FIM-92 Stinger: Přenosný protiletadlový komplet

Ender
Příspěvky: 78
Registrován: pon 21. zář 2015 18:43:21

FIM-92 Stinger: Přenosný protiletadlový komplet

Příspěvek od Ender » sob 25. čer 2016 18:08:25

FIM-92 Stinger: Přenosný protiletadlový komplet
 
Jedna z nejznámějších amerických raketových zbraní. Řízená protiletadlová střela, o níž se říká, že vyhnala Sověty z Afghánistánu. A dnes v rukou teroristů veliké nebezpečí pro civilní letadla. To vše je komplet FIM-92 Stinger.
 
Mezi nejvíce obávané zbraně v rukou pozemních jednotek patří přenosné protiletadlové řízené střely, jako kategorie označované zkratkou MANPADS (Man-Portable Air Defence Systems). K obsluze stačí jeden voják (u řady typů ani nepotřebuje příliš dlouhý a náročný výcvik), před odpálením střelu prakticky nelze zjistit a pilot cílového letadla má jenom krátký čas na reakci. V některých konfliktech si přenosné systémy připisují až 90 % všech sestřelů letadel. Příklady této kategorie zbraní mohou být sovětské komplety Strela či Igla, švédský RBS70 (zavedený i v Armádě ČR) nebo téměř legendární americký Stinger.
 
Vývoj a produkce
V roce 1965 zavedla americká armáda do výzbroje svůj první přenosný protiletadlový systém, a sice typ FIM-43 Redeye od firmy General Dynamics. Na svou dobu to byla nesporně vysoce vyspělá zbraň (vlastně to byl první typ kategorie MANPADS v řadové službě), ovšem záhy se u něj projevily slabiny, jež roku 1967 vedly k začátku vývoje nástupce s původním označením Redeye II. V roce 1971 tento projekt oficiálně „posvětila“ US Army jako zamýšlenou náhradu systému Redeye a přidělila označení FIM-92, v následujícím roce se bojové jméno změnilo na Stinger a v listopadu 1973 začaly zkoušky prvních prototypů střely. Vývoj však byl několikrát zastaven a znovu obnoven, jelikož se objevily různé technické potíže, které se povedlo dořešit až v létě 1975, kdy byl poprvé reálně vystřelen prototyp XFIM-92A z ramenního startovacího zařízení. O tři roky později obdržela firma General Dynamics kontrakt na sériovou produkci a v roce 1981 dosáhly první dodané Stingery počáteční operační způsobilosti u útvarů US Army dislokovaných v Západním Německu. Následovaly dodávky pro další armádní jednotky, pak i pro námořní pěchotu a také pro zahraniční odběratele. Dosud bylo vyrobeno přes 70 000 kusů a výroba pořád pokračuje. Dnes Stingery dodává společnost Raytheon a licenční produkce pro evropské armády běží v Německu u zbrojovky EADS.
 
Popis a použití
Základním prvkem kompletu Stinger je přibližně 1,5 metru dlouhá řízená raketa s motorem na tuhé palivo. Má dvě čtveřice rozvíracích kormidel a v přední části střely je instalováno pasivní infračervené čidlo, značně pokročilejší a citlivější oproti čidlu v typu Redeye. Ten mohl útočit pouze na cíle letící podzvukovou rychlostí a navíc jen na odletovém kursu (aby čidlo zaměřilo rozžhavenou trysku motoru letounu), kdežto raketa Stinger si díky modernějšímu senzoru umí poradit s cíli letícími až dvojnásobkem rychlosti zvuku a v libovolném úhlu. Jiným zlepšením je přidání zařízení pro rozlišení vlastních a cizích cílů (IFF), kdežto u Redeye toto záleželo jen na schopnostech obsluhy. Sama raketa je uložena v uzavřeném trubicovém kontejneru, jenž se připojuje k odpalovací a zaměřovací jednotce se spouští, rukojetí a mechanickými mířidly. Po připojení trubice je nutno zasunout do jednotky válcové pouzdro zvané BCU (Battery Coolant Unit), které jednak obsahuje dávku freonového plynu pro zchlazení čidla v raketě a jednak má funkci chemické baterie, zásobující elektřinou celý komplet. Potom se ještě k jednotce připojí rádiové zařízení pro odlišení přátelských a nepřátelských cílů AN/PPX-1, jež má podobu malé krabičky upevněné na opasku. Tím je zbraň připravena k použití. Obsluha musí zachytit cíl do mířidel, načež zvukový signál oznámí zaměření cíle senzorem rakety. Stisknutí spouště zapálí malý startovací raketový motor, který raketu vymete z trubice. V bezpečné vzdálenosti se pak zažehuje vlastní letový motor a střela se již navádí plně automaticky. Cíl ničí tříštivou hlavicí, kterou iniciuje bezkontaktní rádiový zapalovač.
 
Varianty kompletu
Už v době dokončování vývoje první sériové verze FIM-92A začal vývoj další varianty, která se začala vyrábět v roce 1983 pod názvem FIM-92B. Hlavní rozdíl představuje čidlo, jež nově sleduje nejen infračervenou, ale také ultrafialovou část spektra, díky čemuž lze lépe rozlišovat skutečné cíle od klamných návnad (zejména světlic). FIM-92B se někdy označuje rovněž jako Stinger-POST (Passive Optical Seeker Technology). Následovala verze FIM-92C, nazývaná i Stinger-RMP (Reprogrammable Microprocessor), což odráží fakt, že hlavní procesor střely se dá podle potřeby přeprogramovat, aby komplet udržel krok s vývojem klamných cílů a rušičů. Posléze vznikaly další verze, opět zpravidla schopné lépe čelit protiopatřením, popřípadě také napadat cíle ve velice malých výškách a obtížně zjistitelné cíle. Dnes dodávané provedení má název FIM-92F Stinger-RMP Block I a je schopné útočit i na střely s plochou dráhou letu. Ve fázi prototypu zůstala provedení s jinými způsoby navedení, jako byl systém SABER (Stinger Alternate Beam Rider) s naváděním po laserovém paprsku a Stinger Block II (označovaný též Advanced Stinger), který měl být vybavený plochým zobrazovacím infračerveným senzorem. Ten by podstatně zlepšoval přesnost a dosah (z necelých 5000 m na zhruba 8000 m), ale kvůli technickým potížím a vysoké ceně byl vývoj této modifikace zastaven. Navíc je nutno doplnit, že vedle základní přenosné podoby FIM-92 existuje i obměna MIM-92 pro mobilní komplexy protivzdušné obrany, z nichž nejznámější je Avenger (automobil HMMWV mající odpalovací zařízení pro osm Stingerů a ještě 12,7mm kulomet M2), a také varianta AIM-92 neboli ATAS (Air-to-Air Stinger) vyvinutá jako výzbroj vrtulníků.
 
Bojové nasazení
Stinger se dostal do výzbroje armád asi tří desítek zemí. Kromě řady evropských členů NATO lze z významných uživatelů uvést např. Švédsko, Izrael, Japonsko, Pákistán, Chile, Mexiko či Jižní Koreu. První skutečný sestřel si systém FIM-92 připsal dne 21. května 1982, když s ním britský voják během vylodění na Falklandách zasáhl argentinský bojový letoun IA-58 Pucará. Rakety Stinger byly nasazeny také např. během válek v Angole, Nikaragui, Čadu nebo bývalé Jugoslávii, avšak nepochybně největší slávu si vydobyly v 80. letech v Afghánistánu, kde CIA zásobovala protisovětské islámské partyzány (mudžahedíny). Dodala jim nejméně 500 (podle některých zdrojů možná až 2000) Stingerů, o což se svým politickým vlivem nejvíce zasloužil kongresman Charlie Wilson. Afghánci se s nimi záhy naučili zacházet a vysoce účinné rakety si zapsaly na „konto“ zhruba 250 sestřelů sovětských letounů a vrtulníků. Občasné tvrzení, že „Stingery vyhnaly Sověty z Afghánistánu“, je značně přehnané, nepochybným faktem však je, že donutily sovětské piloty létat ve větších výškách, což pak samozřejmě omezilo poskytování vzdušné podpory vlastním vojákům. Po odchodu sovětských vojsk však nastal velký problém, když se řada mudžahedínů obrátila proti USA a dala se do služeb islámského terorismu. Střely Stinger v jejich rukou se náhle staly smrtící hrozbou nejen pro americká vojenská letadla, ale i pro civilní stroje. CIA tedy zahájila „výkup“ Stingerů, za jeden kus platila až statisíce dolarů a většinu jich získala zpět, minimálně desítky raket jsou ovšem pořád „nezvěstné“. Stinger stále zůstává vysoce efektivní zbraní, avšak stinnou stránku jeho účinnosti představuje riziko, že jej zneužijí teroristé pro útok proti civilnímu cíli.
 
 
Parametry systému
FIM-92C Stinger
Délka rakety: 1,52 m
Průměr těla rakety: 7 cm
Rozpětí ploch: 9,1 cm
Hmotnost rakety: 10,1 kg
Hmotnost hlavice: 3 kg
Hmotnost kompletu: 15,2 kg
Max. dálkový dostřel: 4800 m
Max. výškový dostup: 3800 m
Max. rychlost cíle: 750 m/s
 
Autor: Lukáš Visingr

 
Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně
Jiří Kroulík a Bedřích Růžička: Vojenské rakety
US Army, Designation-Systems.net, Wikipedia.org
 


Odpovědět

Zpět na “Raketová technika”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů