OSVČ versus zaměstnanci.
Napsal: pon 15. pro 2025 15:17:36
OSVČ versus zaměstnanci. Spor, který odvádí pozornost od skutečného problému
Na sociálních sítích se znovu rozjela vášnivá debata: živnostníci proti zaměstnancům. Kdo komu kolik odvádí, kdo si stěžuje neoprávněně a kdo by se měl „nechat zaměstnat a nefňukat“.
A tak si dovolím mluvit. Byla jsem oboje. Zaměstnanec i OSVČ. A právě proto srovnávat můžu.
Ano, berou všem.
Jenže každému úplně jinak.
Zaměstnanec má jistotu práce. Výplatu, která přijde každý měsíc. Neřeší večer, kde ji zítra vezme. Nehoní klienty, aby měl na nájem, služby, materiál, odvody a vůbec možnost normálně žít.
OSVČ žádnou jistotu nemá.
Má jen výsledek své práce.
A ten není garantovaný.
Když živnostník onemocní, nevydělává.
Když je slabý měsíc, nevydělává.
Když si dovolí zpomalit, nevydělává.
Ale odvody? Ty běží pořád. Bez ohledu na realitu. Bez emocí. Bez slitování.
Zaměstnanec po osmi hodinách zavře počítač, sundá papuče a má hotovo.
Živnostník si doma teprve sedá k další směně – shání zakázky, komunikuje, plánuje, řeší, počítá, opravuje chyby a hlavně: nese plnou odpovědnost za všechno.
OSVČ není „jen někdo, kdo něco dělá“.
Je výrobce, obchodník, účetní, marketér i krizový manažer v jednom těle. Jedněma rukama vyrábí, druhýma prodává a hlavou se snaží udržet nad vodou.
A pak slyší, že „si jen stěžuje“.
Ten, kdo nikdy neměl v sobě ducha tvořivosti, několik talentů najednou a nutnost prorážet cestu sám, to prostě nepochopí. A není to urážka. Je to fakt.
Jenže tady je ten skutečný problém, o kterém se mluví málo:
stát by už konečně měl přestat živnostníky trestat.
Předchozí vláda se nás netajila snahou zlikvidovat.
A pomoc? Ta přišla vždy pozdě, složitě, podmíněně a s pocitem, že obtěžujeme.
Za covidu se ukázalo úplně nahé jádro systému.
Živnostníci zavření, bez příjmů, s povinnostmi.
A dnes? Jako by se na to zapomnělo. Jako by to byla jen drobná epizoda.
OSVČ po státu vlastně nechce nic.
Nechce výhody, nechce výjimky, nechce almužny.
Chce jen nepřekážet.
A hlavně: nebýt neustále trestán za to, že je samostatný.
Ve světě mají malí tvůrci často podmínky, o kterých si tady můžeme nechat zdát. Protože se ví, že bez nich by byl život prázdný, nudný a fádní.
Kdo by otevíral malé krámky?
Kdo by vytvářel atmosféru měst a vesnic?
Kdo by dal duši místům, kam jezdíte na dovolenou, kdyby všichni seděli v kancelářích?
Pokud se budou odvody dál zvyšovat a tlak narůstat, spousta šikovných lidí to vzdá.
A to by byla obrovská škoda.
Tenhle text není útokem na zaměstnance.
Je připomínkou, že nejsme proti sobě.
Skutečný problém není OSVČ versus zaměstnanci.
Skutečný problém je systém, který zapomněl, že bez tvořivých, samostatných lidí by společnost přestala dýchat.
Možná by stačilo jediné:
Méně soudit.
Více chápat.
A konečně začít chránit ty, kteří si všechno nesou na vlastních zádech.
Na sociálních sítích se znovu rozjela vášnivá debata: živnostníci proti zaměstnancům. Kdo komu kolik odvádí, kdo si stěžuje neoprávněně a kdo by se měl „nechat zaměstnat a nefňukat“.
A tak si dovolím mluvit. Byla jsem oboje. Zaměstnanec i OSVČ. A právě proto srovnávat můžu.
Ano, berou všem.
Jenže každému úplně jinak.
Zaměstnanec má jistotu práce. Výplatu, která přijde každý měsíc. Neřeší večer, kde ji zítra vezme. Nehoní klienty, aby měl na nájem, služby, materiál, odvody a vůbec možnost normálně žít.
OSVČ žádnou jistotu nemá.
Má jen výsledek své práce.
A ten není garantovaný.
Když živnostník onemocní, nevydělává.
Když je slabý měsíc, nevydělává.
Když si dovolí zpomalit, nevydělává.
Ale odvody? Ty běží pořád. Bez ohledu na realitu. Bez emocí. Bez slitování.
Zaměstnanec po osmi hodinách zavře počítač, sundá papuče a má hotovo.
Živnostník si doma teprve sedá k další směně – shání zakázky, komunikuje, plánuje, řeší, počítá, opravuje chyby a hlavně: nese plnou odpovědnost za všechno.
OSVČ není „jen někdo, kdo něco dělá“.
Je výrobce, obchodník, účetní, marketér i krizový manažer v jednom těle. Jedněma rukama vyrábí, druhýma prodává a hlavou se snaží udržet nad vodou.
A pak slyší, že „si jen stěžuje“.
Ten, kdo nikdy neměl v sobě ducha tvořivosti, několik talentů najednou a nutnost prorážet cestu sám, to prostě nepochopí. A není to urážka. Je to fakt.
Jenže tady je ten skutečný problém, o kterém se mluví málo:
stát by už konečně měl přestat živnostníky trestat.
Předchozí vláda se nás netajila snahou zlikvidovat.
A pomoc? Ta přišla vždy pozdě, složitě, podmíněně a s pocitem, že obtěžujeme.
Za covidu se ukázalo úplně nahé jádro systému.
Živnostníci zavření, bez příjmů, s povinnostmi.
A dnes? Jako by se na to zapomnělo. Jako by to byla jen drobná epizoda.
OSVČ po státu vlastně nechce nic.
Nechce výhody, nechce výjimky, nechce almužny.
Chce jen nepřekážet.
A hlavně: nebýt neustále trestán za to, že je samostatný.
Ve světě mají malí tvůrci často podmínky, o kterých si tady můžeme nechat zdát. Protože se ví, že bez nich by byl život prázdný, nudný a fádní.
Kdo by otevíral malé krámky?
Kdo by vytvářel atmosféru měst a vesnic?
Kdo by dal duši místům, kam jezdíte na dovolenou, kdyby všichni seděli v kancelářích?
Pokud se budou odvody dál zvyšovat a tlak narůstat, spousta šikovných lidí to vzdá.
A to by byla obrovská škoda.
Tenhle text není útokem na zaměstnance.
Je připomínkou, že nejsme proti sobě.
Skutečný problém není OSVČ versus zaměstnanci.
Skutečný problém je systém, který zapomněl, že bez tvořivých, samostatných lidí by společnost přestala dýchat.
Možná by stačilo jediné:
Méně soudit.
Více chápat.
A konečně začít chránit ty, kteří si všechno nesou na vlastních zádech.