Protitankové řízené střely
Napsal: sob 25. čer 2016 18:11:54
Protitankové řízené střely
Téměř každá nová zbraň vyvolává vznik protizbraně. Jinak tomu nebylo ani s tanky. Do úlohy nejvýznamnější protitankové zbraně se dostaly (samozřejmě kromě jiných tanků) protitankové řízené střely (dále jen PTŘS), jež se z nejprve neohrabaných prostředků vypracovaly na velice efektivní a obávané zbraně s víceúčelovým využitím. V tomto textu vám tedy nabízíme krátké seznámení s historií, kategoriemi a principy PTŘS.
Zrození nové kategorie zbraní
Tanky vstoupily na scénu během první světové války. Krátké poté se objevily i první speciální protitankové kanony, které po následujících dvacet let (včetně druhé světové války) fungovaly jako hlavní prostředky protitankového boje, byť jejich ráže a výkony pochopitelně dramaticky rostly. Druhá světová válka pak ale přivedla na svět také dvě nové kategorie zbraní. V podobě zbraní, jako byl německý Panzerfaust či americká Bazooka, přišly na scénu ruční protitankové zbraně jednotlivce, později zvané pancéřovky a tarasnice. Podstatně méně známým faktem je, že v závěru druhé světové války byla nasazena i první funkční PTŘS v dějinách, německá X-7 Rotkäppchen s manuálním naváděním po drátě. Navzdory dost omezeným možnostem značně zaujala armády vítězných mocností, které inspirovala k vytvoření první generace PTŘS, jež se zpravidla vyznačovaly velkou hmotností, takže se nejčastěji převážely na vozidlech. Následný pokrok a miniaturizace elektroniky však vedly k vývoji PTŘS, které mohl přenášet a používat jediný voják. První bojeschopný zbraňový komplet tohoto druhu reprezentoval americký M47 Dragon. Došlo tím vlastně ke sblížení kategorií přenosných protitankových zbraní jednotlivce a PTŘS. Pochopitelně se zlepšovalo navádění a rostla účinnost bojových hlavic, protože střely proti tankům zákonitě vyvolávaly vzrůst obranných kapacit na straně tanků, ať už se jednalo o odolnější pancéřování nebo rušičky navádění PTŘS. Dalším velice významným faktorem byla celková proměna charakteru konfliktů, které nyní leckdy probíhají asymetricky (tedy na jedné straně stojí povstalci či teroristé) a v městském prostředí. Od PTŘS se tak dnes už nepožaduje „jen“ ničení tanků, ale i schopnost likvidovat jiné objekty a v neposlední řadě možnost omezit vedlejší ztráty a škody, např. formou přerušení útoku.
Různé dolety a nabídka nosičů
PTŘS lze rozdělovat různým způsobem. Jedním z parametrů může být maximální dolet, podle kterého rozlišujeme zbraně s dosahem krátkým (do 1000 m), středním (do 3000 m) a dlouhým (některé mají dolet i přes 8000 m) s tím, že zdaleka nejběžnější je kategorie druhá. Dříve byly běžně rozlišovány i komplety lehké, určené pro pěchotu a palbu z podstavce nebo „z ramene“, a naopak těžké, které se montovaly na vozidla či vrtulníky. V současné době však tato metoda členění částečně pozbývá smysl, protože přibývá systémů PTŘS, jež jsou řešeny s ohledem na použití oběma způsoby (typicky nesmírně povedená „rodina“ izraelských PTŘS Rafael Spike, o nichž najdete více ve Střelecké revue 4/2014). Spektrum platforem, které se dají užívat coby nosiče PTŘS, je každopádně mimořádně široké. Na zemi zahrnuje nejrůznější typy kolových i pásových vozidel od lehkých terénních automobilů po těžké obrněnce. Pokud je určité vozidlo koncipováno speciálně jako nosič PTŘS, hovoří se o něm i jako o raketovém stíhači tanků či o samohybném protitankovém raketovém systému. PTŘS jsou však již mnoho let i standardním prvkem arzenálu téměř všech bojových vozidel pěchoty a dnes už také výkonnějších kolových obrněných transportérů (jako jsou naše KOT Pandur II). Pokud se přesuneme do vzduchu, pak PTŘS náleží k hlavním kategoriím výzbroje bojových vrtulníků, používají je i některé letouny s pevným křídlem a v poslední době bezpilotní letadla. Některé typy PTŘS se uplatňují též na lodích, protože mohou sloužit pro destrukci menších nepřátelských plavidel, popřípadě se dají nadsadit proti bodovým cílům na pobřeží. Na vozidlech, letadlech a plavidlech obvykle bývají instalovány coby komponent integrovaného zbraňového systému, jenž vedle samotných PTŘS zahrnuje elektronické přístroje pro průzkum a řízení.
Protipancéřové a jiné hlavice
Univerzálnost PTŘS vedla i k rozšiřování nabídky hlavic. Zdaleka nejběžnější typ představují ty kumulativní, jež probíjí pancíř tanků soustředěným proudem roztaveného kovu, jenž vzniká výbušným stlačením kovové „vložky“ v hlavici. Když pancéřování obrněnců časem doplnila i tzv. dynamická (čili reaktivní) ochrana, která účinky kumulativních hlavic značně omezila, na scénu se dostaly tzv. tandemové kumulativní hlavice, které stále převládají. V podstatě jsou to dvě za sebou montované kumulativní hlavice, z nichž první (menší) vyřazuje onu dynamickou ochranu, aby poté druhá (větší) prorážela samotné vrstvené pancéřování tanku. Nejvýkonnější tandemové hlavice dneška dokážou eliminovat dynamickou ochranu a pak probít pancéřování s tloušťkou odpovídající až 1000 mm válcované oceli. Z hlediska hlavice představuje výjimku mezi moderními PTŘS známý americký komplet BGM-71 TOW, jehož střela nese nálož typu EFP (Explosively Formed Penetrator), kde exploze tvaruje kovovou „vložku“ nikoli do formy žhavého proudu, nýbrž rychlé solidní „střely“. Další možností je použít průbojnou hlavici, jež prorazí pancíř čistě svou pohybovou energií, což ale vyžaduje obrovskou rychlost střely, takže zatím zůstává jen u pokusů, jako byl svého času dosti populární americký komplex MGM-166 KEM (Kinetic Energy Missile), jehož raketa dosahovala rychlosti asi 1500 m/s, tedy přibližně 4,5násobku rychlosti zvuku. (Obecně je většina PTŘS podzvuková; jako příklad systému, jenž používá nadzvukové rakety, lze zmínit ruský Vichr.) Ale jak již bylo řečeno, od PTŘS se dnes požaduje i ničení jiných cílů, než jsou tanky, a tudíž se na ně montují i jiné než protipancéřové hlavice, např. tříštivo-trhavé nebo termobarické (čili palivo-vzdušné) proti různým „měkkým“ cílům nebo speciální hlavice proti betonovým objektům.
Počátky s ručním naváděním
Bezpochyby nejčastěji se PTŘS člení podle způsobu navádění, podle něhož rozlišujeme různé generace těchto zbraní. Nejstarší způsob představuje ruční navádění po drátě (označuje se také jako MCLOS, Manual Command Line-of-Sight), jímž se vyznačují PTŘS první generace. Lze říci, že na tomto navádění se od doby německé rakety X-7 v podstatě nic nezměnilo. Operátor musí očima (popř. dalekohledem) neustále sledovat cíl i střelu a musí prostřednictvím ručního ovládání přímo ovládat střelu tak, aby zasáhla tank. Ovládání se nejčastěji realizuje za pomoci řídicí páky a přenos povelů probíhá po drátě, který se odvíjí z letící rakety. Je evidentní, že jde o princip ohromně náročný na schopnosti operátora, jenž musí pochopitelně prodělat dlouhý a náročný výcvik a získané schopnosti si pravidelným procvičováním udržovat. Ani tak se však nejedná o příliš účinné zbraně (pravděpodobnost zásahu činí nejvýše 60 %), problémem je též příliš velký minimální dosah (nejméně 400 m) a potíže může působit i samotný kabel, který se může zachytit např. o terénní nerovnosti a samozřejmě má limitovanou délku. Faktem však je, že opravdu zkušený a schopný operátor může s takto naváděnou zbraní dosáhnout zajímavých výsledků. Zřejmě nejznámějším příkladem PTŘS první generace je ruská Maljutka, u níž byly nejednou zaznamenány případy, kdy střela sice tank minula a přeletěla, operátor však dokázal raketu poté ještě „obrátit“ a zasáhnout cíl z druhé strany. Kromě Maljutky patří mezi známé a úspěšné zbraně tohoto druhu francouzské protitankové komplety SS.10 a SS.11, které vznikly prakticky jako přímí vývojoví následovníci zmíněné německé zbraně X-7, dále lze uvést např. německé rakety Cobra a Mamba, sovětský systém Šmel, britský typ Vigilant nebo americkou raketu SSM-A-23 Dart. V současnosti se již s PTŘS první generace setkáváme jen výjimečně, dnes se používá prakticky už jen populární Maljutka.
Poloautomatický systém řízení
V šedesátých letech nastoupily do výzbroje PTŘS druhé generace, jež přinesly skutečně velký kvalitativní posun v podobě zavedení poloautomatického principu navádění (neboli SACLOS, Semi-Automatic Command Line-of-Sight). Operátor musí již pouze udržovat záměrný kříž na požadovaném cíli, ovšem raketa je už sledována samočinně, nejčastěji pomocí infračerveného senzoru, který sleduje zářič na zádi rakety. Přestože je pochopitelně nutné mít cíl zaměřený až do zásahu a nadále dochází k permanentnímu přenosu povelů z odpalovacího zařízení k raketě (buďto opět po drátě, nebo bezdrátově rádiem), na schopnosti střelce jsou už kladeny mnohem menší nároky. Roste pravděpodobnost zásahu a klesá minimální dostřel (lze pálit na cíl jenom několik desítek metrů vzdálený). Do druhé generace patří mnoho známých a dosud užívaných typů střel, jako jsou americké zbraně TOW a Dragon, francouzsko-německé systémy MILAN a HOT, francouzská SS.12, britská Swingfire nebo sovětské komplexy Fagot, Konkurs, Metis nebo Šturm (posledně zmíněný typ je ukázkou rakety s bezdrátovým přenosem povelů). Co se týče nevýhod tohoto principu, nadále zůstává zmíněná nutnost sledovat cíl až do zásahu, takže střelec je vystaven odvetné palbě nepřítele, a princip lze rušit vytvářením klamných tepelných stop, jež matou infračervený přístroj sledující raketu. Pokud se povely přenášejí po drátě, jsou samozřejmě přítomny stejné problémy jako u PTŘS první generace, a pokud se sáhne k rádiu, dá se přenos elektronicky rušit. Každopádně se ale dosáhlo velkého zvýšení pravděpodobnosti zásahu (přes 80 %) a střely se staly „uživatelsky příjemnější“. Jako zvláštnost, která naznačila další možnosti vývoje, lze ještě uvést švédský komplex BILL, v jehož raketě byla kumulativní hlavice nasměrována šikmo dolů. Účelem bylo, aby raketa přeletěla nad tankem a zaútočila na jeho horní, tedy nejslaběji pancéřovanou část.
Přicházejí laserové principy
Další posun nastal v 80. letech, kdy se do ozbrojených sil ve velkém měřítku dostávaly vysoce miniaturizované lasery. Objevily se PTŘS, o kterých se po jistou dobu mluvilo jako o střelách třetí generace, dnes jsou však nejčastěji označovány za systémy tzv. 2,5. generace. Náleží sem dva poněkud odlišné způsoby navádění, které ale oba využívají laser. Prvním z nich je způsob označovaný jako dálkové navádění po laserovém paprsku; na odpalovacím zařízení se nachází laserový zářič, který generuje modulovaný laserový paprsek, jenž utváří jakýsi „letový kanál“, ve kterém letí vypuštěná raketa. Elektronika na palubě střely „čte“ informace z tohoto paprsku a neustále koriguje svůj směr letu tak, aby se pohybovala v onom „kanálu“. Střelci tedy znovu stačí pouze sledovat cíl (tedy zaměřit na něj laser) a o zbytek už se postará sama střela. Ačkoli je i nadále nutno mít cíl zaměřený až do zásahu, odpadají jakékoli starosti s kabely či rušením. Kromě francouzsko-německé rakety TRIGAT-MR představuje příklady několik ruských typů, např. systémy Kornet a Vichr, některé PTŘS odpalované z tankových kanonů (jako Refleks či Svir) a také velmi zvláštní systém Chrizantema. Ten je opatřen unikátním „dvojitým“ řízením, které vedle laseru dokáže navádět střelu také pomocí radiolokátoru milimetrové vlnové délky. Druhá metoda se označuje jako poloaktivní laserové navádění a podstatou je směrování rakety na odraz laserového paprsku na cíli. Opět je tak třeba mít cíl zaměřený až do dopadu, ale nově existuje možnost zaměřit cíl také „odjinud“ než přímo z odpalovacího zařízení. Nabízí se tedy varianta, kterou někdy využívají zejména bitevní vrtulníky, a sice to, že cíle jim pomocí laseru „značkuje“ jiný vrtulník či spojenecké síly na zemi. Jistě nejznámější zbraní s tímto způsobem řízení je americká vrtulníková raketa AGM-114 Hellfire.
Metoda „vystřel a zapomeň“
Teprve v průběhu 90. let se objevily „opravdové“ PTŘS třetí generace, které konečně naplňují zásadu „vystřel a zapomeň“, takže po vypuštění se již navádějí na cíl zcela automaticky. To se děje nejčastěji prostřednictvím pasivního infračerveného senzoru, který sleduje tepelnou stopu cíle, jako je tomu u americké přenosné střely FGM-148 Javelin. V menším měřítku se používá naopak aktivní samonaváděcí systém, což ovšem vyžaduje montáž miniaturního radiolokátoru milimetrové vlnové délky přímo do přídě rakety, jako je to mj. u americké zbraně AGM-114L Longbow Hellfire nebo u britské rakety Brimstone (s níž se mimochodem počítalo rovněž pro letoun Aero L-159A ALCA). Za patrně vůbec nejvíce sofistikovaný způsob navádění lze však označit ten, který se uplatňuje u izraelské „rodiny“ PTŘS Spike od firmy Rafael. Každá raketa nese v přídi „dvojitý“ pasivní senzor, a sice denní CCD kameru a infračervené čidlo, takže má vlastně k dispozici dva režimy navádění, „denní“ a „noční“. Ale to není všechno, neboť raketa je navíc spojena s odpalovacím zařízením optickým kabelem, po němž je možno přenášet data ze senzorů a současně ovládací povely. Nabízí se tak široké spektrum možností, protože střelu lze např. zaměřit až po odpálení (proti cíli „za kopcem“), popřípadě lze střelu ještě během letu přesměrovat na jiný cíl nebo zcela zrušit útok. U nejvýkonnější verze Spike-LR navíc existuje režim, kdy operátor střelu doslova ručně dálkově ovládá, při čemž má samozřejmě k dispozici „pohled okem střely“ v reálném čase. Mezi výhody PTŘS třetí generace obecně náleží i jejich schopnost provést útok „z převýšení“, tedy vyletět vzhůru a následně udeřit na tank shora, kde má nejslabší pancéřování. V kombinaci s různými typy hlavic představují PTŘS třetí generace vysoce efektivní a víceúčelové palebné prostředky.
Tankové a dálkové komplety
Za zmínku zřejmě ještě stojí dvě trochu speciální kategorie PTŘS. Na prvním místě se jedná o tzv. tankové PTŘS, které jsou odpalovány z hlavně kanonů tanků. Hlavním propagátorem této koncepce je Rusko, které zavedlo rakety do výzbroje některých svých tanků v polovině 70. let a postupně vyvinulo několik různých typů. Hlavním záměrem Rusů bylo vyrovnat výhodu, jíž se tehdejší západní tanky těšily při střelbě na velkou vzdálenost, jelikož západní země zřetelně vedly z hlediska systémů řízení palby. Rakety se vystřelují z kanonů ráže 100, 115 či 125 mm (a to nejen těch v tancích, ale i v bojovém vozidle BMP-3 či těch tažených) a poté jsou na cíle naváděny po laserovém paprsku; patří tedy vlastně do 2,5. generace. Je ale nutno poznamenat, že tankové PTŘS zatím nebyly nikdy nasazeny v reálném střetu s nepřítelovými tanky, a tudíž na Západě existuje vůči jejich proklamované účinnosti určitá skepse. Obdobné zbraně vznikly i jinde, za zmínku stojí alespoň americký komplex MGM-51 Shillelagh a nynější izraelský typ LAHAT, avšak zdá se, že mimo vozidla ruské konstrukční školy se tento princip zřejmě nikdy moc nerozšíří. Druhou zvláštní kategorii představují rakety, které bývají někdy označovány za protitankové, ale svým dosahem a ničivými schopnostmi tento sektor výrazně přesahují, takže je tak trochu „škoda“ je vystřelovat „jen“ proti tankům. Jedná se spíše o velice přesné taktické podpůrné rakety. Příkladem je izraelská raketa Spike-NLOS s dosahem až 30 km, ruská raketa Hermes, která má v některých provedeních dokonce dva stupně a dosah až 100 km, a konečně svého času hodně propagovaný německo-francouzsko-italský projekt Polyphem, jenž byl však nakonec zastaven. V každém případě však můžeme očekávat, že takových „dálkových“ PTŘS bude v blízké budoucnosti významně přibývat.
Výzbroj ČSLA a Armády ČR
Řada typů PTŘS samozřejmě figurovala v arzenálu Československé lidové armády a dosud je přítomna i ve výzbroji Armády České republiky. ČSLA používala výhradně střely sovětského původu. Existoval zde sice domácí projekt PTŘS první generace s krycím jménem Volant, ale do řadové výzbroje tato zbraň nepostoupila. V naší armádě se tak objevil nejprve systém Šmel (pro přepravu se užíval zpravidla automobil GAZ-69), aby posléze dosáhla značného rozšíření raketa Maljutka. Ze systémů druhé generace byl u nás zaveden pěchotní Fagot (ten se mnohdy převážel pro změnu za pomoci vozidla UAZ-469), potom i těžší protitankové rakety Konkurs, Falanga/Skorpion a Šturm, určené pro instalaci na vojenská vozidla nebo na helikoptéry. Mezi známé aplikace náleží věže bojových vozidel pěchoty BMP-1 (Maljutka) a BMP-2 (Konkurs), rychlý „lovec tanků“ v podobě obrněného průzkumného vozidla BRDM-2 se střelami Šturm a samozřejmě také bitevní vrtulníky. Verze Mi-24D nosila rakety Falanga/Skorpion, zatímco na pozdějším Mi-24V se objevil systém Šturm-V. Kromě kompletů Šmel a Falanga jsou všechny typy kupodivu dosud ve výbavě Armády ČR, a sice Fagot jako pěchotní, Maljutka na BMP-1, Konkurs na BMP-2 a Šturm-V na vrtulnících Mi-24V (označovaných také jako Mi-35). Vedle toho však přibyly dva další typy. Pro zvláštní jednotky nasazené v Afghánistánu byl v menším množství pořízen americký systém FGM-148 Javelin a na většině verzí transportérů Pandur II se nachází dvojité odpalovací zařízení pro izraelské rakety Spike-LR. Lze tedy vlastně říci, že v arzenálu české armády můžeme dosud vidět vývoj PTŘS od první do třetí generace. Obecně se očekává, že po vyřazení neúprosně stárnoucích ruských kompletů bude coby standardní typ PTŘS přijata některá z variant úspěšné „rodiny“ Spike.
Autor: Lukáš Visingr
Téměř každá nová zbraň vyvolává vznik protizbraně. Jinak tomu nebylo ani s tanky. Do úlohy nejvýznamnější protitankové zbraně se dostaly (samozřejmě kromě jiných tanků) protitankové řízené střely (dále jen PTŘS), jež se z nejprve neohrabaných prostředků vypracovaly na velice efektivní a obávané zbraně s víceúčelovým využitím. V tomto textu vám tedy nabízíme krátké seznámení s historií, kategoriemi a principy PTŘS.
Zrození nové kategorie zbraní
Tanky vstoupily na scénu během první světové války. Krátké poté se objevily i první speciální protitankové kanony, které po následujících dvacet let (včetně druhé světové války) fungovaly jako hlavní prostředky protitankového boje, byť jejich ráže a výkony pochopitelně dramaticky rostly. Druhá světová válka pak ale přivedla na svět také dvě nové kategorie zbraní. V podobě zbraní, jako byl německý Panzerfaust či americká Bazooka, přišly na scénu ruční protitankové zbraně jednotlivce, později zvané pancéřovky a tarasnice. Podstatně méně známým faktem je, že v závěru druhé světové války byla nasazena i první funkční PTŘS v dějinách, německá X-7 Rotkäppchen s manuálním naváděním po drátě. Navzdory dost omezeným možnostem značně zaujala armády vítězných mocností, které inspirovala k vytvoření první generace PTŘS, jež se zpravidla vyznačovaly velkou hmotností, takže se nejčastěji převážely na vozidlech. Následný pokrok a miniaturizace elektroniky však vedly k vývoji PTŘS, které mohl přenášet a používat jediný voják. První bojeschopný zbraňový komplet tohoto druhu reprezentoval americký M47 Dragon. Došlo tím vlastně ke sblížení kategorií přenosných protitankových zbraní jednotlivce a PTŘS. Pochopitelně se zlepšovalo navádění a rostla účinnost bojových hlavic, protože střely proti tankům zákonitě vyvolávaly vzrůst obranných kapacit na straně tanků, ať už se jednalo o odolnější pancéřování nebo rušičky navádění PTŘS. Dalším velice významným faktorem byla celková proměna charakteru konfliktů, které nyní leckdy probíhají asymetricky (tedy na jedné straně stojí povstalci či teroristé) a v městském prostředí. Od PTŘS se tak dnes už nepožaduje „jen“ ničení tanků, ale i schopnost likvidovat jiné objekty a v neposlední řadě možnost omezit vedlejší ztráty a škody, např. formou přerušení útoku.
Různé dolety a nabídka nosičů
PTŘS lze rozdělovat různým způsobem. Jedním z parametrů může být maximální dolet, podle kterého rozlišujeme zbraně s dosahem krátkým (do 1000 m), středním (do 3000 m) a dlouhým (některé mají dolet i přes 8000 m) s tím, že zdaleka nejběžnější je kategorie druhá. Dříve byly běžně rozlišovány i komplety lehké, určené pro pěchotu a palbu z podstavce nebo „z ramene“, a naopak těžké, které se montovaly na vozidla či vrtulníky. V současné době však tato metoda členění částečně pozbývá smysl, protože přibývá systémů PTŘS, jež jsou řešeny s ohledem na použití oběma způsoby (typicky nesmírně povedená „rodina“ izraelských PTŘS Rafael Spike, o nichž najdete více ve Střelecké revue 4/2014). Spektrum platforem, které se dají užívat coby nosiče PTŘS, je každopádně mimořádně široké. Na zemi zahrnuje nejrůznější typy kolových i pásových vozidel od lehkých terénních automobilů po těžké obrněnce. Pokud je určité vozidlo koncipováno speciálně jako nosič PTŘS, hovoří se o něm i jako o raketovém stíhači tanků či o samohybném protitankovém raketovém systému. PTŘS jsou však již mnoho let i standardním prvkem arzenálu téměř všech bojových vozidel pěchoty a dnes už také výkonnějších kolových obrněných transportérů (jako jsou naše KOT Pandur II). Pokud se přesuneme do vzduchu, pak PTŘS náleží k hlavním kategoriím výzbroje bojových vrtulníků, používají je i některé letouny s pevným křídlem a v poslední době bezpilotní letadla. Některé typy PTŘS se uplatňují též na lodích, protože mohou sloužit pro destrukci menších nepřátelských plavidel, popřípadě se dají nadsadit proti bodovým cílům na pobřeží. Na vozidlech, letadlech a plavidlech obvykle bývají instalovány coby komponent integrovaného zbraňového systému, jenž vedle samotných PTŘS zahrnuje elektronické přístroje pro průzkum a řízení.
Protipancéřové a jiné hlavice
Univerzálnost PTŘS vedla i k rozšiřování nabídky hlavic. Zdaleka nejběžnější typ představují ty kumulativní, jež probíjí pancíř tanků soustředěným proudem roztaveného kovu, jenž vzniká výbušným stlačením kovové „vložky“ v hlavici. Když pancéřování obrněnců časem doplnila i tzv. dynamická (čili reaktivní) ochrana, která účinky kumulativních hlavic značně omezila, na scénu se dostaly tzv. tandemové kumulativní hlavice, které stále převládají. V podstatě jsou to dvě za sebou montované kumulativní hlavice, z nichž první (menší) vyřazuje onu dynamickou ochranu, aby poté druhá (větší) prorážela samotné vrstvené pancéřování tanku. Nejvýkonnější tandemové hlavice dneška dokážou eliminovat dynamickou ochranu a pak probít pancéřování s tloušťkou odpovídající až 1000 mm válcované oceli. Z hlediska hlavice představuje výjimku mezi moderními PTŘS známý americký komplet BGM-71 TOW, jehož střela nese nálož typu EFP (Explosively Formed Penetrator), kde exploze tvaruje kovovou „vložku“ nikoli do formy žhavého proudu, nýbrž rychlé solidní „střely“. Další možností je použít průbojnou hlavici, jež prorazí pancíř čistě svou pohybovou energií, což ale vyžaduje obrovskou rychlost střely, takže zatím zůstává jen u pokusů, jako byl svého času dosti populární americký komplex MGM-166 KEM (Kinetic Energy Missile), jehož raketa dosahovala rychlosti asi 1500 m/s, tedy přibližně 4,5násobku rychlosti zvuku. (Obecně je většina PTŘS podzvuková; jako příklad systému, jenž používá nadzvukové rakety, lze zmínit ruský Vichr.) Ale jak již bylo řečeno, od PTŘS se dnes požaduje i ničení jiných cílů, než jsou tanky, a tudíž se na ně montují i jiné než protipancéřové hlavice, např. tříštivo-trhavé nebo termobarické (čili palivo-vzdušné) proti různým „měkkým“ cílům nebo speciální hlavice proti betonovým objektům.
Počátky s ručním naváděním
Bezpochyby nejčastěji se PTŘS člení podle způsobu navádění, podle něhož rozlišujeme různé generace těchto zbraní. Nejstarší způsob představuje ruční navádění po drátě (označuje se také jako MCLOS, Manual Command Line-of-Sight), jímž se vyznačují PTŘS první generace. Lze říci, že na tomto navádění se od doby německé rakety X-7 v podstatě nic nezměnilo. Operátor musí očima (popř. dalekohledem) neustále sledovat cíl i střelu a musí prostřednictvím ručního ovládání přímo ovládat střelu tak, aby zasáhla tank. Ovládání se nejčastěji realizuje za pomoci řídicí páky a přenos povelů probíhá po drátě, který se odvíjí z letící rakety. Je evidentní, že jde o princip ohromně náročný na schopnosti operátora, jenž musí pochopitelně prodělat dlouhý a náročný výcvik a získané schopnosti si pravidelným procvičováním udržovat. Ani tak se však nejedná o příliš účinné zbraně (pravděpodobnost zásahu činí nejvýše 60 %), problémem je též příliš velký minimální dosah (nejméně 400 m) a potíže může působit i samotný kabel, který se může zachytit např. o terénní nerovnosti a samozřejmě má limitovanou délku. Faktem však je, že opravdu zkušený a schopný operátor může s takto naváděnou zbraní dosáhnout zajímavých výsledků. Zřejmě nejznámějším příkladem PTŘS první generace je ruská Maljutka, u níž byly nejednou zaznamenány případy, kdy střela sice tank minula a přeletěla, operátor však dokázal raketu poté ještě „obrátit“ a zasáhnout cíl z druhé strany. Kromě Maljutky patří mezi známé a úspěšné zbraně tohoto druhu francouzské protitankové komplety SS.10 a SS.11, které vznikly prakticky jako přímí vývojoví následovníci zmíněné německé zbraně X-7, dále lze uvést např. německé rakety Cobra a Mamba, sovětský systém Šmel, britský typ Vigilant nebo americkou raketu SSM-A-23 Dart. V současnosti se již s PTŘS první generace setkáváme jen výjimečně, dnes se používá prakticky už jen populární Maljutka.
Poloautomatický systém řízení
V šedesátých letech nastoupily do výzbroje PTŘS druhé generace, jež přinesly skutečně velký kvalitativní posun v podobě zavedení poloautomatického principu navádění (neboli SACLOS, Semi-Automatic Command Line-of-Sight). Operátor musí již pouze udržovat záměrný kříž na požadovaném cíli, ovšem raketa je už sledována samočinně, nejčastěji pomocí infračerveného senzoru, který sleduje zářič na zádi rakety. Přestože je pochopitelně nutné mít cíl zaměřený až do zásahu a nadále dochází k permanentnímu přenosu povelů z odpalovacího zařízení k raketě (buďto opět po drátě, nebo bezdrátově rádiem), na schopnosti střelce jsou už kladeny mnohem menší nároky. Roste pravděpodobnost zásahu a klesá minimální dostřel (lze pálit na cíl jenom několik desítek metrů vzdálený). Do druhé generace patří mnoho známých a dosud užívaných typů střel, jako jsou americké zbraně TOW a Dragon, francouzsko-německé systémy MILAN a HOT, francouzská SS.12, britská Swingfire nebo sovětské komplexy Fagot, Konkurs, Metis nebo Šturm (posledně zmíněný typ je ukázkou rakety s bezdrátovým přenosem povelů). Co se týče nevýhod tohoto principu, nadále zůstává zmíněná nutnost sledovat cíl až do zásahu, takže střelec je vystaven odvetné palbě nepřítele, a princip lze rušit vytvářením klamných tepelných stop, jež matou infračervený přístroj sledující raketu. Pokud se povely přenášejí po drátě, jsou samozřejmě přítomny stejné problémy jako u PTŘS první generace, a pokud se sáhne k rádiu, dá se přenos elektronicky rušit. Každopádně se ale dosáhlo velkého zvýšení pravděpodobnosti zásahu (přes 80 %) a střely se staly „uživatelsky příjemnější“. Jako zvláštnost, která naznačila další možnosti vývoje, lze ještě uvést švédský komplex BILL, v jehož raketě byla kumulativní hlavice nasměrována šikmo dolů. Účelem bylo, aby raketa přeletěla nad tankem a zaútočila na jeho horní, tedy nejslaběji pancéřovanou část.
Přicházejí laserové principy
Další posun nastal v 80. letech, kdy se do ozbrojených sil ve velkém měřítku dostávaly vysoce miniaturizované lasery. Objevily se PTŘS, o kterých se po jistou dobu mluvilo jako o střelách třetí generace, dnes jsou však nejčastěji označovány za systémy tzv. 2,5. generace. Náleží sem dva poněkud odlišné způsoby navádění, které ale oba využívají laser. Prvním z nich je způsob označovaný jako dálkové navádění po laserovém paprsku; na odpalovacím zařízení se nachází laserový zářič, který generuje modulovaný laserový paprsek, jenž utváří jakýsi „letový kanál“, ve kterém letí vypuštěná raketa. Elektronika na palubě střely „čte“ informace z tohoto paprsku a neustále koriguje svůj směr letu tak, aby se pohybovala v onom „kanálu“. Střelci tedy znovu stačí pouze sledovat cíl (tedy zaměřit na něj laser) a o zbytek už se postará sama střela. Ačkoli je i nadále nutno mít cíl zaměřený až do zásahu, odpadají jakékoli starosti s kabely či rušením. Kromě francouzsko-německé rakety TRIGAT-MR představuje příklady několik ruských typů, např. systémy Kornet a Vichr, některé PTŘS odpalované z tankových kanonů (jako Refleks či Svir) a také velmi zvláštní systém Chrizantema. Ten je opatřen unikátním „dvojitým“ řízením, které vedle laseru dokáže navádět střelu také pomocí radiolokátoru milimetrové vlnové délky. Druhá metoda se označuje jako poloaktivní laserové navádění a podstatou je směrování rakety na odraz laserového paprsku na cíli. Opět je tak třeba mít cíl zaměřený až do dopadu, ale nově existuje možnost zaměřit cíl také „odjinud“ než přímo z odpalovacího zařízení. Nabízí se tedy varianta, kterou někdy využívají zejména bitevní vrtulníky, a sice to, že cíle jim pomocí laseru „značkuje“ jiný vrtulník či spojenecké síly na zemi. Jistě nejznámější zbraní s tímto způsobem řízení je americká vrtulníková raketa AGM-114 Hellfire.
Metoda „vystřel a zapomeň“
Teprve v průběhu 90. let se objevily „opravdové“ PTŘS třetí generace, které konečně naplňují zásadu „vystřel a zapomeň“, takže po vypuštění se již navádějí na cíl zcela automaticky. To se děje nejčastěji prostřednictvím pasivního infračerveného senzoru, který sleduje tepelnou stopu cíle, jako je tomu u americké přenosné střely FGM-148 Javelin. V menším měřítku se používá naopak aktivní samonaváděcí systém, což ovšem vyžaduje montáž miniaturního radiolokátoru milimetrové vlnové délky přímo do přídě rakety, jako je to mj. u americké zbraně AGM-114L Longbow Hellfire nebo u britské rakety Brimstone (s níž se mimochodem počítalo rovněž pro letoun Aero L-159A ALCA). Za patrně vůbec nejvíce sofistikovaný způsob navádění lze však označit ten, který se uplatňuje u izraelské „rodiny“ PTŘS Spike od firmy Rafael. Každá raketa nese v přídi „dvojitý“ pasivní senzor, a sice denní CCD kameru a infračervené čidlo, takže má vlastně k dispozici dva režimy navádění, „denní“ a „noční“. Ale to není všechno, neboť raketa je navíc spojena s odpalovacím zařízením optickým kabelem, po němž je možno přenášet data ze senzorů a současně ovládací povely. Nabízí se tak široké spektrum možností, protože střelu lze např. zaměřit až po odpálení (proti cíli „za kopcem“), popřípadě lze střelu ještě během letu přesměrovat na jiný cíl nebo zcela zrušit útok. U nejvýkonnější verze Spike-LR navíc existuje režim, kdy operátor střelu doslova ručně dálkově ovládá, při čemž má samozřejmě k dispozici „pohled okem střely“ v reálném čase. Mezi výhody PTŘS třetí generace obecně náleží i jejich schopnost provést útok „z převýšení“, tedy vyletět vzhůru a následně udeřit na tank shora, kde má nejslabší pancéřování. V kombinaci s různými typy hlavic představují PTŘS třetí generace vysoce efektivní a víceúčelové palebné prostředky.
Tankové a dálkové komplety
Za zmínku zřejmě ještě stojí dvě trochu speciální kategorie PTŘS. Na prvním místě se jedná o tzv. tankové PTŘS, které jsou odpalovány z hlavně kanonů tanků. Hlavním propagátorem této koncepce je Rusko, které zavedlo rakety do výzbroje některých svých tanků v polovině 70. let a postupně vyvinulo několik různých typů. Hlavním záměrem Rusů bylo vyrovnat výhodu, jíž se tehdejší západní tanky těšily při střelbě na velkou vzdálenost, jelikož západní země zřetelně vedly z hlediska systémů řízení palby. Rakety se vystřelují z kanonů ráže 100, 115 či 125 mm (a to nejen těch v tancích, ale i v bojovém vozidle BMP-3 či těch tažených) a poté jsou na cíle naváděny po laserovém paprsku; patří tedy vlastně do 2,5. generace. Je ale nutno poznamenat, že tankové PTŘS zatím nebyly nikdy nasazeny v reálném střetu s nepřítelovými tanky, a tudíž na Západě existuje vůči jejich proklamované účinnosti určitá skepse. Obdobné zbraně vznikly i jinde, za zmínku stojí alespoň americký komplex MGM-51 Shillelagh a nynější izraelský typ LAHAT, avšak zdá se, že mimo vozidla ruské konstrukční školy se tento princip zřejmě nikdy moc nerozšíří. Druhou zvláštní kategorii představují rakety, které bývají někdy označovány za protitankové, ale svým dosahem a ničivými schopnostmi tento sektor výrazně přesahují, takže je tak trochu „škoda“ je vystřelovat „jen“ proti tankům. Jedná se spíše o velice přesné taktické podpůrné rakety. Příkladem je izraelská raketa Spike-NLOS s dosahem až 30 km, ruská raketa Hermes, která má v některých provedeních dokonce dva stupně a dosah až 100 km, a konečně svého času hodně propagovaný německo-francouzsko-italský projekt Polyphem, jenž byl však nakonec zastaven. V každém případě však můžeme očekávat, že takových „dálkových“ PTŘS bude v blízké budoucnosti významně přibývat.
Výzbroj ČSLA a Armády ČR
Řada typů PTŘS samozřejmě figurovala v arzenálu Československé lidové armády a dosud je přítomna i ve výzbroji Armády České republiky. ČSLA používala výhradně střely sovětského původu. Existoval zde sice domácí projekt PTŘS první generace s krycím jménem Volant, ale do řadové výzbroje tato zbraň nepostoupila. V naší armádě se tak objevil nejprve systém Šmel (pro přepravu se užíval zpravidla automobil GAZ-69), aby posléze dosáhla značného rozšíření raketa Maljutka. Ze systémů druhé generace byl u nás zaveden pěchotní Fagot (ten se mnohdy převážel pro změnu za pomoci vozidla UAZ-469), potom i těžší protitankové rakety Konkurs, Falanga/Skorpion a Šturm, určené pro instalaci na vojenská vozidla nebo na helikoptéry. Mezi známé aplikace náleží věže bojových vozidel pěchoty BMP-1 (Maljutka) a BMP-2 (Konkurs), rychlý „lovec tanků“ v podobě obrněného průzkumného vozidla BRDM-2 se střelami Šturm a samozřejmě také bitevní vrtulníky. Verze Mi-24D nosila rakety Falanga/Skorpion, zatímco na pozdějším Mi-24V se objevil systém Šturm-V. Kromě kompletů Šmel a Falanga jsou všechny typy kupodivu dosud ve výbavě Armády ČR, a sice Fagot jako pěchotní, Maljutka na BMP-1, Konkurs na BMP-2 a Šturm-V na vrtulnících Mi-24V (označovaných také jako Mi-35). Vedle toho však přibyly dva další typy. Pro zvláštní jednotky nasazené v Afghánistánu byl v menším množství pořízen americký systém FGM-148 Javelin a na většině verzí transportérů Pandur II se nachází dvojité odpalovací zařízení pro izraelské rakety Spike-LR. Lze tedy vlastně říci, že v arzenálu české armády můžeme dosud vidět vývoj PTŘS od první do třetí generace. Obecně se očekává, že po vyřazení neúprosně stárnoucích ruských kompletů bude coby standardní typ PTŘS přijata některá z variant úspěšné „rodiny“ Spike.
Autor: Lukáš Visingr