NejeN

Tajný jaderný arzenál „nesvaté trojice“

Izrael, Jihoafrická republika a Tchaj-wan představují po stránce jaderné výzbroje neobvyklé případy. Židovský stát své nukleární kapacity nikdy nepotvrdil ani nevyvrátil, obecně se však má za to, že vlastní pokročilé atomové zbraně. Jihoafrická republika je jediným státem, který nukleární výzbroj vyvinul, vyrobil a dobrovolně se jí vzdal. A konečně „vzbouřená provincie“ Číny je tzv. paranukleární mocností, která dnes jaderné zbraně pravděpodobně nevlastní, ale v případě potřeby je dokáže rychle vyrobit.
 
Oficiální či deklarované vlastníky nukleární výzbroje dnes představuje pětice mocností, které podepsaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (tj. USA, Spojené království, Francie, Rusko a Čína), dva státy, které ji nepodepsaly (Indie a Pákistán), a navíc jeden, který od ní odstoupil (KLDR). Kromě nich však jaderné zbraně vyvinuly ještě minimálně dvě země. Izrael dohodu nepodepsal a nikdy oficiálně nepotvrdil, že je nukleární mocností, obecně je však pokládán za vlastníka sofistikovaného jaderného arzenálu. Jihoafrická republika získala nukleární kapacity v éře apartheidu, ale po pádu rasistického režimu se jich vzdala a smlouvu podepsala. Existují navíc i země, které se označují za „paranukleární“, což znamená, že v případě potřeby mohou jadernou zbraň vyrobit velice rychle (v řádu měsíců). Ačkoli nejvíce se hovoří o Japonsku, do této kategorie spadá prakticky jistě také Tchaj-wan.
 
Izraelský Oppenheimer
Atomový program židovského státu začal již v roce 1948, kdy Izrael vznikl. První ministerský předseda David Ben-Gurion byl velkým zastáncem nukleární výzbroje, k čemuž jistě přispěl i jeho vědecký poradce Ernst David Bergmann, talentovaný jaderný fyzik, nezřídka popisovaný jako „izraelský Oppenheimer“. Podobně jako v případě vývoje raket navázal Izrael spolupráci s Francií. Nešlo však určitě o partnerství jednostranné, jelikož Izrael nabídl schopnosti mnoha vědců židovského původu. Izraelský projekt se odehrával (a stále odehrává) převážně v centru Dimona v Negevské poušti, které od roku 1957 budovali Francouzi. Ti také dodali Izraeli jeho první reaktor, zařízení pro obohacování uranu i samotný štěpný materiál. Středisko Dimona se stalo objektem zájmu amerických zpravodajských služeb, neboť vztahy USA s Izraelem tehdy nebyly zdaleka tak těsné jako dnes. Izraelská vláda řekla o Dimoně ledacos (včetně toho, že je to „textilní továrna“), ale roku 1960 přiznala, že jde o centrum jaderného výzkumu, byť trvala na čistě mírovém účelu. Nejpozději v roce 1966 sice Francie zastavila veškerou pomoc, avšak Izrael už ji tehdy v podstatě nepotřeboval. 2. listopadu 1966 proběhl v poušti Negev podzemní jaderný test (nejspíše ale s nulovým ekvivalentem) a během šestidenní války v červnu 1967 už byly zpravodajské služby USA bezvýhradně přesvědčeny, že Izrael se stal nukleární mocností disponující několika leteckými jadernými pumami.
 
Na pokraji nukleární války
O jaderné doktríně Izraele se někdy hovoří jako o „Samsonově volbě“, což odkazuje na jméno biblického hrdiny, jenž při své smrti zničil obrovské množství nepřátel Židů. Naznačuje se tím pravděpodobný záměr Izraele nasadit nukleární zbraně jako první, pokud by mu reálně hrozila vojenská porážka. A v říjnu 1973 chybělo opravdu jen málo k tomu, aby se tato apokalyptická vize realizovala. Za války Jom Kippur byla situace izraelských vojsk na Golanských výšinách kritická a vláda premiérky Goldy Meirové vydala povely k přípravě na jaderný útok. Izraelský arzenál už tehdy zahrnoval nejen letecké pumy, ale i hlavice pro balistické střely Jericho. Říká se, že letouny s jadernými pumami už stály na vzletových dráhách a byly připraveny udeřit na syrské tankové sbory. Izraelcům se ale v poslední chvíli podařilo stabilizovat frontu a přejít do protiútoku, takže „plán Samson“ se neuskutečnil. Zřejmě však šlo i o metodu nátlaku na USA, aby poskytly Izraelcům dodávky zbraní, což se také podařilo. Od té doby se izraelský jaderný arzenál dosti rozrostl a dnes zahrnuje i hlavice pro ponorkové střely Popeye a Harpoon, patrně také dělostřeleckou munici a pozemní miny. Odhady počtu vyrobených hlavic se značně liší a sahají od 75 do 400, nejvěrohodněji působí čísla kolem 200. Kromě štěpných hlavic má Izrael zřejmě i nálože termonukleární a neutronové. V roce 1986 o tom veřejně referoval Mordechai Vanunu, bývalý pracovník Dimony, který byl však posléze unesen agenty Mossadu a v Izraeli odsouzen k 18 letům vězení za vlastizradu a špionáž.
 
Bomba pro obranu apartheidu
Také jihoafrický jaderný program byl zahájen v roce 1948, ale na rozdíl od izraelského v něm ze začátku skutečně dominovala mírová složka. Pokračující odsuzování a izolace rasistického režimu a zaplétání se do konfliktů na jihu černého kontinentu ovšem přiměly bělošskou vládu, aby se stále více zajímala i o vojenské využití. Rok zahájení zbrojního projektu znám není, ale nejspíše k tomu došlo v polovině 60. let. V té době začala rovněž kooperace s Izraelem a roku 1967 navštívil Jihoafrickou republiku Ernst David Bergmann. Svými kapacitami se obě země téměř ideálně doplňovaly: Izrael měl mnohaletý náskok v technologiích, zatímco Jihoafričané mohli nabídnout velká ložiska uranu. Dalšími zahraničními partnery byly Západní Německo a Švýcarsko, které tehdy (ačkoli je to dosud málo známým faktem) seriózně zvažovaly pořízení vlastní jaderné výzbroje. Jihoafrický program se soustředil do základen Pelindaba, Valindaba, Vastrap a Advena. Vlastní vývoj štěpné jaderné zbraně probíhal v letech 1974-1977 a v srpnu 1977 byly na základně Vastrap zjištěny výkopové práce, které evidentně směřovaly k prvnímu podzemnímu testu. Diplomatický tlak nakonec přinutil jihoafrickou vládu, aby jej neprovedla; Jihoafričané však toužili svoji novou zbraň vyzkoušet.
 
Meteorit, nebo jaderný test?
Dnes je obecně akceptován závěr, že událost, kterou 22. září 1979 zachytila americká družice Vela v jižním Indickém oceánu, byla jihoafrickým nukleárním testem. Ačkoli oficiální zpráva americké vlády ji označila za „přírodní fenomén“ (snad dopad meteoritu), pozdější informace mluvily o něčem jiném. A v roce 1997 bývalý náměstek jihoafrického ministra zahraničí Aziz Pahad připustil, že opravdu šlo o pokusný výbuch jihoafrické zbraně. Dodatečně se potvrdilo i to, že se odehrál za izraelské podpory. Na přelomu 70. a 80. let bylo každopádně zřejmé, že se „jaderný klub“ rozrostl o dalšího člena, přestože vláda apartheidu nikdy nepřiznala, že jaderné zbraně vlastní. V průběhu 80. let však vyrobila šest hlavic o ekvivalentu v kilotunách, jež byly primárně určeny jako náplně leteckých bomb. Alternativními nosiči měly být balistické rakety řady RSA. V roce 1991 byl nukleární program zastaven a země podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní; až o dva roky později však tehdejší předseda vlády de Klerk přiznal, že jeho země vyrobila a opět rozmontovala oněch šest pum.
 
Princip nukleární neprůhlednosti
Značně kusé jsou informace o tchajwanském jaderném programu. Vzhledem k vysoké úrovni tamního civilního využití nukleární energie vlastní Tchaj-wan dostatek štěpného materiálu na výrobu desítek náloží. Neoficiálně je také známo, že za spolupráce s Izraelem a JAR prováděl výzkum a vývoj jaderných hlavic (projekt Taoyuan), ale (zřejmě pouze díky nátlaku USA) se posléze rozhodl jaderné zbraně nevyrábět. Smlouvu o nešíření jaderných zbraní sice podepsal, vláda však oficiálně deklarovala schopnost jadernou zbraň rychle zhotovit. Předpokládá se, že v případě potřeby by to zabralo dobu kratší než jeden rok. Pokud jde o židovský stát, ten stále praktikuje strategii „nukleární neprůhlednosti“, resp. nikdy oficiálně nepotvrdil ani nevyvrátil vlastnictví nukleárních zbraní. Ale opravdu nikdy? V prosinci 2006 se izraelský premiér Ehud Olmert v interview vyjádřil, že Írán by mohl brzy mít nukleární zbraně, stejně jako „Amerika, Francie, Izrael a Rusko“. Úřad premiéra to následně komentoval obvyklým způsobem, totiž že tato slova byla „vytržena z kontextu“. Izrael tedy nadále udržuje své pravděpodobné nepřátele ohledně svého jaderného arzenálu v nejistotě a tato psychologická zbraň je v současném světě možná stejně účinná jako nukleární zbraně samotné.
 
Autor: Lukáš Visingr

Prameny:
Vladimír Pitschmann: Jaderné zbraně. Nejvyšší forma zabíjení
GlobalSecurity.org, Nuclear Threat Initiative, The Nuclear Weapon Archive, Wikipedia