Námořní F‑22 zůstal na papíře
Ambiciózní program A/F‑X (Attack/Fighter‑Experimental) vznikl koncem roku 1991 sloučením dvou vývojových projektů. Prvním z nich byl A‑X, studie útočného letounu koncipovaného jako náhrada zastarávajících A‑6 Intruder (šlo vlastně o skryté pokračování zrušeného A‑12 Avenger II, kterému byl věnován článek v minulém ATM). Druhým zdrojem A/F‑X pak byl projekt stíhacího letounu NATF (Naval Advanced Tactical Fighter).
Jak napovídá název, NATF měl kořeny v konkurzu ATF (Advanced Tactical Fighter), který roku 1981 vypsalo americké letectvo s cílem získat nástupce stíhacích letadel F‑15 Eagle. Námořnictvo už tehdy uvažovalo o perspektivní náhradě stíhačů F‑14 Tomcat, takže v dubnu 1986 přibyl do komise, která posuzovala ATF, i zástupce US Navy.
Podle tehdejších představ měl být ještě před koncem století zařazen do služby námořní stíhací letoun F‑22N. Objevila se celá řada koncepcí „navalizace“, sahajících od prostého doplnění přistávacím hákem až po kompletní rekonstrukci celého letounu a vytvoření fakticky úplně nového typu s měnitelnou geometrií křídla. Námořnictvo například vyžadovalo možnost nesení těžkých protiletadlových raket AIM‑54 Phoenix, což by znamenalo přestavbu prostorů pro zbraně a použití radaru schopného tyto náročné střely navádět.
Vítězem konkurzu ATF byl 23. dubna 1991 vyhlášen typ YF‑22 Lightning II, z něhož se později stal F/A‑22 Raptor (ATM 10/2003). Lze narazit na údaj, že k porážce konkurenčního YF‑23 přispěl i názor US Navy, že YF‑22 je kvůli svým menším rozměrům vhodnější jako základ pro námořní letoun. To se však nezdá být příliš pravděpodobné, protože na jaře 1991 už bylo téměř jisté, že F‑22N se stavět nebude. „Navalizace“ by totiž byla tak složitá a nákladná, že v rozpočtu US Navy by na ni prostě nebyly prostředky.
Skutečně víceúčelový letoun
Námořnictvo však nějakou budoucí náhradu F‑14 potřebovalo. Požadavky na NATF byly proto v roce 1991 včleněny do probíhajícího programu útočného letounu A‑X a výsledkem byl kombinovaný víceúčelový letoun A/F‑X. Letecké firmy byly vyzvány, aby navrhly dvoumístný bojový letoun s charakteristikami stealth, schopný zajišťovat protivzdušnou obranu flotily, vybojování vzdušné převahy a útoky naváděnou municí na pozemní i námořní cíle za jakýchkoli podmínek.
Letoun měl být poháněn dvojicí motorů Pratt & Whitney PW7000, což měla být zmenšená verze jednotek PW5000 alias F119, které pohánějí F/A‑22. Součástí motorů měly být trysky pro vychylování vektoru tahu v jedné rovině. Podobně jako u A‑12 se i v případě A/F‑X perspektivně uvažovalo o vývoji dalších specializovaných variant. V seznamu se vyskytoval nejen letoun tankovací či letoun pro radioelektronický boj, ale dokonce i verze pro taktické nukleární údery.
Na přelomu let 1991 a 1992 se do programu A/F‑X jako pozorovatel překvapivě připojilo i letectvo, které tehdy studovalo různé možnosti náhrady taktických stíhacích bombardérů F‑15E, F‑111 a F‑117A. Vývoj F‑22 se totiž podstatně prodražil a USAF si nemohlo dovolit vývoj dalšího nového typu, takže „pozemní“ verze A/F‑X se zdála být zajímavou.
Účast letectva v projektu A/F‑X ovšem neměla dlouhého trvání. Letectvo dalo z několika důvodů přednost vývoji útočné verze F‑22, nazývané F‑22C nebo F‑22X. 17. září 2002 bylo však bylo překvapivě oznámeno, že všechny sériové letouny ponesou duální označení F/A‑22A Raptor a budou schopné účinně napadat jak vzdušné, tak pozemní cíle. V horizontu deseti až patnácti let by pak měla být vyvinuta specializovaná bombardovací verze FB‑22.
Třikrát Lockheed
Své návrhy do konkurzu A/F‑X postupně odeslalo celkem pět týmů (v následujícím výčtu je vždy jako první uveden hlavní dodavatel):
1. Lockheed a Boeing
2. Grumman, Lockheed a Boeing
3. General Dynamics a McDonnell Douglas
4. McDonnell Douglas a Vought
5. Rockwell a Lockheed
Na první pohled je jistě zarážející přítomnost společnosti Lockheed hned ve třech konkurenčních týmech. Ben Riley, toho času viceprezident Lockheedu pro projekty pokročilých technologií, na dotazy novinářů odpověděl takto: „Třetina z něčeho je daleko lepší než celé nic.“
Bližší podrobnosti jsou však známy jen o prvních třech účastnících. Lockheed a Boeing se nejprve vydaly takříkajíc cestou nejmenšího odporu a navrhly dvoutřetinovou zmenšeninu svého letounu F‑22, kterou prezentovaly pod přiléhavým názvem A/F‑22X.
Druhý návrh se vyznačoval měnitelnou geometrií křídla. Lockheed a Boeing se pro jeho vytvoření spojily se společností Grumman, která má s touto technologií pravděpodobně největší zkušenosti ze všech leteckých firem na světě. Společný návrh trojice Grumman, Lockheed a Boeing tedy výrazně připomínal A/F‑22X, ale měl křídlo s měnitelným šípem po vzoru Grummanova F‑14 Tomcat.
Tým General Dynamics a McDonnell Douglas, který neuspěl s problematickým A‑12, se nehodlal vzdát koncepce samokřídla tvaru delta a do konkurzu A/F‑X se přihlásil s inovovanou variantou A‑12. Od původního letounu se na pohled lišila prohnutou náběžnou hranou a seříznutými konci křídla. Nepříliš velkou důvěru budilo údajně vysoké procento použití uhlíkových kompozitů, protože právě obtíže s nimi byly jedním z důvodů krachu A‑12 (více v minulém ATM).
Přednost dostal Hornet 2000
Po prostudování všech návrhů bylo rozhodnuto, že každý z týmů obdrží 20 miliónů dolarů na zhotovení pozemního technologického demonstrátoru. Na základě jejich posouzení měla komise vybrat dva účastníky, kteří by postavili létající prototypy. Sériová výroba vítězného typu mohla začít na přelomu století.
Těmto plánům však učinily konec prezidentské volby. Po dvanácti letech vlády republikánů se funkce ujal kandidát Demokratické strany Bill Clinton. Vzhledem ke konci studené války se jeho administrativa zaměřila spíše na řešení sociálních otázek a významně omezila rozpočet ministerstva obrany.
US Navy v té době pracovalo na dvou projektech bojových letadel; vedle A/F‑X to byl F/A‑18E/F Super Hornet, v té době známý jako Hornet 2000 (ATM 8/2003). Po schválení rozpočtu pro fiskální rok 1993 námořnictvo zjistilo, že bude mít k dispozici finance pouze na jeden z nich. Bylo rozhodnuto pokračovat v programu Hornet 2000, jelikož byl levnější, nacházel se v pokročilejším stádiu a jeho výsledek se zdál být jistější. Na podzim 1993 byl projekt A/F‑X oficiálně ukončen.
Rozhodně však nelze říci, že zmizel beze zbytku. Jeho specifikace byly ve velké míře integrovány do nového projektu JAST (Joint Advanced Strike Technology), který se v roce 1995 přetransformoval do podoby výběrového řízení Joint Strike Fighter (ATM 7/2003). Sériové letouny JSF však tehdy byly vzdálenou a nejistou budoucností, takže námořnictvo nepřestávalo hledat svůj letoun stealth. Závěrečná část seriálu bude proto věnována námořní verzi letounu, díky němuž se pojem stealth stal známým – letounu A/F‑117X Seahawk.
F‑14 Tomcat: Nástupce sebe sama?
Kromě regulérní účasti v konkurzu A/F‑X měla firma Grumman v záloze i další plány. Předložila námořnictvu tři modernizované varianty svého letounu F‑14 Tomcat, které měly sloužit jako levnější alternativy projektů NATF, A‑X a A/F-X.
Super Tomcat‑21 (ST‑21) byl zamýšlen jako přestavba stávajících F‑14D Super Tomcat. Měly jej pohánět motory F110‑GE‑129, které by umožnily let nadzvukovou rychlostí bez přídavného spalování („supercruise“). Další změny zahrnovaly zvětšené pevné části křídla („rukavice“) coby palivové nádrže, Fowlerovy klapky na odtokové hraně, jednodílný čelní štítek kabiny a dvě pouzdra pod trupem, která ukrývala dva infračervené senzory (navigační a zaměřovací) a laserový zaměřovač. Radar AN/APG‑71 měl být doplněn režimem mapování a kopírování terénu a schopností napadat vzdušné cíle proti pozadí země. Kokpit měl být zcela přepracován, aby posádka mohla využít popsané přístrojové vybavení.
Paralelně se ST‑21 měla být část letounů přestavěna na účelové útočné bombardéry podle standardu Attack Super Tomcat‑21 (AST‑21). Díky silnějším křídlům by měly větší zásobu paliva a navíc mohly nést velké přídavné nádrže. Měly by dva zbraňové závěsníky navíc (tedy celkem deset) a špičkový radar AN/APQ‑183, jenž byl původně vyvinut pro A‑12.
Naproti tomu design ASF‑14 představoval zcela nový víceúčelový letoun prakticky na úrovni F‑22N. Vycházel sice z F‑14, ale obsahoval řadu prvků F‑22, mj. aplikaci technologie stealth, nejnovější elektroniku a motory F119 s vychylováním tahu.
Ani jeden z těchto návrhů neuspěl, ale firma Grumman alespoň přesvědčila námořnictvo, aby nechalo část F‑14 upravit na provizorní stíhací bombardéry Bombcat. Tyto letouny jsou vybaveny infračerveným senzorem LANTIRN a mohou nést plný sortiment protizemní munice. Poprvé se objevily nad Balkánem, bojovaly i v Afghánistánu a Iráku.
Zřejmě poslední úpravou v kariéře F‑14, která skončí v roce 2008, bude integrace režimu kopírování terénu do radarů některých F‑14D, které se tak stanou plnohodnotnými údernými letouny. Předběžně je pro ně navrženo označení F/A‑14D Super Bombcat.
Autor: Lukáš Visingr