MLRS a ATACMS
Napsal: sob 25. čer 2016 18:23:50
MLRS a ATACMS: Ocelový déšť americké armády
Dělostřelecká podpora je nenahraditelným prvkem současných pozemních sil a navzdory řadě změn ve vojenství se dělostřelectvu dosud přezdívá „královna bojiště“ či „bůh války“. Kromě kanonů a houfnic patří k dělostřelectvu rovněž salvové raketomety, které slouží především pro ničení plošných cílů, a to nejen „měkkých“, ale také obrněných, neboť často mohou odpalovat i rakety s protitankovou submunicí. Mezi nejznámější, nejvýkonnější a nejobávanější salvové raketomety světa patří americký komplet MLRS, který navíc vyniká tím, že může sloužit jako vypouštěcí platforma pro taktické balistické střely ATACMS.
Změna přístupu US Army
Americká armáda otázku dělostřeleckých raketometů po II. světové válce poněkud zanedbala, resp. řešila ji trochu zvláštním způsobem. Soustředila se totiž zejména na těžké systémy, které měly na odpalovacím zařízení pouze jednu střelu, schopnou nést malou jadernou hlavici (jako např. raketa MGR-3A Little John); výrobu vícenásobných (salvou střílejících) raketometů pak USA přenechávaly spíše evropským zemím. Tento přístup fakticky korespondoval s tehdejším názorem na budoucí válku, která měla být takřka nezbytně jaderná, a proto Američané zkrátka předpokládali, že coby konvenční dělostřelectvo pro přesnou palbu jim postačí houfnice a pro ničení plošných cílů budou sloužit těžké rakety s jadernými náplněmi. S uvolněním atmosféry na mezinárodní scéně a také s přibývajícími informacemi o síle sovětských raketometů (více o nich ve Střelecké revue 3/2008) se v 60. letech začalo mínění Američanů měnit. Nejprve šlo o soukromé projekty zbrojních firem (např. raketomet Slammer VI, který měl odpalovat letecké rakety kalibru 70 mm) a v roce 1976 oficiálně zahájila takový program i americká armáda, jež mu přidělila název GSRS (General Support Rocket System) a oslovila zbrojovky, aby navrhly koncept vysoce pohyblivého vícenásobného raketometu. V následujícím roce obdržely značky Boeing Aerospace a Vought Corporation smlouvy na soutěžní vývoj prototypů. Roku 1979 se program přejmenoval na MLRS (Multiple Launch Rocket System) a byly zahájeny i střelecké testy. V květnu 1980 kontrakt získala firma Vought Aerospace (později Link-Temco-Vought, nyní součást nadnárodní zbrojovky Lockheed Martin).
Mezinárodní produkce
V té době už ale původně americký MLRS dostal mezinárodní charakter. Německo roku 1977 zastavilo drahý vývoj vlastního raketometu ráže 280 mm a připojilo se k americkému snažení; v dalších dvou letech následovala Velká Británie a Francie. První dodávky sériových systémů pro americkou armádu proběhly v roce 1982 a dne 31. března 1983 byl komplex M270 MLRS oficiálně zaveden do řadové služby. Pak začala výroba pro evropské členské země NATO, jež probíhala převážně na „starém kontinentu“ v režii mezinárodního konsorcia. Do konce 80. let získala americká armáda přes 800 kusů, přes 60 si objednali Britové, dalších 55 raketometů si pořídila Francie (tam MLRS nese název LRM, Lance‑Roquettes Multiple), přes 150 kompletů koupilo Německo (místní jméno MARS, Mittleres Artillerieraketensystem) a dalšími uživateli se následně staly armády Itálie, Nizozemí, Řecka, Turecka, Norska, Dánska, Izraele (tam nese systém označení Menatetz), Japonska, Jižní Koreje, Egypta a Bahrajnu. Tři z těchto zemí (a to Nizozemí, Norsko a Dánsko) už MLRS ze služby vyřadily, avšak jako uživatel se poté přidalo Finsko, které odkoupilo vyřazené raketomety od Nizozemí. V roce 1995 začaly testy varianty M270A1 se zdokonaleným systémem řízení palby a tato úprava dosáhla operační způsobilosti v roce 1999. Většina původních systémů M270 se poté modernizovala na provedení M270A1. Do roku 2003, kdy firma Lockheed Martin ukončila sériovou produkci, bylo postaveno kolem 1300 kusů raketometů MLRS (resp. M270 a M270A1). Do té doby bylo navíc zhotoveno více než 700 000 raket, jejich výroba ovšem běží dodnes.
Technický popis vozidla M270
Hlavním prvkem systému M270 MLRS je samohybné vypouštěcí zařízení. Používá podvozek M993, technicky příbuzný s bojovým vozidlem pěchoty M2 Bradley. Na podvozku se nachází obrněná kabina a otočný vypouštěcí modul M269 obsahující dvojici kontejnerů, z nichž každý nese šest raket ráže 227 mm. Obsluha je tříčlenná a kabina je opatřena přetlakovým filtračním a ventilačním systémem, jenž umožňuje působení v zamořeném terénu. Při střelbě se komplet stabilizuje zablokováním tří ze šesti párů pojezdových kol, otáčení modulu M269 je ovládáno hydraulicky. Kontejner se šesti raketami má nejen odpalovací, ale i dopravní a skladovací roli, neboť rakety se do kontejnerů zasouvají již v továrně a až do odpálení nepotřebují údržbu. Pro jejich dopravu zpravidla slouží těžké nákladní automobily značky Oshkosh, které však nemají žádné jeřábové nabíjecí zařízení, obvyklé u jiných dělostřeleckých nabíjecích vozidel, protože samotné odpalovací vozidlo systému MLRS dokáže uvolňovat prázdné kontejnery z modulu a poté si z korby nákladního vozu odebírat nabité. Kompletní proces nabití dvou kontejnerů trvá max. deset minut. Vypouštěcí vozidlo dokáže z „pochodu“ zaujmout palebné postavení za dvě minuty, za další minutu může vypustit plnou salvu a za další minutu palebné postavení opustí, takže díky rychlosti nabíjení může provést nejméně tři palebné přepady za hodinu. Američané si hodně zakládají na kvalitě systému řízení palby na MLRS. Napojení na družice sítě GPS de facto znamená, že stačí jenom vložit souřadnice cíle, počkat na samočinné nastavení náměru a odměru a potvrdit příkaz k palbě zadaného počtu raket. Bojová hmotnost vozidla se pohybuje kolem 25 tun. Dieselový motor s výkonem 373 kW zajišťuje při jízdě po silnici max. rychlost asi 65 km/h a maximální dojezd přibližně 480 km.
Nabídka raket ráže 227 mm
Munice pro raketomet MLRS nese souhrnný název MFOM (MLRS Family of Munitions). Jde o sérii raket na pevné palivo, které mají tělo o průměru 227 mm a s délkou 3,94 m. Stabilizace za letu je zajištěna rotací a čtyřmi malými rozvíracími kormidly. Základním typem je neřízená raketa M26, která nese 644 kusů submunice M77 s tříštivo-trhavým a kumulativním účinkem. Submunice se uvolňuje ve vzduchu nad cílem a exploduje při dopadu. Max. dolet rakety M26 je 32 km. Verze M26A1 a M26A2, zvané také ER-MLRS (Extended Range) mají delší motor, s nímž se dostřel zvětšuje na 45 km, avšak to za cenu nesení jen 518 kusů submunice; varianta M26A1 nese modernější submunici se zabudovanou autodestrukční pojistkou M85, kdežto ve verzi M26A2 je původní submunice M77. Cvičná verze M28 má místo výbušné hlavice pouze ocelovou zátěž a dýmovou náplň, u provedení M28A1 je navíc dostřel zredukovaný na 15 km, aby bylo možné bezpečně cvičit i na menších střelnicích. Druhá cvičná verze M27 je naprosto inertní, v podstatě je to jen elektronické zařízení k nácviku nabíjecího a odpalovacího procesu. Dále vznikly dvě bojové varianty, jež byly sice úspěšně otestovány, avšak nebyly zařazeny do standardní výzbroje US Army, a sice XM29 s naváděnou protitankovou submunicí SADARM (Sense and Destroy Armor) a XM135 k dopravě bojového plynu VX (jednalo se o tzv. binární provedení, tj. dvě neškodné látky, které se až během letu smísily a vytvořily smrtící plyn). Od roku 2003 probíhá výroba střel nové generace GMLRS (Guided) s naváděním pomocí satelitů sítě GPS. Verze M30 přepravuje 404 kusů submunice M85, zatímco varianta M31 má unitární tříštivo-trhavou hlavici o váze 90 kg; max. dolet se pohybuje okolo 60 km. US Army prý chce zakoupit minimálně 100 000 raket GMLRS. Ve vývoji se nacházejí další typy raket, mj. verze s penetrační hlavicí proti podzemním objektům.
Taktické střely ATACMS
Kromě vypouštění 227mm raket dokáže systém M270 také odpalovat taktické balistické střely série ATACMS (Army Tactical Missile System). Program byl zahájen roku 1982 a nejprve se jej účastnilo i letectvo, ale to v roce 1985 účast ukončilo. V následujícím roce získala kontrakt na vývoj a výrobu firma Link-Temco-Vought a raketa dostala označení MGM-140 ATACMS. První vypuštění se odehrálo roku 1988 a za tři roky vstoupily sériové rakety do výzbroje v roli nástupce balistických raket MGM-52 Lance. Střela na pevné palivo má délku 4 metry, průměr těla 610 mm a rozpětí kormidel 1,4 m. Odpalovací kontejner pro střelu ATACMS má rozměry shodné s kontejnerem pro šest 227mm raket, takže do modulu M269 na raketometu MLRS lze vsunout dva kontejnery pro ATACMS. Základní podoba MGM-140 (neboli Block I) nese 950 kusů tříštivo-trhavé submunice M74, kterou dopraví na vzdálenost max. 165 km a uvolní ji po ploše 33 000 m2. V praxi se používá především k destrukci odpalovacích zařízení balistických raket protivníka, postavení protivzdušné obrany a velitelských a komunikačních uzlů. Od roku 1998 je ve výzbroji raketa MGM-140B (alias Block IA) doplněná naváděním GPS (v původní verzi bylo pouze inerciální); za cenu redukce počtu submunice na 275 kusů se dosah zvýšil na přibližně 300 km. Byla vyvíjena také verze MGM-140C (později přejmenovaná na MGM-164 ATACMS II), která měla nést samostatně naváděnou protitankovou submunici BAT (Brilliant Anti-Tank), ale její vývoj byl zastaven. Naopak úspěšně završen byl vývoj verze MGM-140E, která je nyní vyráběna pod jménem MGM-168 (neboli Block IVA) a na vzdálenost až 300 km dopraví unitární tříštivo-trhavou nálož o hmotnosti 227 kg. Do března 2002 bylo vyrobeno asi 2100 raket ATACMS a výroba stále pokračuje. Kromě americké armády zakoupilo tyto střely také Turecko, Řecko, Jižní Korea a Bahrajn.
Odlehčený systém HIMARS
Do „rodiny“ MLRS kromě základního systému M270 patří rovněž odlehčený M142 HIMARS (High-Mobility Artillery Rocket System), jehož vývoj začal roku 1996. Sériová produkce byla objednána v roce 2003 a o dva roky později vstoupil raketomet do služby u americké armády i námořní pěchoty. HIMARS je v podstatě „poloviční“ MLRS na šestikolovém automobilovém podvozku, přesněji řečeno modul pro jeden kontejner s šesti 227mm raketami (popř. pro jednu střelu ATACMS) na šasi pětitunového vozidla FMTV (Family of Medium Tactical Vehicles), které pochází od zbrojovky BAE Systems. Technologicky HIMARS odpovídá verzi M270A1, váží 10 900 kg a na silnici jezdí rychlosti až 85 km/h. Vedle odpalování výše popsaných raket byl HIMARS ozkoušen coby platforma pro pozemní úpravu protiletadlových střel AMRAAM (více ve Střelecké revue 10/2008). Už si také našel cestu k zahraničním uživatelům, konkrétně do Singapuru, Spojených arabských emirátů (ty si k raketometům objednaly střely ATACMS) a Jordánska a pořízení zvažuje mj. Kanada. 227mm střely MFOM ale mohou odpalovat i další raketomety, např. slovenský RM-70 Modular (více o něm najdete ve Střelecké revue 5/2009), což logicky přispívá k úspěchu celé „rodiny“ MLRS. Souhrnně se dá říci, že MLRS patří mezi nejpodařenější, nejúčinnější a nejúspěšnější americké zbraně současné doby. Své první bojové nasazení prodělal v roce 1991 během operace Pouštní bouře; byly to právě raketomety MLRS, které nejvíce přispěly ke zkáze dříve hodně obávaného iráckého dělostřelectva. Získaly si tam přezdívku „Steel Rain“ (ocelový déšť) a vojáci si vzpomněli i na původní název GSRS, jemuž ale dali nový význam Grid Square Removal Service (volně přeloženo jako „služba k vyčištění mapového čtverce“); to je narážka na fakt, že salva šesti raket MLRS pokryje přibližně plochu čtverečního kilometru, což odpovídá jednomu čtvercovému poli na běžné taktické mapě. Tato přezdívka svědčí nejen o mimořádné účinnosti raketometu MLRS, ale zřejmě něco vypovídá i o jeho vysoké popularitě mezi obyčejnými vojáky.
Autor: Lukáš Visingr
Dělostřelecká podpora je nenahraditelným prvkem současných pozemních sil a navzdory řadě změn ve vojenství se dělostřelectvu dosud přezdívá „královna bojiště“ či „bůh války“. Kromě kanonů a houfnic patří k dělostřelectvu rovněž salvové raketomety, které slouží především pro ničení plošných cílů, a to nejen „měkkých“, ale také obrněných, neboť často mohou odpalovat i rakety s protitankovou submunicí. Mezi nejznámější, nejvýkonnější a nejobávanější salvové raketomety světa patří americký komplet MLRS, který navíc vyniká tím, že může sloužit jako vypouštěcí platforma pro taktické balistické střely ATACMS.
Změna přístupu US Army
Americká armáda otázku dělostřeleckých raketometů po II. světové válce poněkud zanedbala, resp. řešila ji trochu zvláštním způsobem. Soustředila se totiž zejména na těžké systémy, které měly na odpalovacím zařízení pouze jednu střelu, schopnou nést malou jadernou hlavici (jako např. raketa MGR-3A Little John); výrobu vícenásobných (salvou střílejících) raketometů pak USA přenechávaly spíše evropským zemím. Tento přístup fakticky korespondoval s tehdejším názorem na budoucí válku, která měla být takřka nezbytně jaderná, a proto Američané zkrátka předpokládali, že coby konvenční dělostřelectvo pro přesnou palbu jim postačí houfnice a pro ničení plošných cílů budou sloužit těžké rakety s jadernými náplněmi. S uvolněním atmosféry na mezinárodní scéně a také s přibývajícími informacemi o síle sovětských raketometů (více o nich ve Střelecké revue 3/2008) se v 60. letech začalo mínění Američanů měnit. Nejprve šlo o soukromé projekty zbrojních firem (např. raketomet Slammer VI, který měl odpalovat letecké rakety kalibru 70 mm) a v roce 1976 oficiálně zahájila takový program i americká armáda, jež mu přidělila název GSRS (General Support Rocket System) a oslovila zbrojovky, aby navrhly koncept vysoce pohyblivého vícenásobného raketometu. V následujícím roce obdržely značky Boeing Aerospace a Vought Corporation smlouvy na soutěžní vývoj prototypů. Roku 1979 se program přejmenoval na MLRS (Multiple Launch Rocket System) a byly zahájeny i střelecké testy. V květnu 1980 kontrakt získala firma Vought Aerospace (později Link-Temco-Vought, nyní součást nadnárodní zbrojovky Lockheed Martin).
Mezinárodní produkce
V té době už ale původně americký MLRS dostal mezinárodní charakter. Německo roku 1977 zastavilo drahý vývoj vlastního raketometu ráže 280 mm a připojilo se k americkému snažení; v dalších dvou letech následovala Velká Británie a Francie. První dodávky sériových systémů pro americkou armádu proběhly v roce 1982 a dne 31. března 1983 byl komplex M270 MLRS oficiálně zaveden do řadové služby. Pak začala výroba pro evropské členské země NATO, jež probíhala převážně na „starém kontinentu“ v režii mezinárodního konsorcia. Do konce 80. let získala americká armáda přes 800 kusů, přes 60 si objednali Britové, dalších 55 raketometů si pořídila Francie (tam MLRS nese název LRM, Lance‑Roquettes Multiple), přes 150 kompletů koupilo Německo (místní jméno MARS, Mittleres Artillerieraketensystem) a dalšími uživateli se následně staly armády Itálie, Nizozemí, Řecka, Turecka, Norska, Dánska, Izraele (tam nese systém označení Menatetz), Japonska, Jižní Koreje, Egypta a Bahrajnu. Tři z těchto zemí (a to Nizozemí, Norsko a Dánsko) už MLRS ze služby vyřadily, avšak jako uživatel se poté přidalo Finsko, které odkoupilo vyřazené raketomety od Nizozemí. V roce 1995 začaly testy varianty M270A1 se zdokonaleným systémem řízení palby a tato úprava dosáhla operační způsobilosti v roce 1999. Většina původních systémů M270 se poté modernizovala na provedení M270A1. Do roku 2003, kdy firma Lockheed Martin ukončila sériovou produkci, bylo postaveno kolem 1300 kusů raketometů MLRS (resp. M270 a M270A1). Do té doby bylo navíc zhotoveno více než 700 000 raket, jejich výroba ovšem běží dodnes.
Technický popis vozidla M270
Hlavním prvkem systému M270 MLRS je samohybné vypouštěcí zařízení. Používá podvozek M993, technicky příbuzný s bojovým vozidlem pěchoty M2 Bradley. Na podvozku se nachází obrněná kabina a otočný vypouštěcí modul M269 obsahující dvojici kontejnerů, z nichž každý nese šest raket ráže 227 mm. Obsluha je tříčlenná a kabina je opatřena přetlakovým filtračním a ventilačním systémem, jenž umožňuje působení v zamořeném terénu. Při střelbě se komplet stabilizuje zablokováním tří ze šesti párů pojezdových kol, otáčení modulu M269 je ovládáno hydraulicky. Kontejner se šesti raketami má nejen odpalovací, ale i dopravní a skladovací roli, neboť rakety se do kontejnerů zasouvají již v továrně a až do odpálení nepotřebují údržbu. Pro jejich dopravu zpravidla slouží těžké nákladní automobily značky Oshkosh, které však nemají žádné jeřábové nabíjecí zařízení, obvyklé u jiných dělostřeleckých nabíjecích vozidel, protože samotné odpalovací vozidlo systému MLRS dokáže uvolňovat prázdné kontejnery z modulu a poté si z korby nákladního vozu odebírat nabité. Kompletní proces nabití dvou kontejnerů trvá max. deset minut. Vypouštěcí vozidlo dokáže z „pochodu“ zaujmout palebné postavení za dvě minuty, za další minutu může vypustit plnou salvu a za další minutu palebné postavení opustí, takže díky rychlosti nabíjení může provést nejméně tři palebné přepady za hodinu. Američané si hodně zakládají na kvalitě systému řízení palby na MLRS. Napojení na družice sítě GPS de facto znamená, že stačí jenom vložit souřadnice cíle, počkat na samočinné nastavení náměru a odměru a potvrdit příkaz k palbě zadaného počtu raket. Bojová hmotnost vozidla se pohybuje kolem 25 tun. Dieselový motor s výkonem 373 kW zajišťuje při jízdě po silnici max. rychlost asi 65 km/h a maximální dojezd přibližně 480 km.
Nabídka raket ráže 227 mm
Munice pro raketomet MLRS nese souhrnný název MFOM (MLRS Family of Munitions). Jde o sérii raket na pevné palivo, které mají tělo o průměru 227 mm a s délkou 3,94 m. Stabilizace za letu je zajištěna rotací a čtyřmi malými rozvíracími kormidly. Základním typem je neřízená raketa M26, která nese 644 kusů submunice M77 s tříštivo-trhavým a kumulativním účinkem. Submunice se uvolňuje ve vzduchu nad cílem a exploduje při dopadu. Max. dolet rakety M26 je 32 km. Verze M26A1 a M26A2, zvané také ER-MLRS (Extended Range) mají delší motor, s nímž se dostřel zvětšuje na 45 km, avšak to za cenu nesení jen 518 kusů submunice; varianta M26A1 nese modernější submunici se zabudovanou autodestrukční pojistkou M85, kdežto ve verzi M26A2 je původní submunice M77. Cvičná verze M28 má místo výbušné hlavice pouze ocelovou zátěž a dýmovou náplň, u provedení M28A1 je navíc dostřel zredukovaný na 15 km, aby bylo možné bezpečně cvičit i na menších střelnicích. Druhá cvičná verze M27 je naprosto inertní, v podstatě je to jen elektronické zařízení k nácviku nabíjecího a odpalovacího procesu. Dále vznikly dvě bojové varianty, jež byly sice úspěšně otestovány, avšak nebyly zařazeny do standardní výzbroje US Army, a sice XM29 s naváděnou protitankovou submunicí SADARM (Sense and Destroy Armor) a XM135 k dopravě bojového plynu VX (jednalo se o tzv. binární provedení, tj. dvě neškodné látky, které se až během letu smísily a vytvořily smrtící plyn). Od roku 2003 probíhá výroba střel nové generace GMLRS (Guided) s naváděním pomocí satelitů sítě GPS. Verze M30 přepravuje 404 kusů submunice M85, zatímco varianta M31 má unitární tříštivo-trhavou hlavici o váze 90 kg; max. dolet se pohybuje okolo 60 km. US Army prý chce zakoupit minimálně 100 000 raket GMLRS. Ve vývoji se nacházejí další typy raket, mj. verze s penetrační hlavicí proti podzemním objektům.
Taktické střely ATACMS
Kromě vypouštění 227mm raket dokáže systém M270 také odpalovat taktické balistické střely série ATACMS (Army Tactical Missile System). Program byl zahájen roku 1982 a nejprve se jej účastnilo i letectvo, ale to v roce 1985 účast ukončilo. V následujícím roce získala kontrakt na vývoj a výrobu firma Link-Temco-Vought a raketa dostala označení MGM-140 ATACMS. První vypuštění se odehrálo roku 1988 a za tři roky vstoupily sériové rakety do výzbroje v roli nástupce balistických raket MGM-52 Lance. Střela na pevné palivo má délku 4 metry, průměr těla 610 mm a rozpětí kormidel 1,4 m. Odpalovací kontejner pro střelu ATACMS má rozměry shodné s kontejnerem pro šest 227mm raket, takže do modulu M269 na raketometu MLRS lze vsunout dva kontejnery pro ATACMS. Základní podoba MGM-140 (neboli Block I) nese 950 kusů tříštivo-trhavé submunice M74, kterou dopraví na vzdálenost max. 165 km a uvolní ji po ploše 33 000 m2. V praxi se používá především k destrukci odpalovacích zařízení balistických raket protivníka, postavení protivzdušné obrany a velitelských a komunikačních uzlů. Od roku 1998 je ve výzbroji raketa MGM-140B (alias Block IA) doplněná naváděním GPS (v původní verzi bylo pouze inerciální); za cenu redukce počtu submunice na 275 kusů se dosah zvýšil na přibližně 300 km. Byla vyvíjena také verze MGM-140C (později přejmenovaná na MGM-164 ATACMS II), která měla nést samostatně naváděnou protitankovou submunici BAT (Brilliant Anti-Tank), ale její vývoj byl zastaven. Naopak úspěšně završen byl vývoj verze MGM-140E, která je nyní vyráběna pod jménem MGM-168 (neboli Block IVA) a na vzdálenost až 300 km dopraví unitární tříštivo-trhavou nálož o hmotnosti 227 kg. Do března 2002 bylo vyrobeno asi 2100 raket ATACMS a výroba stále pokračuje. Kromě americké armády zakoupilo tyto střely také Turecko, Řecko, Jižní Korea a Bahrajn.
Odlehčený systém HIMARS
Do „rodiny“ MLRS kromě základního systému M270 patří rovněž odlehčený M142 HIMARS (High-Mobility Artillery Rocket System), jehož vývoj začal roku 1996. Sériová produkce byla objednána v roce 2003 a o dva roky později vstoupil raketomet do služby u americké armády i námořní pěchoty. HIMARS je v podstatě „poloviční“ MLRS na šestikolovém automobilovém podvozku, přesněji řečeno modul pro jeden kontejner s šesti 227mm raketami (popř. pro jednu střelu ATACMS) na šasi pětitunového vozidla FMTV (Family of Medium Tactical Vehicles), které pochází od zbrojovky BAE Systems. Technologicky HIMARS odpovídá verzi M270A1, váží 10 900 kg a na silnici jezdí rychlosti až 85 km/h. Vedle odpalování výše popsaných raket byl HIMARS ozkoušen coby platforma pro pozemní úpravu protiletadlových střel AMRAAM (více ve Střelecké revue 10/2008). Už si také našel cestu k zahraničním uživatelům, konkrétně do Singapuru, Spojených arabských emirátů (ty si k raketometům objednaly střely ATACMS) a Jordánska a pořízení zvažuje mj. Kanada. 227mm střely MFOM ale mohou odpalovat i další raketomety, např. slovenský RM-70 Modular (více o něm najdete ve Střelecké revue 5/2009), což logicky přispívá k úspěchu celé „rodiny“ MLRS. Souhrnně se dá říci, že MLRS patří mezi nejpodařenější, nejúčinnější a nejúspěšnější americké zbraně současné doby. Své první bojové nasazení prodělal v roce 1991 během operace Pouštní bouře; byly to právě raketomety MLRS, které nejvíce přispěly ke zkáze dříve hodně obávaného iráckého dělostřelectva. Získaly si tam přezdívku „Steel Rain“ (ocelový déšť) a vojáci si vzpomněli i na původní název GSRS, jemuž ale dali nový význam Grid Square Removal Service (volně přeloženo jako „služba k vyčištění mapového čtverce“); to je narážka na fakt, že salva šesti raket MLRS pokryje přibližně plochu čtverečního kilometru, což odpovídá jednomu čtvercovému poli na běžné taktické mapě. Tato přezdívka svědčí nejen o mimořádné účinnosti raketometu MLRS, ale zřejmě něco vypovídá i o jeho vysoké popularitě mezi obyčejnými vojáky.
Autor: Lukáš Visingr