Japonsko a Jižní Korea s jadernými zbraněmi

Ender
Příspěvky: 78
Registrován: pon 21. zář 2015 18:43:21

Japonsko a Jižní Korea s jadernými zbraněmi

Příspěvek od Ender »

Japonsko a Jižní Korea s jadernými zbraněmi
 
Donald Trump je výjimečný fenomén a jeho volební kampaň zajisté nabídne výtečné téma pro mnoho diplomových prací. Povýšení intelektuálové si evidentně myslí, že „primitivní“ Trump zkrátka plácá, co mu slina přinese na jazyk, skutečnost však bude složitější. Řada jeho výroků je patrně dobře promyšlená, a to nejen proto, aby získala pozornost médií a voličů, ale i proto, že sděluje (přestože „trumpovsky“ provokativně) pravdu.
 
To se s největší pravděpodobností týká i vět, které zazněly 29. března, kdy se Trump (nejspíše po hutném školení od týmu poradců) vyjadřoval k zahraniční politice. V Evropě jistě způsobil největší poprask svou kritikou a zpochybněním smyslu NATO, americká a asijská média však přinejmenším stejně zaujaly jeho poznámky k Japonsku a Jižní Koreji. Prostořeký miliardář se vydal na půdu doporučení a prognóz, když řekl, že obě země by měly zvážit získání jaderných zbraní a že k tomu nakonec tak jako tak stejně dojde.
 
Reakce mediálního mainstreamu na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat. Donald Trump chce opustit spojence! A podporuje neomezené jaderné zbrojení! Podstatně slaběji zněly hlasy odborníků, kteří upozornili, že ambiciózní magnát nepřišel s jakýmsi přelomovým „objevem“. Stratégové a analytici na obou stranách Pacifiku totiž přesně to samé tvrdí už řadu let a Trump tento názor zkrátka „jen“ prezentoval nejširší veřejnosti.
 
Příznačné jsou i odpovědi těch, jichž se miliardářova slova přímo týkala, tj. Tokia a Soulu. Od představitelů vlád obou států zněla kritika. Něco podobného je prý „nepředstavitelné“, protože americký „jaderný deštník“ je úhelným kamenem jejich bezpečnostní politiky. Někteří politici z pravé části japonského a jihokorejského politického spektra i někteří experti z think-tanků se však vyjádřili opačně a Trumpova slova přivítali.
 
Příčinou je samozřejmě na prvním místě obava z nevyzpytatelné KLDR a jejího nukleárního a raketového arzenálu. Politika prezidenta Obamy někdy způsobuje pochybnosti o tom, jak moc je skutečně ochoten bránit spojence silou, a Trump, jenž vystupuje fakticky jako izolacionista, už to říká otevřeně: Éra americké „bezpečnostní dobročinnosti“ se chýlí ke konci, a tudíž bude lépe, když se jiné země budou o svou obranu starat více samostatně. A to se může u některých odrazit i v krocích k získání vlastní odstrašující výzbroje.
 
Přestože některá média líčí takový postup jako emotivní čin, který málem hraničí s šílenstvím, ve skutečnosti je pořízení nukleárních zbraní často i naprosto racionálním krokem. Velmoc na vzestupu si prostě chce „pojistit“ své pozice a malé ohrožené státy chtějí mít něco, co by mělo schopnost odstrašit jinak silnější sousedy (případ Izraele). Oba motivy mohou hrát svou úlohu i v případě obou zmíněných východoasijských států.
 
O ekonomické síle Japonska asi nikdo nepochybuje a také Jižní Korea patří mezi „tygry“. Obě země získávají v regionu i politický vliv, aniž by ho však provázely vojenským tlakem. V tom se jejich strategie podobá německé, byť oproti Evropě existuje jeden zásadní rozdíl. Německo totiž nemá v blízkosti nic podobného KLDR. Zajímavou paralelu s Evropou však nabízí hrubé srovnání vztahů Německa a Francie na straně jedné a Japonska a Jižní Koreje na straně druhé, a to včetně dosud existujících historických resentimentů.
 
Japonci totiž mají ve východní Asii image ještě mnohem horší, než jaký se v Evropě přisuzuje Němcům. Stále jsou jaksi podvědomě vnímáni jako expanzivní agresoři, pachatelé strašlivých zločinů a inherentní rasisté. V tomto smyslu nejhorší pocity chovají vůči Tokiu v Číně a právě v Jižní Koreji. Sám fakt, že Japonci a Jihokorejci nyní úzce spolupracují proti hrozbě KLDR a vlivu Pekingu, vůbec neznamená „pohřbení“ těchto animozit, podobně jako kooperace Němců a Francouzů nemohla zcela vymazat napětí mezi nimi.
 
Vrátíme-li se zpět k tématu jaderných zbraní, pak je především třeba konstatovat, že Japonsko i Jižní Korea jsou naprosto nepochybně schopné tyto prostředky vytvořit, a to poměrně rychle. Japonsko se dokonce standardně uvádí na první příčce seznamu tzv. para-nukleárních států, tj. zemí, které už vlastní vše potřebné k vyrobení „Bomby“ během doby řádově několika měsíců, pokud se v tomto směru přijme politické rozhodnutí.
 
Ostatně i sami Japonci již několikrát zcela oficiálně přiznali, že by dokázali zhotovit nukleární zbraně, ale že to nemají v úmyslu (někdy s více či méně jasně vysloveným „zatím“). Nedávno také přišlo oficiální prohlášení, že by tento krok nebyl v rozporu se známým Článkem 9 jejich ústavy. Jeho interpretace limituje vojenské angažmá Tokia, avšak vývoj v posledních letech je zjevně zaměřený na postupnou remilitarizaci „Země vycházejícího slunce“, která chce vlastnit vojenské kapacity k obraně a prosazení svých zájmů.
 
Ale dokonce i bez těchto velkých ambicí by dostatečným argumentem pro získání nukleárních zbraní mohla být hrozba z KLDR. Ta představuje základní motiv pro Jižní Koreu, jež se přece jen nemůže měřit s Tokiem, pokud jde o perspektivy velmoci. Paradoxně ale i to má svou roli, neboť Jihokorejce mohou motivovat také obavy z Japonců. A aby toho nebylo málo, nesmíme zapomínat ani na Čínu. Důvodů by prostě bylo víc než dost.
 
Pro zajímavost lze dodat, že právě z Číny někdy zaznívají i obvinění, že Japonsko už atomový arzenál fakticky vlastní. Nikoli snad ve stavu okamžité připravenosti, ale údajně jako součásti, ze kterých lze „Bomby“ smontovat během několika týdnů, možná dokonce jen dnů. A je dosti příznačné, že při takovém spekulování již jen málokdo zmiňuje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejíž účinnost se ukazuje jako směšně malá, když dojde na zájmy velmocí. Stále platí Senekův výrok, že nutnost porušuje každý zákon.
 
Mezi analytiky, kteří tvrdí něco podobného jako Donald Trump, se řadí mj. George Friedman, kterému nedávno vyšla česky publikace Ohrožená Evropa: Rodící se krize. V některých svých starších knihách (např. Příštích sto let) předpovídá, že se Japonsko stane nukleární mocností, a to navíc nikoli samo. Dalšími kandidáty budou Turecko jako vůdce islámského světa a Polsko jako mocnost č. 1 ve střední a východní Evropě.
 
Často provokativní, ale vždy přesvědčivý Friedman tvrdí, že nukleární zbraně zůstanou nadále zejména prostředkem odstrašení, reálně se používat (snad) nebudou. Ale právě proto se stanou předmětem zájmu několika regionálních velmocí s jistými globálními aspiracemi. Dokud totiž tyto zbraně mají ty největší globální supervelmoci a současně „problémové“ státy typy KLDR a Pákistánu, logicky to vyvíjí tlak na další země, které se jednak chtějí vyrovnat těm největším a jednak se aspoň trochu „pojistit“ proti některým sousedům.
 
Potenciálních atomových mocností pochopitelně existuje víc. Často se mluví např. o Austrálii, která je největším světovým dodavatelem uranu. V minulosti o „Bombě“ uvažovala a nyní má údajně připravené krizové plány pro situaci, že se v oblasti Asie a Pacifiku objeví nějaká další jaderná mocnost. Dalším kandidátem by mohla být Indonésie, ze zemí jiných kontinentů bývá nejčastěji jmenována Brazílie a někdy i Alžírsko.
 
V tomto smyslu proto Trumpova vyjádření opravdu nelze pokládat za nic překvapivého. Tvrdí se, že politický úspěch ambiciózního miliardáře vychází i z určité frustrace Američanů. Pokud z tohoto obecného paradigmatu vyjdeme, pak jeho slova v oblasti bezpečnostní politiky odráží frustraci z neúspěchu amerických snah prosazovat určitý model mezinárodního uspořádání, ve kterém hrají důležitou úlohu americké bezpečnostní garance ve vztahu k hlavním spojencům a současně americké snahy zamezit šíření jaderných zbraní.
 
Tento model se dnes rozpadá, a to z velké části i vinou Obamovy vlády, která evidentně nemá dostatek vůle čelit mocenskému vzestupu „nových“ velmocí. To logicky zneklidňuje nejenom spojence USA, kteří začínají hledat jiné cesty k zajištění vlastní bezpečnosti, ale také samotné Američany. Nabízí se však provokativní otázka, jak by prezident Trump zvládnul roli USA ve světě, v němž by se tyto předpovědi opravdu splnily.
 
Autor: Lukáš Visingr

Odpovědět

Zpět na “Jaderné a nukleární zbraně”