pilotem, ale jeho prostor nebyl pancéřovaný. Kvůli stabilizaci byly mírně zvětšeny svislé ocasní plochy.
Pod levou polovinou křídla byl umístěn upravený radar Westinghouse WX-50 pro mapování terénu a vyhledávání cílů. Pod trupem se nacházel laserový značkovač cílů Ferranti 105 a infračervený senzor Texas Instruments AN/AAR-42 FLIR. Standardní laserové čidlo AN/AAS-35 bylo nahrazeno televizním systémem se zesilovačem světla (LLLTV, Low Light Level TeleVision). Proběhly rovněž testy s laserovým značkovačem AN/AVQ-26 Pave Tack a byla zdokonalena navigační soustava letounu.
Zkoušky probíhaly až do roku 1982 a sériová výroba mohla být zahájena v roce 1983. Sériové stroje měly mít pancéřované prostory obou členů osádky a veškeré senzory měly být zapuštěny do náběžné hrany křídla a zvětšených podvozkových gondol. Byl navržen také stejně vybavený jednomístný letoun SSNA (Single Seat Night Attack) a zjednodušené jednomístné a dvoumístné noční verze bez radaru (pouze FLIR a laserový značkovač) pro útoky na cíle o známé poloze.
Projekt N/AW A-10 byl nakonec zastaven kvůli vývoji podvěsného senzoru LANTIRN (Low Altitude Navigation Targeting Infra-Red for Night), který měl jednomístnému A-10 zajistit obdobné bojové možnosti. Skutečnost je ovšem taková, že LANTIRN dosáhl operační použitelnosti až v roce 1990 a je kompatibilní pouze s letouny F-15E a F-16, které navíc nedosahují plánovaných výsledků kvůli vysokému zatížení pilota.
 
Su-25 Frogfoot
Za ruský ekvivalent A-10 je považován Suchoj Su-25 (v kódu NATO Frogfoot), u nás kvůli vzhledu závěsníků přezdívaný „hrábě“. Do výzbroje sovětského letectva byl zařazen v roce 1981. Není však tolik specializovaný jako A-10 a primárně slouží spíše k přímé letecké podpoře než k ničení tanků.
Jestliže A-10 byl stavěn s ohledem na extrémní odolnost a velkou nosnost, u Su-25 byla upřednostněna rychlost. Ruský letoun dosahuje rychlosti až 975 km/h, ale unese pouze 4400 kg výzbroje. Oproti A-10 má lehčí pancíř a jeho 30mm kanon GŠ-30 se zdaleka nevyrovná výkonům amerického GAU-8/A.
Až po nástupu tanku M1 Abrams se Rusové začali zabývat speciální protitankovou verzí Su-25T. Ta je vybavena špičkovou televizní a laserovou soustavou Škval, která slouží pro zjišťování cílů a navádění protitankových střel Vichr (ATM 8/2003). Poslední varianta Su-25TM (pro export Su-39 Strike Shield) byla vyhodnocena jako neúčinnější letoun pro ničení pozemních cílů na světě.
 

Technické údaje letounu A-10A Thunderbolt II
Rozpětí křídla (m):	17,53
Celková délka (m):	16,26
Celková výška (m):	4,47
Plocha křídla (m2):	47,01
Prázdná hmotnost (kg):	9540
Max. vzletová hmotnost (kg):	22 680
Nosnost výzbroje (kg):	7250
Max. provozní rychlost (km/h):	834
Cestovní rychlost (km/h):	620
Min. délka vzletu (m):	353
Min. délka přistání (m):	338
Akční rádius (km):	1000
Max. přeletová vzdálenost (km):	cca 4000
Operační dostup (m):	13 600
Cena v roce 1998 (USD):	13 000 000

[font="Times New Roman", serif] [/font]

Autor: Lukáš Visingr