NejeN

Budoucnost jaderných zbraní:
Perspektivní technologie, mocnosti a hrozby
 
Nukleární zbraně jsou na světě už přes sedmdesát let a nezdá se, že by měly brzy zmizet, spíše můžeme očekávat jejich další vývoj a šíření. Jaké nové typy zbraní by se tak mohly objevit? Které další státy by si mohly „Bombu“ pořídit? A jaké vůbec existují realistické scénáře pro bojové nasazení nukleárních zbraní?
 
S nukleárními zbraněmi se často pojí termín „proliferace“, tzn. jejich šíření. Zpravidla se však chápe úžeji, než by se správně patřilo, protože se ztotožňuje s tzv. horizontální proliferací, což je proces šíření jaderných zbraní k zemím, které je dříve nevlastnily. Kromě toho ale existuje i proliferace vertikální, jak se označuje vzrůst kvality a kvantity jaderných zbraní v určité zemi, tzn. vlastně vývoj a výroba nových jaderných hlavic. Oba procesy pořád probíhají a tento stav zřejmě setrvá ještě dlouho, protože nukleární zbraně může brzy získat několik zemí a stávající jaderné mocnosti samozřejmě zdokonalují svoje arzenály jaderných hlavic i různých způsobů, jak tyto strašlivé zbraně dopravit k jejich cílům.
 
Rodí se menší a „čistší“ jaderné zbraně
Technologický vývoj nukleárních zbraní samozřejmě stále pokračuje, ačkoli jej do určité míry limituje zákaz „ostrých“ testů. Mezi důležité oblasti výzkumu patří např. jaderné zbraně velmi malých ekvivalentů, řádově v desítkách nebo stovkách tun TNT, jež by se mohly využívat pro některé speciální účely, jako je spolehlivá destrukce zásob chemických a biologických zbraní. Další vhodnou aplikaci představují zbraně proti objektům, jež se nacházejí velmi hluboko pod zemí a jsou chráněné desítkami či stovkami metrů železobetonu nebo horniny. Takové zbraně, známé jako nukleární penetrátory, mohou mít podobu leteckých pum či hlavic pro rakety. Dle představ plánovačů by takováto zbraň pronikla hluboko pod povrch, kde by explodovala malá jaderná nálož, jež by podzemní objekty zničila efektem odpovídajícím velkému zemětřesení, a sama hloubka exploze by zajistila, že by nedošlo k úniku radioaktivitou zamořené zeminy. Do blízce příbuzné oblasti výzkumu spadá také snaha vyrobit jaderné hlavice, jež jsou maximálně „čisté“, resp. produkují minimální radioaktivní zamoření a zbytkový spad. Uvádí se, že dnešní nejlepší hlavice vytváří zamoření tak malé, že místo výbuchu může být bezpečné už za řádově desítky hodin. Vzhledem ke krátkým intervalům, v jakých se zřejmě budou odehrávat budoucí války, však i desítky hodin znamenají příliš dlouhou dobu. Snad nejnadějnější cestu ke vzniku téměř dokonale „čisté“ zbraně nabízí termonukleární (fúzní) hlavice, v níž by ke spuštění fúze nebyla třeba štěpná „spoušť“ (neboť ta sama vytváří cca 90 % zamoření z celé termonukleární zbraně), místo které by fúzi zažehnula např. sekvence perfektně koordinovaných konvenčních náloží, kumulativní nálož nebo laserový paprsek. Tyto tzv. ryze fúzní zbraně („pure fusion“ či „fission-free fusion“), označované i za jaderné hlavice čtvrté generace, jsou patrně předmětem intenzivního výzkumu všech hlavních jaderných mocností světa, není však známo, že by se již někomu skutečně podařilo takovou hlavici zkonstruovat.
 
Zdokonalování raket a dalších nosičů
Vývojem prochází také prostředky dopravy nukleárních zbraní na cíl. Těmi hlavními zůstávají balistické rakety, střely s plochou dráhou letu a letecké bomby. V případě balistických střel se snaha zbrojních konstruktérů zaměřuje hlavně na schopnost proniknout systémy protiraketové obrany, čehož lze dosahovat několika způsoby. Dnešní nejmodernější balistické střely a jejich hlavice se již dávno nepohybují pouze po balistických trajektoriích, jelikož jsou schopné ostře manévrovat. Některé nesou dokonce senzory, které dovedou zachytit blížící se protiraketovou střelu, takže balistická raketa může přímo cíleně „uhýbat“. Samozřejmostí je užívání rušiček a klamných cílů a také systémů koncového navádění, díky kterým mohou hlavice dopadat na cíl s přesností několika metrů. Vyšší přesnost zákonitě znamená, že postačuje menší hlavice, díky čemuž lze v raketě zase nést větší počet hlavic. Balistické rakety se odpalují z podzemních sil, samohybných odpalovacích zařízení (silničních, terénních a železničních) či z ponorek, znovu se však hovoří i o dalších možnostech, jako např. vypouštění z letounů. Nabízí se zde možnost střelu jednoduše vyhodit z dopravního letadla, načež by se stabilizovala pomocí padáků a poté by se už zažehnul motor prvního stupně. Tento princip byl už prověřen u nosných kosmických raket. Co se týče střel s plochou dráhou letu, většina dnešních typů patří mezi podzvukové, ale vyspělé země intenzivně pracují na typech nadzvukových a zejména hypersonických, jež mají létat rychlostí odpovídající více než pětinásobku rychlosti zvuku, tzn. více než 6000 km/h. Pro dosahování takových rychlostí už samozřejmě nestačí klasické proudové, raketové a náporové pohony. Řešení znamená tzv. náporový motor s nadzvukovým spalováním (scramjet), který se navíc neobejde bez speciálního paliva. Hypersonické zbraně vyvíjejí a průběžně rovněž testují přinejmenším USA, Rusko, Čína a Indie, řada testů ovšem přinesla nezdary. Jedná se zde totiž o principiálně nové technologie, které pořád narážejí na řadu překážek. Přesto lze očekávat, že první hypersonické zbraně budou kolem roku 2025 funkční.
 
Riziko „spirály“ na Středním Východě
Regionem, kde vzbuzuje největší obavy horizontální proliferace, tedy šíření atomových zbraní do dalších zemí, je nyní nepochybně Blízký a Střední Východ. Na prvním místě pak jde o Írán a jeho jaderný program, který je Teheránem oficiálně označován za čistě mírový, ačkoliv stále trvá podezření, že skutečným cílem je výroba atomové zbraně. Největší znepokojení vyjadřuje samozřejmě Izrael, jemuž Írán opakovaně vyhrožuje zničením, ale ve skutečnosti panují velké obavy po celém světě. Nejde totiž jen o samotné jaderné ambice Íránu, ale také o to, co by pak v už tak vysoce neklidném a nestabilním regionu následovalo. Kdyby Teherán oznámil, že má k dispozici jaderné zbraně, s největší pravděpodobností by tím odstartoval „spirálu“ jaderného zbrojení mezi regionálními velmocemi. Jako první by zřejmě následovala Saúdská Arábie, jež s Íránem již řadu let soupeří o moc a prestiž, a to nikoli jen na Středním Východě, ale fakticky v celém islámském světě. Tento boj v poslední době získává na intenzitě a je téměř jisté, že se Saúdská Arábie dlouhodobě zabývá možností získání nukleární výzbroje. Její vlastní program byl z technických důvodů neúspěšný, saúdské petrodolary však částečně financovaly atomové projekty Iráku a Pákistánu, aby tak vznikla „islámská Bomba“. Nyní se proto spekuluje o tom, že mezi pouštní monarchií a Pákistánem, které koneckonců spojují dlouhodobé, úzké a plodné vztahy, existuje tajná smlouva, podle níž by Pákistánci za jistých okolností poskytli část svých jaderných zbraní Saúdské Arábii. Ta by je patrně využila jako hlavice pro své balistické střely čínské výroby DF-3A a DF-21. Dalším kandidátem na nukleární vyzbrojení je Turecko, jež se také intenzivně angažuje v mocenském soupeření v regionu a nijak neskrývá svoje ambice stát se (znovu) faktickým vůdcem islámského světa. Jaderné zbraně by do velmocenských aspirací Ankary logicky zapadaly. Nukleární zbraně svého času vyvíjel také Egypt, avšak zatím nejsou žádné známky, že by po nich země pyramid znovu toužila.
 
Hrozba dalšího šíření v Asii či Evropě
Opustíme-li však již Střední Východ, pak velký strach z roztočení „nukleární spirály“ existuje též v oblasti východní a jihovýchodní Asie a Pacifiku. Největším zdrojem obav je samozřejmě nevyzpytatelná KLDR, resp. její nukleární a raketový program, jehož expanze logicky tlačí ke zvažování adekvátní odpovědi několik dalších států. Jde především o Japonsko, které dokonce otevřeně deklarovalo schopnost jaderné zbraně vyrobit, byť s poznámkou, že to „zatím“ nemá v úmyslu. Japonsko je ale často označováno za tzv. paranukleární stát, resp. za zemí, která má ze všech států světa k jaderné zbrani nejblíže, a to až na takové úrovni, že by ji nejspíše mohlo vyrobit během několika měsíců. Hlavně z Číny a obou Korejí dokonce někdy přichází tvrzení, že Japonci už vlastní komponenty, ze kterých by mohli hlavice smontovat nanejvýš za několik týdnů. V každém případě je téměř jisté, že kdyby se mezi jaderné mocnosti zařadilo Japonsko, záhy by následovala Jižní Korea, mezi níž a Tokiem existuje trvalé napětí, ačkoliv tváří v tvář hrozbám z KLDR a Číny nebývá tolik zřejmé. Vyhrocení vztahů ve východní Asii by nejspíše přimělo k vyrobení nukleárních zbraní také Tchaj-wan, který o to dříve už usiloval a také patří k zemím, které by tento krok zvládly zřejmě velmi rychle. Dalšími kandidáty by se pak patrně staly Indonésie a Malajsie a téměř jistě i Austrálie. Také ta nukleární výzbroj dříve zvažovala, je největším světovým producentem uranu a existuje v ní dokonce i cosi jako „jaderná lobby“, jež dlouhodobě usiluje o kroky, které by získání atomových zbraní umožnily. Ze zemí Evropy se jistě nejvíce hovoří o Ukrajině, jejíž představitelé už dali najevo, že kvůli ambicím Moskvy zvažují výrobu jaderných zbraní (což by Ukrajina nejspíše také zvládla poměrně rychle). A ve vzdálenější budoucnosti lze očekávat, že o „Bombu“ bude usilovat též Polsko, pro něž to bude logický prvek statusu regionální velmoci. Nukleární ambice měly dříve i Brazílie a Argentina, u kterých se také občas spekuluje o možném obnovení.
 
Terorismus a jaderná odpověď na něj
Ale snad ještě větší obavy než šíření nukleárních zbraní do dalších zemí vzbuzuje možnost, že by se jich zmocnili teroristé. Zatím se nezdá pravděpodobné, že by mohli jadernou zbraň sami vyrobit (jak popsal slavný Tom Clancy v románu Nejhorší obavy); více se akcentuje možnost, že by někde získali již hotovou zbraň. Pokud pomineme spíše spekulativní informace o údajně „ztracených“ sovětských hlavicích, pak určitě největší strach vzbuzují státy, jako je Pákistán a KLDR (hypoteticky také Írán). V případě Pákistánu jde o hrozbu, že by se k tamním jaderným zbraním dostali islamisté, zatímco u KLDR se spekuluje hlavně o scénáři, ve kterém by mohla nukleární bombu někomu prostě prodat. (Není bez zajímavosti, že libyjský diktátor Muammar Kaddáfí kdysi nabízel Číně a Indii za jadernou hlavici sumu 15 miliard dolarů; také afghánské hnutí Taliban se svého času snažilo koupit nukleární bombu od Pákistánu.) Obecně však platí, že u teroristů se považuje za daleko pravděpodobnější zhotovení a použití tzv. špinavé bomby, která produkuje „jen“ rozsáhlé radioaktivní zamoření. Z dalších možnosti nasazení atomových zbraní nelze vynechat scénář tvrdé odpovědi některé atomové velmoci na rozsáhlý teroristický útok. USA po 11. září 2001 údajně opravdu zvažovaly jadernou odvetu vůči al-Káidě. Vysoce nezvyklý postoj zaujímá Francie, která ústy bývalého prezidenta Chiraca oficiálně sdělila, že i na rozsáhlý konvenční teroristický útok by mohla reagovat atomovými zbraněmi, což v takhle otevřené podobě nedeklarovala žádná jiná země světa. Je vysoce pravděpodobné, že nukleární velmoci mají připravené scénáře prvního „omezeného“ použití jaderných zbraní, tedy jedné či několika málo hlavic, a to za účelem eliminace nějaké mimořádně vážné hrozby (konkrétně se objevilo např. tvrzení, že USA by takto zničily některou z pákistánských vojenských základen v případě, že by ji ovládli islamisté). Zbývá proto jen doufat, že se tyto scénáře nikdy nenaplní a že jaderné zbraně zůstanou pouze sice strašlivou, paradoxní a poněkud archaickou, ale zatím stále funkční garancí jakési elementární bezpečnosti a míru.
 
Autor: Lukáš Visingr
 
Hlavní zdroje:
Pitschmann, V.: Jaderné zbraně – Nejvyšší forma zabíjení, Praha 2005
The Nuclear Weapon Archive, NTI.org, Wikipedia.org
 
Fotografie: USAF, archiv autora