NejeN

Šíření jaderných zbraní na počátku 21. století
 
Po skončení studené války se svět ani zdaleka nestal klidnějším, stabilnějším či bezpečnějším. Objevily se „nové hrozby“, z nichž největší obavy budí mezinárodní terorismus a šíření zbraní hromadného ničení, především těch nukleárních. Jadernou mocností se v 90. letech 20. století stal Pákistán, nedávno se připojila nevyzpytatelná Severní Korea a je evidentní, že o vstup do „jaderného klubu“ má zájem nemálo dalších zemí.
 
NPT a jaderné mocnosti
Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (obvykle nazývané NPT) existuje pět statutárních jaderných velmocí, a to USA, Ruská federace, Spojené království, Francie a Čína. Nukleární zbraně však ve skutečnosti vlastní i další státy, z nichž tři NPT nepodepsaly (Indie, Pákistán a Izrael) a čtvrtý od NPT odstoupil (KLDR). Indie, Pákistán a Severní Korea veřejně oznámily vlastnictví nukleárních hlavic, zatímco Izrael se nikdy oficiálně nevyjádřil. O jeho jaderných kapacitách se však příliš nepochybuje a obecně se má za to, že 22. září 1979 proběhl v jižním Atlantiku společný pokusný výbuch Izraele a Jihoafrické republiky. JAR je posledním státem, o němž je s jistotou známo, že vyrobil nukleární zbraně; po pádu režimu apartheidu však byly rozmontovány a nová vláda země podepsala NPT.
Během studené války a po ní ovšem vojenské jaderné programy běžely v dlouhé řadě dalších zemí, které nakonec jaderné zbraně nezískaly, nebo alespoň neexistují důkazy pro to, že by je získaly. Jsou to zejména následující státy: Brazílie, Argentina, Švédsko, Švýcarsko, Alžírsko, Libye, Egypt, Sýrie, Irák, Írán, Korejská republika, Tchaj-wan a Austrálie. Kromě nich ovšem základní výzkum s velkou pravděpodobností provedly i další země; hovoří se mj. o Německu, Kanadě, Japonsku, Indonésii, Malajsii či Nigérii.
Je ale nutno dodat, že jednoduchou atomovou zbraň by za několik let mohl zhotovit prakticky každý středně vyspělý stát, který má k dispozici potřebné technologie, průmyslovou základnu a civilní jaderný program (tj. i štěpný materiál). Lze říci, že mezi potenciální jaderné mocnosti patří minimálně čtvrtina zemí světa. A ačkoliv se takový scénář může zdát fantastický, výroba nukleární pumy je nepochybně i v možnostech České republiky.
 
Nestabilní východní Asie
V této souvislosti zavedli američtí analytici termín „paranukleární stát“. Používá se pro země, jež už vlastní štěpný materiál, průmysl a technologie na úrovni, která jim umožňuje vyvinout a vyrobit nukleární zbraň v řádu měsíců, navíc s tím, že by to okolní svět třeba vůbec nemusel zaznamenat, natož tomu dokonce zabránit. Za paranukleární stát č. 1 je považováno Japonsko, kvůli němuž vlastně tento pojem vznikl. V jeho případě se uvádí, že vývoj a produkce jaderné zbraně by mu nezabraly více než tři měsíce. A vzhledem ke geopolitickým ambicím Japonska a napjaté situaci na Korejském poloostrově se tomu vlastně nelze příliš divit. Jediné, co reálně brání Japonsku stát se atomovou mocností, je vojenská přítomnost USA, která znamená přece jen spolehlivější ochranu než případný vlastní jaderný arzenál.
Právě východní a jihovýchodní Asie dnes platí za region, v němž je největší pravděpodobnost vzniku jaderné proliferační spirály. Mnoho expertů vlastně čekalo, že severokorejský jaderný test bude tím, co přiměje Japonsko k vývoji vlastní nukleární zbraně. Poté by zřejmě propukly jaderné závody ve zbrojení, protože by patrně následovala Jižní Korea a po logickém posílení čínských jaderných sil by se nejspíše připojil Tchaj-wan.
Tchaj-wan totiž bývá někdy považován za další paranukleární stát. Je známo, že se podílel na společném jaderném programu Izraele a JAR, a dokonce i oficiálně oznámil, že má schopnost rychle získat jadernou zbraň. Podobné ambice však mělo i několik dalších zemí v této oblasti, např. Indonésie a Malajsie. Popsaný proliferační scénář se zatím naštěstí nenaplnil, ale situace by se mohla nepříjemně rychle změnit – už jen proto, že ve hře je bezohledný a velice obtížně předvídatelný aktér v podobě totalitní KLDR.
 
Ambice Íránu a Brazílie
V současné době se pozornost světa soustřeďuje zejména na Írán. Přestože podle amerických tajných služeb jeho vojenský jaderný program skončil v roce 2003, tato země stále patří mezi nejvíce podezřívané; např. podle izraelských zdrojů byl íránský vojenský jaderný program jen dovedně ukryt a pokračuje dál. Je prakticky jisté, že USA a Izrael by Íránu ve výrobě jaderné bomby zabránily, a to i silou. Dalšími hráči jsou bohaté arabské státy (např. Saúdská Arábie), které by si mohly jadernou zbraň prostě koupit. Uvádí se, že libyjský diktátor Kaddáfí nabízel Číně a Indii za atomovou hlavici 15 miliard dolarů!
Určité riziko se pojí i s Latinskou Amerikou, konkrétně s Brazílií. Tato nová velmoc se netají svými ambicemi a nedávno oznámila plán postavit jadernou ponorku. V minulosti měla velký program vývoje nukleárních zbraní a objevily se zprávy, že prezident Silva neoficiálně mluvil o možnosti jeho obnovení. Ale podobně jako v případě Japonska by brazilská nukleární zbraň mohla spustit kontinentální proliferační spirálu, přinejmenším proto, že svůj jaderný program by mohl obnovit tradiční hlavní brazilský rival, Argentina.
Mnozí experti na proliferaci jsou pesimisté a soudí, že počet nukleárních mocností se v brzké době možná až zdvojnásobí. Ve všech třech jmenovaných krizových regionech existují země, které mají k nukleární zbrani blízko, mají určité ambice v tomto směru nebo jsou z nich vážně podezírány. Vznik nové jaderné mocnosti by zřejmě rozpoutal závody v nukleárním zbrojení, jejichž výsledkem by bylo zvýšení řady rizik. Vzrostla by pravděpodobnost použití jaderných zbraní v lokálních konfliktech a pravděpodobnost, že jadernou zbraň získá některá teroristická skupina. Dnešní jaderné mocnosti by měly vynaložit veškeré úsilí na to, aby se „jaderný klub“ už dále nerozšiřoval. Devět členů je snad více než dost.
 
Autor: Lukáš Visingr