Přenosné protiletadlové rakety

Ender
Příspěvky: 78
Registrován: pon 21. zář 2015 18:43:21

Přenosné protiletadlové rakety

Příspěvek od Ender » sob 25. čer 2016 18:28:10

Přenosné protiletadlové rakety
 
Mezi technicky nejzajímavější druhy výzbroje pěchoty patří přenosné protiletadlové raketové komplety (PPLRK), známé i pod anglickou zkratkou MANPADS (Man-Portable Air-Defense Systems). Jedná se o neobyčejně efektivní zbraně, jež si v moderních válkách připisují značné procento ze všech sestřelených letadel (v některých konfliktech i 90 %). Známe je i z výzbroje české armády, která dnes používá jeden z nejúčinnějších typů této kategorie, švédský komplet RBS70. Efektivita přenosných protiletadlových střel však budí také oprávněné obavy, protože existuje velké riziko jejich zneužití teroristy.
 
Těžko zjistitelná hrozba
Přenosné protiletadlové střely patří z hlediska výkonů do skupiny zbraní, jež jsou označovány jako VSHORAD (Very Short Range Air Defense), tedy protivzdušná obrana na velmi krátkou vzdálenost. Jejich dálkový dosah se pohybuje v jednotkách kilometrů, kdežto výškový dostup nepřesahuje 6000 m. Dnes už jsou tyto zbraně zcela běžnou součástí výzbroje pozemních sil a disponují jimi i mnohé nestátní ozbrojené skupiny. Vzhledem ke svým malým rozměrům jsou vysoce mobilní a velice obtížně zjistitelné. Pilot cílového letadla prakticky nemá možnost, jak odhalit tuto hrozbu před vypuštěním střely, a pokud k vypuštění dojde, zbývá mu už jen velmi málo času na adekvátní protiopatření. Přenosné protiletadlové komplety mají z tohoto důvodu velký psychologický účinek, protože nutí piloty létat ve větších výškách, kde jsou ovšem zase zranitelnější výkonnějšími protiletadlovými systémy. Jsou také dosti účinné proti vrtulníkům, které létají relativně nízko a pomalu. A v rukou teroristů samozřejmě znamenají smrtící zbraň proti civilním dopravním strojům, které pochopitelně postrádají manévrovací schopnosti nebo ochranné prostředky vůči tomuto nebezpečí.
 
Pohled na konstrukci
Konstrukčně se typický přenosný protiletadlový komplet skládá ze dvou celků. Tím prvním je opakovaně použitelný blok zahrnující rukojeť, spoušť, zaměřovací systém a elektrické baterie. K tomuto bloku se připojuje lehký válcový kontejner obsahující samotnou řízenou raketu, jež má obvykle dvoustupňový raketový motor na pevné pohonné hmoty. První stupeň tahu zajistí vymetení rakety z kontejneru a v bezpečné vzdálenosti od střelce se zažehne letový stupeň. Po odpálení střely se prázdný kontejner odhazuje a k bloku lze připojit další. Většina kompletů je skutečně přenosná v užším smyslu slova, resp. jsou přenášeny ve stavu, který umožňuje téměř okamžitý výstřel „z ramene“. Část typů má ale těžší odpalovací zařízení se sedačkou, jež musí být před použitím smontováno. Pro některé typy existují také lafety pro větší počet raket (jako např. ruské zařízení Džigit pro dvě rakety Igla), jež se často montují na automobily nebo malá bojová plavidla; je známo, že systémy Strela a Igla jsou vyzbrojeny také některé třídy ruských ponorek. Tyto zbraně se uplatňují i v samohybných protiletadlových kompletech (nejznámější je patrně americký Avenger, jenž využívá osm střel Stinger na šasi HMMWV) či jako výzbroj vrtulníků (zejména typy Stinger, Mistral a Igla).
 
Infračervené samonavedení
Z hlediska navádění na cíl rozeznáváme dvě základní koncepce. První bývá nazývána „vystřel a zapomeň“ (fire and forget) a jedná se o samonavedení na infračervené vyzařování cíle. Tuto koncepci využívají především americké, ruské a čínské typy a jejich deriváty. Právě na vývoji infračerveně naváděných kompletů lze dobře ilustrovat technický pokrok. Nejstarší typy první generace z 60. let (jako Redeye nebo Strela-2) měly čidla chlazená málo nebo vůbec ne, takže se daly účinně použít jen proti cílům na odletovém kursu, neboť zvládaly sledovat pouze teplo z motorové trysky. Mohly být snadno zmateny klamnými cíli a často se dokonce zaměřily i na slunce! Systémy druhé generace (např. Stinger nebo Strela-3) už mají daleko kvalitnější čidla, jsou odolnější vůči protiopatřením a lze je použít z libovolného úhlu. Nejmodernější komplety třetí (a vyvíjené čtvrté) generace disponují zobrazovacími širokopásmovými senzory a mohou napadat i menší cíle včetně střel s plochou dráhou letu. Na návnady obvykle nereagují a lze je zneškodnit jen směrovými infračervenými rušiči; ty mohou na blížící se raketu vyslat laserový paprsek, který „oslepí“ její infračervený senzor.
 
Dálkové navádění
Hlavní výhodou typů s infračerveným naváděním je pochopitelně právě to, že po vypuštění už nevyžadují žádnou činnost operátora. Naučit se s nimi zacházet není proto nic těžkého, ovšem vývoj protiopatření způsobuje poměrně rychlý pokles efektivity starších typů. Druhá kategorie přenosných protiletadlových kompletů představuje z těchto hledisek opak. Používají navádění vyžadující sledování cíle střelcem až do zásahu s tím, že raketa je řízena dálkově, a to pomocí rádiových vln či laserových paprsků. Operátor tedy musí být mnohem zkušenější a schopnější než v případě první kategorie, výhodou je však velmi obtížná ochrana proti takovým zbraním. V případě systémů naváděných po laseru (jako např. RBS70) lze říci, že v současné době není k dispozici prakticky žádná účinná forma protiopatření. Pokud jde o bojové hlavice, přenosné protiletadlové střely mají v naprosté většině případů tříštivé nálože, jež mohou díky střepinám poškodit cíl i bez přímého kontaktního zásahu (obvykle postačuje průlet střely ve vzdálenosti několika metrů od cíle), ačkoli vzhledem k poměrně malé hmotnosti nesených hlavic se přece jen upřednostňuje bezprostřední kontaktní detonace.
 
Fliegerfaust a Redeye
Podobně jako v případě řady dalších zbraní lze i kořeny přenosných protiletadlových systémů hledat v nacistické Třetí říši. Prostředkem proti spojeneckým hloubkovým letcům se měla stát ruční protiletadlová raketová zbraň Fliegerfaust (zvaná též Luftfaust), což byla trubka s devíti neřízenými raketami ráže 20 mm. Přes svou zdánlivou primitivnost by byla patrně dost účinná na to, aby způsobila veliké potíže. Sériová výroba naštěstí začala až na jaře 1945 a raketomety se už k bojovým jednotkám nedostaly. Vítězné Američany i Sověty tato zbraň zaujala, ovšem s rostoucí rychlostí proudových letounů bylo jasné, že neřízené protiletadlové střely postrádají smysl a že je nutno vyvinout rakety naváděné. Jako první uspěla americká společnost General Dynamics (nyní Raytheon) s kompletem FIM-43 Redeye. Jeho vývoj byl zahájen v roce 1959, v říjnu 1961 se povedl první zkušební zásah a o čtyři roky později se sériové zbraně FIM-43A objevily ve výbavě americké armády. Komplety Redeye byly bojově nasazeny ve Vietnamu a během izraelsko-arabských konfliktů, ale zpočátku byly nespolehlivé a jejich účinek skutečně ležel spíše v psychologické rovině. Posléze se však objevily efektivnější verze a od roku 1967 byl vyvíjen typ Redeye II, jenž vstoupil do historie jako Stinger.
 
Stingery pro Afghánce
Testy začaly v roce 1973 a za pět let se rozběhla produkce nového systému FIM-92A Stinger, který představoval zdokonalení Redeye ve všech ohledech. Vývoj této zbraně od té doby stále pokračuje a dnes je ve výzbroji již třetí generace. Současné Stingery mají zobrazovací tepelné senzory sledující infračervenou i ultrafialovou část spektra, jsou velice odolné proti veškerým protiopatřením, mají sofistikované přístroje pro rozlišení přítel-nepřítel (IFF) a jejich naváděcí logika zjišťuje, že v závěrečné fázi letu uskuteční manévr, jímž zaútočí na nejzranitelnější část letadla. Maximální dosah nejnovějších verzí FIM-92G a FIM-92H přesahuje 8000 m. Celkově bylo vyrobeno přes 70 000 Stingerů a výroba stále běží. Počet uživatelů se blíží třiceti a uvádí se, že FIM-92 si připsaly více než 300 sestřelů. Zhruba 250 z nich připadá na jistě nejslavnější bojové nasazení těchto střel, kterým byla válka v Afghánistánu v 80. letech. CIA tehdy dodala afghánským bojovníkům nejméně 500 (podle některých zdrojů až 2000) raket. Stingery velice významně přispěly k porážce sovětských okupantů, protože komplikovaly efektivní vzdušnou podporu pozemních operací. Problém samozřejmě tkví v tom, že určitá část dodaných raket se dostala do rukou teroristů. Američanům se jich mnoho povedlo vykoupit (za jeden CIA platila 183 000 dolarů), ale stále „chybějí“ řádově desítky Stingerů.
 
Sovětská Strela-2
Vývoj přenosných protiletadlových zbraní pochopitelně probíhal také na druhé straně železné opony. Jeho prvním výsledkem byl komplet 9K32 Strela-2 (sama střela nese označení 9M32), v kódu NATO známý jako SA-7 Grail. Do výzbroje vstoupil v roce 1968 a téměř okamžitě se dočkal bojového nasazení v „opotřebovávací válce“ Egypta a Izraele. Představoval ekvivalent americké Redeye, ovšem s méně kvalitním infračerveným čidlem. Tuto nevýhodu zanedlouho odstranila obměna 9K32M Strela-2M (neboli SA-7B), pravděpodobně využívající technologie ukořistěných raket Redeye. Během války Jom Kippur v říjnu 1973 se ovšem jasně ukázalo, že ani tak jednoduchá a nenáročná zbraň není „samospasitelná“, zejména pokud postrádá přístroj pro odlišení vlastních a nepřátelských cílů. Přibližně pětinu všech sestřelů egyptských letounů totiž způsobili (asi příliš horliví) egyptští vojáci vyzbrojení systémy Strela-2! Kromě Blízkého Východu se tyto rakety uplatnily ve Vietnamu, v konfliktech na jihu Afriky nebo v Jugoslávii. Strela-2 se dostala do výzbroje téměř sedmdesáti zemí (včetně České republiky) a dosud jde o jednoznačně nejrozšířenější zbraň této kategorie na světě. Jiná věc ovšem je, že proti dnešním vojenským letounům už zdaleka nepostačuje.
 
Kopie a verze Strely-2
Řada uživatelů zahájila sériovou produkcí kopií nebo svých variant rakety Strela-2, mezi nimi Jugoslávie (komplet Sava), Rumunsko (CA-94), Egypt (Ain al Sakr), Čínská lidová republika (HN-5) nebo KLDR (Wha-Sung). Technicky snad nejzajímavější a nejoriginálnější verze však vznikla v SSSR. Šlo o komplet Strela-Blok, který lze popsat jako „protiletadlovou minu“. Byl to automaticky fungující zbraňový komplex obsahující raketu Strela-2 a zvukový detektor. Po instalaci na vhodné místo a po uběhnutí zadaného času začal detektor pracovat, resp. očekával zvuk tryskového motoru. Dokud zvuk zesiloval, znamenalo to, že cíl se přibližuje, ale jakmile začal slábnout, znamenalo to, že letoun se dostal na nejmenší vzdálenost, a řídicí systém vydal povel k odpálení rakety. Strela-Blok patřila do výbavy sovětských jednotek Specnaz, jež měly v případě války umisťovat tyto zákeřné zbraně v okolí leteckých základen NATO. Roku 1974 vstoupil do služby komplet 9K34 Strela-3 (střela 9M36, kód NATO SA-14 Gremlin) s novým širokopásmovým senzorem, vyšší obratností a zvýšenou odolností vůči protiopatřením. Sověti vyvezli tuto zbraň do přibližně třiceti zemí.
 
Nová řada Igla
Nástupcem kompletů řady Strela se stala nová zbraň pojmenovaná Igla. První varianta 9K310 Igla-1 (střela 9M313, kód NATO SA-16 Gimlet), jež se dostala do výzbroje v roce 1981, byla do určité míry „prozatímní“, jelikož využívala infračervený senzor ze systému Strela-3, ačkoli jinak se jednalo v podstatě o novou střelu. Definitivní podoba 9K38 Igla (střela 9M39, v kódu NATO SA-18 Grouse) následovala za dva roky. Srovnávací testy pak prokázaly, že tato zbraň byla naprosto rovnocenná tehdy standardní verzi americké rakety FIM-92 Stinger. Objevilo se několik dalších účelových verzí, mj. Igla-N s těžší hlavicí nebo skládací Igla-D pro výsadkáře. Nejvýkonnější variantu představuje soudobá 9K338 Igla-S čili Igla-Super (raketa 9M342, kód NATO SA-24 Grinch) optimalizovaná proti malým, rychlým a nízko letícím cílům, jako např. střelám s plochou dráhou letu. Lze ji instalovat na již zmíněnou dvojitou lafetu Džigit nebo na vícenásobnou lafetu Strelec pro vozidla, plavidla či vrtulníky. Na dnešním světovém zbrojním trhu je Igla-S pravděpodobně nejžádanějším typem své kategorie, ale jména jistých odběratelů (jako např. Sýrie) nevzbuzují právě klid či důvěru, protože existují poměrně oprávněné obavy, že by se od nich mohly tyto zbraně dostat do rukou teroristů.
 
Široká nabídka z Číny
Významným producentem přenosných protiletadlových kompletů se stala komunistická Čína, která pak poskytla potřebné technologie rovněž Pákistánu a Íránu. Číňané začali s bezlicenční výrobou kopie Strely-2 jménem HN-5 (Hong Ying 5), jejíž pokročilejší varianty jako HN-5A a HN-5B představují čínské protějšky zbraní Strela-2M a Strela-3. Pákistán produkuje stejnou střelu pod označením Anza Mk I. Další generaci čínských zbraní reprezentuje řada QW (Qian Wei) neboli Vanguard, která pravděpodobně vychází z technologií systémů Igla a Stinger, jež Čína získala zřejmě z Angoly a Afghánistánu. Výsledné komplety jménem QW-1 Vanguard a QW-2 Vangaurd-2 jsou pod licencí vyráběny v Pákistánu (Anza Mk II a Anza Mk III) a Íránu (Misagh-1 a Misagh-2). Nejnovějšími typy této modelové řady jsou QW-3 a QW-4. První lze označit za svého druhu unikát, neboť má poloaktivní laserové navádění, tj. navádí se na odraz laserového paprsku na cíli; není určený proti rychlým proudovým letounům, nýbrž proti nízko a relativně pomalu se pohybujícím vrtulníkům a bezpilotním strojům. V roce 2007 představila Čína novou střelu FN-6 (Fei Nu 6). Také čínské typy směřují do některých zemí pokládaných za přinejmenším kontroverzní (např. do Súdánu).
 
Britské kvarteto
Spojené království dosud vyvinulo čtyři přenosné protiletadlové systémy. Britská konstrukční škola z nějakého důvodu neakceptovala infračervené navádění a upřednostnila dálkové řízení. Ony čtyři typy od zbrojovky Thales Air Defence (dříve Short Brothers) perfektně reprezentují čtyři vývojová stádia této koncepce. Nejstarší Blowpipe, jenž byl ve výzbroji od roku 1975, se naváděl na cíl manuálně, tj. operátor musel ručně (pohyby joysticku) „dovést“ raketu až k cíli, což samozřejmě nebylo nijak jednoduché. (Pro neškolené afghánské bojovníky, kteří obdrželi jistý počet těchto zbraní, to bylo prakticky nemožné.) V 80. letech tedy přišel Javelin, u něhož bylo použito tzv. poloautomatické navádění po záměrné linii, jež se objevuje u protitankových řízených raket 2. generace; operátorovi už stačilo jen sledovat v hledáčku televizní kamery cíl, na který pak střelu pomocí rádiových povelů navedl korekční systém. V roce 1993 následoval komplet Starburst, který se od svého předchůdce liší hlavně tím, že k přenosu povelů je použit laserový paprsek, neboť ten lze daleko obtížněji rušit. A dnešním typem je Starstreak, který se navádí na cíl už přímo po laserovém paprsku; střela tedy letí ve virtuálním „kanálu“ tvořeném speciálně modulovanými světelnými signály. Starstreak vyniká i tím, že dosahuje mimořádně vysoké letové rychlosti (zhruba Mach 3,5) a že za letu uvolňuje tři malé, samostatně naváděné wolframové „šipky“ s průbojným a tříštivým účinkem.
 
Švédský systém RBS70
Mezi systémy ze starého kontinentu je samozřejmě třeba zmínit RBS70 od švédské zbrojovky Saab Bofors Dynamics. Byl představen v roce 1975 a byl prvním, jenž využíval výše popsané dálkové řízení po laserovém paprsku. Právě srovnávací testy RBS70 a zbraní s infračerveným naváděním posloužily jako demonstrace předností a nevýhod obou konceptů. S určitou mírou zjednodušení lze říci, že zbraně jako RBS70 jsou vhodnější pro profesionální armády, v nichž se vyplatí investice do delšího a náročnějšího výcviku střelců, jelikož výsledkem je schopnost ovládat složitý, ale velice účinný systém. Pokud střelec navede raketu do vzdálenosti 30 m od cíle, pravděpodobnost zásahu se pohybuje kolem 95 %. Naopak infračerveně naváděné rakety vyznačující se snadnou obsluhou se více hodí pro armády odvedenců. Právě tyto úvahy stály i za rozhodnutím Armády České republiky vyřadit zastaralé rakety Strela-2M a koupit špičkové švédské zbraně RBS70. Tento komplet se řadí mezi typy, jejichž odpalovací zařízení obsahuje i podstavec a sedačku, takže musí být před odpálením složeno. Pro přenášení celého kompletu jsou třeba tři muži. Existuje i vypouštěcí zařízení se dvěma střelami jménem RBS90. Od roku 2003 je nabízena nová střela BOLIDE, která se vyznačuje lepšími kinematickými parametry a nese v hlavici 3000 malých wolframových kuliček.
 
Mistral a další střely
Kromě amerických, ruských a čínských typů je nejvýznamnější přenosnou raketou využívající infračervené samonavedení zbraň Mistral od francouzské firmy Matra (nyní MBDA). Vznikla koncem 80. let a podobně jako některé dálkově řízené typy startuje z odpalovacího zařízení se sedačkou a podstavcem. Často se ale objevuje i na vrtulnících, vozidlech a malých plavidlech; k tomuto účelu byly vytvořeny vícenásobné lafety Aspic, Pamela, Simbad, Tetral nebo Sadral. Mistral dosáhl velkých exportních úspěchů a dnes jej používá nejméně 25 zemí. Z evropských přenosných protiletadlových raket je vhodné zmínit ještě polský typ Grom, který se inspiroval ruskou řadou Igla. Své vlastní systémy této kategorie vyvinuly též dvě vyspělé asijské země, a to Japonsko a Korejská republika. V prvním případě jde o komplet Type 91 Kin-SAM (říká se mu také Keiko nebo Hand Arrow) od značky Toshiba, zatímco jihokorejská zbraň nese jméno KP-SAM neboli Shingung. Na přenosné protiletadlové raketě údajně už pracuje i Izrael, avšak podrobnosti jsou přísně utajovány; vzhledem k pověstné výkonnosti izraelských řízených střel všeho druhu lze očekávat, že půjde o zbraň nejvyšší úrovně.
 
Nebezpečí zneužití
Jak už bylo uvedeno, přenosné protiletadlové rakety vlastní nejen regulérní armády států, ale i nestátní ozbrojené organizace, tj. povstalci nebo teroristé. Na prvním místě je nutno jmenovat síť islámských fundamentalistů, jež se obvykle (byť trochu nepřesně) označuje jako al-Kajda. Použití těchto zbraní z jejich strany bylo zaznamenáno nejen v Afghánistánu či Iráku, ale také ve východní Africe. Velice známá je událost, jež se odehrála 28. listopadu 2002 v Mombasse, hlavním městě Keni. Neznámí teroristé tam vypustili dvě rakety Strela-2 na letoun izraelských aerolinek El Al, který však nebyl zasažen, neboť pravděpodobně použil klamné cíle. Přenosné protiletadlové komplety vlastní dále některé čečenské skupiny, libanonský Hizballáh, kurdská PKK bojující v Turecku, angolská UNITA, kolumbijská narkoteroristická organizace FARC a organizace LTTE (Tamilští Tygři) na Srí Lance. U všech existuje hrozba, že by mohly odpálit střely proti civilním letounům, a některé to už skutečně udělaly; např. Tamilští Tygři sestřelili 7. října 1998 u pobřeží Srí Lanky malé dopravní letadlo.
 
Omezení a protiopatření
Boj proti tomuto ohrožení se odehrává na několika frontách. První z nich je úsilí omezit šíření těchto zbraní. V tomto se asi nejvíc angažují dva jejich největší výrobci, USA a Rusko, jejichž bývalí prezidenti Bush a Putin na toto téma už několikrát jednali a uzavřeli příslušné smlouvy. Druhou metodou je fyzická ochrana civilních letounů, tj. montáž protiopatření, jako jsou např. detektory vypuštěných nebo blížících se raket, infračervené rušiče nebo vrhače infračervených klamných cílů (tj. světlic). Je známo, že řadu let jsou takto vybaveny izraelské civilní letouny, ale v souvislosti s válkou proti terorismu se podobná opatření plánují v mnoha dalších zemích. Výstražné a obranné systémy by mohly být umístěny i na zemi v areálech letišť, jelikož velké civilní dopravní letouny jsou rozhodně nejzranitelnější při vzletu a přistání. Politici a odborná veřejnost v tomto smyslu tlačí na aerolinky a letiště a průběžně se objevují i návrhy, aby bylo zavedení ochranných systémů prostě nařízeno zákonem. Lze jen doufat, že se alespoň v tomto případě bude skutečně postupovat preventivně, nikoli až v reakci na nějakou tragédii. Snad se příslušná opatření rozšíří dříve, než si nějaká přenosná protiletadlová střela vypuštěná rukama zákeřných teroristů opravdu připíše stovky nevinných obětí.
 
Parametry vybraných přenosných protiletadlových raketových kompletů
 
FIM-43A Redeye
FIM-92C Stinger
9K32 Strela-2
9K34 Strela-3
9K38 Igla
Blowpipe
Javelin
Starstreak
RBS70
Mistral
QW-2
Délka rakety (m)
1,2
1,52
1,44
1,47
1,57
1,35
1,39
1,4
1,32
1,86
1,59
Hmotnost rakety (kg)
8,3
10,1
9,15
10,3
10,8
14,5
11,1
16,82
15
18
11,32
Hmotnost systému (kg)
13,3
15,7
13,32
16
17,9
22
24,3
20
80,5
38
18
Letová rychlost (m/s)
580
740
385
470
800
500
570
1200
700
800
600
Max. dolet (m)
3500
4800
3600
4500
5200
3500
4500
7000
5000
5000
6000
Max. dostup (m)
1500
3800
2000
3000
3500
3000
3000
5000
4000
3000
3500
 

Autor: Lukáš Visingr


Odpovědět

Zpět na “Raketová technika”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host