Nové ruské systémy protivzdušné obrany
Napsal: sob 25. čer 2016 18:09:40
Nové ruské systémy protivzdušné obrany
V čísle 11/2010 jsme vám nabídli přehled sovětských, resp. ruských systémů protiletadlových a protiraketových střel. Vývoj se však samozřejmě nezastavil a ruské firmy dále plní zvyšující se požadavky domácích ozbrojených sil i zahraničních zákazníků. Objevily se tedy nové verze již zavedených prostředků i zcela nové typy protivzdušných raket. Následující text tak můžete brát vlastně jako pokračování či „aktualizaci“ výše zmíněného článku, neboť obsahuje stručný přehled nových ruských protivzdušných systémů.
Tor na kola a do modulu
Komplet protiletadlové obrany pozemních sil 9K330 Tor vstoupil do služby v polovině 80. let jako náhrada kompletu Osa (známého také z naší armády). Jeho pásový podvozek nese otočný modul s osmi raketami 9M330 a dvojicí radarů, což vozidlu umožňuje autonomně vést bojové úkoly. Po zdokonalené verzi 9K331Tor-M1 s raketou 9M331 vznikla obměna 9K332 Tor-M2, jejíž raketa 9M338 má menší rozměry, takže odpalovací zařízení pojme až 16 kusů. Dostřel se podle verze pohybuje mezi 12 a 15 km, což řadí Tor mezi systémy krátkého dosahu. Následně se objevila odvozenina Tor-M2K na šestikolovém podvozku, vyvinutá pro zákazníky, pro něž je rychlost na tvrdém a rovném povrchu (typicky v poušti) důležitější než vysoká průchodnost v těžším terénu. Zatím nejnovější provedení představuje model Tor-M2KM, jenž dovádí onen faktor autonomie takřka k dokonalosti, protože jde o kontejnerový modul, který funguje úplně nezávisle na podvozku. Modul lze proto instalovat na téměř jakoukoli samohybnou či taženou platformu, popřípadě jej transportovat vzduchem apod. V současné době se nejvíce prezentuje instalace Tor-M2KM na indickém nákladním automobilu TATA. Existuje také námořní verze systému Tor zvaná 3K95 Kinžal (pro export Klinok) a jejím nástupcem se má stát odvozenina typu Tor-M2, označovaná jako M-Tor nebo Kolčan.
Vylepšení kompletu Buk
Systém 9K37 Buk, vyvinutý jako nástupce systému Kub/Kvadrat (jenž pořád slouží v Armádě České republiky), představuje prostředek protivzdušné ochrany vojsk středního dosahu. Již na pohled se svému předchůdci koncepčně dost podobá, lze jej však snadno rozeznat podle počtu čtyř raket 9M38 na odpalovacím zařízení, kdežto starší Kub má jen tři (navíc jinak tvarované) rakety 3M9. V základní podobě může Buk ničit létající cíle vzdálené přes 30 km, zdokonalené verze 9K37M Buk-M1 a 9K317 Buk-M2 však disponují silnějšími střelami 9M317 s dosahem asi 40 až 50 km. Systém Buk se smutně zapsal do historie jako původce sestřelu malajsijského letounu Boeing 777 nad Ukrajinou. Podobně jako Tor byl i Buk zkonstruován pro pásové šasi, nyní je však nabízen i model Buk-M2EK na šestikolovém podvozku. Na rozdíl od typu Tor se již nejedná o autonomní systém, neboť k plné funkčnosti je třeba více vozidel. Prapor systému Buk tedy obsahuje celkově osm vozidel, a to řídicí středisko, vyhledávací radar, tři vypouštěcí zařízení (nesoucí zároveň rovněž naváděcí radary) a tři transportní a nabíjecí zařízení. Finišuje vývoj nové verze 9K317M Buk-M3, jež má odpalovat zdokonalené rakety z válcových trubic, jichž bude na jednom zařízení hned šest. Na základě systému Buk byly zhotoveny též námořní komplety nazývané 3K90 Uragan, Jož, Štil-1 a Smerč.
Evoluce S-300V pokračuje
Nejvyšší vrstvu protivzdušné obrany vojsk představuje systém S-300V, jenž používá dva typy raket, a sice „malé“ 9M83 s dosahem asi 75 km (na odpalovacím zařízení se nacházejí čtyři) a „velké“ 9M82 s doletem asi 100 km (na odpalovacím zařízení jsou dvě). Vedle toho náleží do struktury radiolokátory, nabíjecí vozidla a velitelské středisko, a tudíž jeden oddíl S-300V čítá 55 vozidel. Komplet S-300V byl od počátku vyvíjen nejen jako protiletadlový, ale také (podle některých názorů vlastně spíše především) jako protiraketový, a proto dovede efektivně ničit i některé balistické rakety. Systém S-300V prodělal hlubokou modernizaci, ze které poté vznikl vývozní model S-300VM Antej-2500 s max. dostřelem 200 km. Číslo v jeho jménu říká, že je schopen zachycovat i balistické rakety odpálené ze vzdálenosti přibližně 2500 km. Stejně jako u předchozích typů platí, že byl zkonstruován coby pásový, přestože nyní je nabízena i kolová obměna zvaná S-300VMK, avšak na rozdíl od systémů Tor a Buk zatím zůstává jen na papíře. V ruské armádě je S-300V postupně modernizován na verze V1, V2 a V3, z nichž poslední už svým dostřelem odpovídá exportnímu provedení VM. Ve vývoji se nachází varianta S-300V4, jejíž maximální dosah se má prodloužit na 300 km.
Triumf pro Rusko i vývoz
Všechny předchozí popsané komplety byly vytvořeny pro protivzdušnou obranu vojsk, kdežto „rodina“ S-300P vznikla pro protivzdušnou obranu státu. (Slovenská armáda dosud provozuje ex-československé komplexy S-300PMU.) Zatím nejmodernějším příslušníkem této vývojové linie je systém S-400 Triumf, jenž byl přijat do služby v roce 2007. Podobně jako ostatní typy řady S-300 potřebuje k činnosti množství vozidel, která jsou výlučně kolová; část prvků užívá automobilové podvozky a část se nachází na tažených návěsech (což se nyní týká také většiny odpalovacích zařízení, ale již se vyrábějí i samohybné verze). S-400 přebírá rakety řady 48N6 ze systémů řady S-300PM, k nimž ale přidává výkonnější střelu 48N6DM s dosahem 250 km. Stále však čeká na zavedení konstrukčně zcela nové rakety 40N6, podle níž vlastně dostal své jméno, neboť má nabídnout dostřel až 400 km. Systém Triumf dovede zabezpečit obranu proti bezmála všem typům vzdušných cílů, a to včetně balistických raket středního doletu; neporadí si vlastně jen se střelami mezikontinentálními. Formálně již byl uvolněn pro vývoz a má se za to, že prvním zákazníkem bude Čína, ale vzhledem k potřebám ruských ozbrojených sil patrně ještě potrvá, než ČLR komplety S-400 skutečně dostane. Počítá se také s námořním derivátem S-400, jenž nese pracovní označení S-400F Kreposť.
Potenciál kompletu S-500
Nejvýkonnějším nástrojem protivzdušné (a také již protikosmické) obrany se má stát komplex S-500, který byl během vývoje postupně označován Samoděržec, Vlastělin-TP, Triumfator-M a nejnověji Prometej. Celkově navazuje na řadu S-300/400, od níž přebírá základní strukturu a některé konkrétní prvky. Měl by být schopen zajistit obranu proti všem typům atmosférických i kosmických cílů včetně mezikontinentálních balistických střel, díky čemuž posléze nahradí i stárnoucí systém strategické protiraketové obrany A-135, který nyní chrání Moskvu. (U něj se do doby zařazení S-500 počítá s dočasnou modernizací na model nazývaný A-235.) Pokud jde o samotné rakety systému S-500, měl by z S-400 převzít nové „velké“ rakety 40N6 s dosahem kolem 400 km, k nimž přibudou rakety nové generace 77N6-N. Ty mají mít dosah až 600 km, dostup až do vesmírného prostoru, hypersonickou rychlost a schopnost ničit cíl pouze přímým kinetickým zásahem, a tudíž neponesou výbušné bojové hlavice. Testy některých komponentů nového komplexu měly začít již v roce 2013 a bylo oznámeno, že má být zaveden do výzbroje v roce 2015, ovšem vzhledem k přetrvávajícím problémům v ruském zbrojním průmyslu se dá předpokládat, že se termín posune spíše k roku 2020.
Dlouho očekávaný Viťaz
Za člena „rodiny“ S-300 lze fakticky pokládat i systém S-350 Viťaz, jehož vývoj byl oznámen před řadou let s tím, že půjde o systém středního doletu. Výhledově má nahradit nejstarší typy oné řady, a to S-300PS a S-300PT, jež mají dostřel asi 75 km a odpalovací zařízení určená pro čtveřici raket řady 5V55. Od té doby však technologie hodně pokročila, a proto se dají vyrábět rakety s podobným nebo větším doletem, ale s menšími rozměry. Vznikla nová řada „malých“ raket 9M96, jejichž rozměry dovolují místo jedné střely 5V55 nainstalovat až čtyři „malé“. To umožňuje integrovat rakety i do komplexů řady S-300, což se ale zřejmě v běžné praxi neděje. Speciálně pro střely ze série 9M96 ovšem vznikl nový systém 50R6 neboli S-350 Viťaz, jehož mobilní odpalovací zařízení pojme až dvanáct kusů. Vedle toho jsou součástí komplexu opět i radary a velitelská střediska. Maximální dostřel se zatím uvádí 60 km, ačkoliv je známo, že do řady „malých“ střel 9M96 náleží i typ 9M96-2 s max. doletem 120 km. A vedle toho se někdy vyskytuje i informace, že do komplexu lze začlenit i novou střelu 9M100 krátkého doletu (cca 10 až 15 km). Systém S-350 má zaveden do výzbroje ruské vzdušné a kosmické obrany v roce 2016 a k dispozici už je i jeho námořní modifikace Redut.
Další plány do budoucna
Současně se systémem S-350 Viťaz by měl být zařazen do služby také nový komplet krátkého dosahu s označením Morfej. Jeho maximální dostřel kolem 5 nebo 6 km naznačuje, že půjde o prostředek blízké obrany výkonnějších systémů. Opět bude umístěn na podvozcích nákladních vozů (odpalovací zařízení by mohlo pojmout možná až 48 střel), ačkoli se objevil i koncept na šasi bojového vozidla pěchoty BMP-3. Blízkou protivzdušnou obranu pozemních vojsk i státu má dále posílit systém Pancir-SM, tj. modernizace současného typu Pancir-S, jenž představuje špičku v oblasti tzv. hybridních kompletů, které mají kanony i rakety. V případě typu Pancir-S jsou to dva 30mm kanony 2A38 a šest raket 57E6 s dosahem cca 20 km, kdežto Pancir-SM by mohl mít až 24 nových raket. Současný Pancir-S má přezdívku „kladivo na Tomahawky“ (což naráží na jeho schopnost ničit střely s plochou dráhou letu), zatímco o typu Pancir-SM se dnes hovoří především jako o prostředku pro ničení bezpilotních letounů. S odvozeninou komplexu Pancir se počítá i pro paluby válečných lodí; tento námořní systém se označuje jako Pancir-M, popř. Palica. Ještě se dá doplnit, že kromě raket pracuje Rusko ještě na protivzdušné zbraňové aplikaci infračerveného laseru na bázi oxidu uhličitého, jehož sériová podoba by po roce 2020 měla začít nahrazovat protiletadlové rychlopalné kanony.
Mezinárodní kontroverze
Jak již bylo zmíněno, Rusko samozřejmě nevyrábí protivzdušné systémy jen pro své potřeby a dosahuje s nimi i velkých exportních úspěchů, které však leckdy vyvolávají nepříznivé reakce zejména ze strany USA (a)nebo Izraele. Stačí vzpomenout na otázku vývozu komplexů S-300 do Íránu, jež se nakonec neuskutečnila, nebo podobně „žhavé“ téma exportu stejných systémů do Sýrie, která zakoupila i moderní komplexy Buk-M2E a Pancir-S1E. Zřejmě právě poslední zmíněný typ si v roce 2012 připsal na „konto“ sestřel tureckého letadla RF-4E Phantom II. Do seznamu kontroverzních uživatelů ruských protivzdušných systémů se zařadila též Venezuela, jež si jich v poslední době pořídila skutečně pestrou škálu. Nepochybně koupila nové systémy Buk-M2EK (verze na kolovém podvozku) a S-300VM, vedle nich i modernizované komplexy Pečora-2M (plnohodnotně mobilní verze známého kompletu S-125 Něva/Pečora) a podle části pramenů snad i systémy blízké obrany Pancir-S1E. Ty si pořídil též Irák a dalším odběratelem ruských kompletů země-vzduch se nedávno stal Egypt. Není určitě bez zajímavosti, že o ruské protivzdušné systémy dnes jeví zájem i řada států, jež v minulosti spoléhaly hlavně na západní techniku, mezi nimi Brazílie, Turecko nebo Saúdská Arábie, což je dalším důkazem, že Rusko dnes patří v tomto oboru skutečně na světovou špičku.
Autor: Lukáš Visingr
V čísle 11/2010 jsme vám nabídli přehled sovětských, resp. ruských systémů protiletadlových a protiraketových střel. Vývoj se však samozřejmě nezastavil a ruské firmy dále plní zvyšující se požadavky domácích ozbrojených sil i zahraničních zákazníků. Objevily se tedy nové verze již zavedených prostředků i zcela nové typy protivzdušných raket. Následující text tak můžete brát vlastně jako pokračování či „aktualizaci“ výše zmíněného článku, neboť obsahuje stručný přehled nových ruských protivzdušných systémů.
Tor na kola a do modulu
Komplet protiletadlové obrany pozemních sil 9K330 Tor vstoupil do služby v polovině 80. let jako náhrada kompletu Osa (známého také z naší armády). Jeho pásový podvozek nese otočný modul s osmi raketami 9M330 a dvojicí radarů, což vozidlu umožňuje autonomně vést bojové úkoly. Po zdokonalené verzi 9K331Tor-M1 s raketou 9M331 vznikla obměna 9K332 Tor-M2, jejíž raketa 9M338 má menší rozměry, takže odpalovací zařízení pojme až 16 kusů. Dostřel se podle verze pohybuje mezi 12 a 15 km, což řadí Tor mezi systémy krátkého dosahu. Následně se objevila odvozenina Tor-M2K na šestikolovém podvozku, vyvinutá pro zákazníky, pro něž je rychlost na tvrdém a rovném povrchu (typicky v poušti) důležitější než vysoká průchodnost v těžším terénu. Zatím nejnovější provedení představuje model Tor-M2KM, jenž dovádí onen faktor autonomie takřka k dokonalosti, protože jde o kontejnerový modul, který funguje úplně nezávisle na podvozku. Modul lze proto instalovat na téměř jakoukoli samohybnou či taženou platformu, popřípadě jej transportovat vzduchem apod. V současné době se nejvíce prezentuje instalace Tor-M2KM na indickém nákladním automobilu TATA. Existuje také námořní verze systému Tor zvaná 3K95 Kinžal (pro export Klinok) a jejím nástupcem se má stát odvozenina typu Tor-M2, označovaná jako M-Tor nebo Kolčan.
Vylepšení kompletu Buk
Systém 9K37 Buk, vyvinutý jako nástupce systému Kub/Kvadrat (jenž pořád slouží v Armádě České republiky), představuje prostředek protivzdušné ochrany vojsk středního dosahu. Již na pohled se svému předchůdci koncepčně dost podobá, lze jej však snadno rozeznat podle počtu čtyř raket 9M38 na odpalovacím zařízení, kdežto starší Kub má jen tři (navíc jinak tvarované) rakety 3M9. V základní podobě může Buk ničit létající cíle vzdálené přes 30 km, zdokonalené verze 9K37M Buk-M1 a 9K317 Buk-M2 však disponují silnějšími střelami 9M317 s dosahem asi 40 až 50 km. Systém Buk se smutně zapsal do historie jako původce sestřelu malajsijského letounu Boeing 777 nad Ukrajinou. Podobně jako Tor byl i Buk zkonstruován pro pásové šasi, nyní je však nabízen i model Buk-M2EK na šestikolovém podvozku. Na rozdíl od typu Tor se již nejedná o autonomní systém, neboť k plné funkčnosti je třeba více vozidel. Prapor systému Buk tedy obsahuje celkově osm vozidel, a to řídicí středisko, vyhledávací radar, tři vypouštěcí zařízení (nesoucí zároveň rovněž naváděcí radary) a tři transportní a nabíjecí zařízení. Finišuje vývoj nové verze 9K317M Buk-M3, jež má odpalovat zdokonalené rakety z válcových trubic, jichž bude na jednom zařízení hned šest. Na základě systému Buk byly zhotoveny též námořní komplety nazývané 3K90 Uragan, Jož, Štil-1 a Smerč.
Evoluce S-300V pokračuje
Nejvyšší vrstvu protivzdušné obrany vojsk představuje systém S-300V, jenž používá dva typy raket, a sice „malé“ 9M83 s dosahem asi 75 km (na odpalovacím zařízení se nacházejí čtyři) a „velké“ 9M82 s doletem asi 100 km (na odpalovacím zařízení jsou dvě). Vedle toho náleží do struktury radiolokátory, nabíjecí vozidla a velitelské středisko, a tudíž jeden oddíl S-300V čítá 55 vozidel. Komplet S-300V byl od počátku vyvíjen nejen jako protiletadlový, ale také (podle některých názorů vlastně spíše především) jako protiraketový, a proto dovede efektivně ničit i některé balistické rakety. Systém S-300V prodělal hlubokou modernizaci, ze které poté vznikl vývozní model S-300VM Antej-2500 s max. dostřelem 200 km. Číslo v jeho jménu říká, že je schopen zachycovat i balistické rakety odpálené ze vzdálenosti přibližně 2500 km. Stejně jako u předchozích typů platí, že byl zkonstruován coby pásový, přestože nyní je nabízena i kolová obměna zvaná S-300VMK, avšak na rozdíl od systémů Tor a Buk zatím zůstává jen na papíře. V ruské armádě je S-300V postupně modernizován na verze V1, V2 a V3, z nichž poslední už svým dostřelem odpovídá exportnímu provedení VM. Ve vývoji se nachází varianta S-300V4, jejíž maximální dosah se má prodloužit na 300 km.
Triumf pro Rusko i vývoz
Všechny předchozí popsané komplety byly vytvořeny pro protivzdušnou obranu vojsk, kdežto „rodina“ S-300P vznikla pro protivzdušnou obranu státu. (Slovenská armáda dosud provozuje ex-československé komplexy S-300PMU.) Zatím nejmodernějším příslušníkem této vývojové linie je systém S-400 Triumf, jenž byl přijat do služby v roce 2007. Podobně jako ostatní typy řady S-300 potřebuje k činnosti množství vozidel, která jsou výlučně kolová; část prvků užívá automobilové podvozky a část se nachází na tažených návěsech (což se nyní týká také většiny odpalovacích zařízení, ale již se vyrábějí i samohybné verze). S-400 přebírá rakety řady 48N6 ze systémů řady S-300PM, k nimž ale přidává výkonnější střelu 48N6DM s dosahem 250 km. Stále však čeká na zavedení konstrukčně zcela nové rakety 40N6, podle níž vlastně dostal své jméno, neboť má nabídnout dostřel až 400 km. Systém Triumf dovede zabezpečit obranu proti bezmála všem typům vzdušných cílů, a to včetně balistických raket středního doletu; neporadí si vlastně jen se střelami mezikontinentálními. Formálně již byl uvolněn pro vývoz a má se za to, že prvním zákazníkem bude Čína, ale vzhledem k potřebám ruských ozbrojených sil patrně ještě potrvá, než ČLR komplety S-400 skutečně dostane. Počítá se také s námořním derivátem S-400, jenž nese pracovní označení S-400F Kreposť.
Potenciál kompletu S-500
Nejvýkonnějším nástrojem protivzdušné (a také již protikosmické) obrany se má stát komplex S-500, který byl během vývoje postupně označován Samoděržec, Vlastělin-TP, Triumfator-M a nejnověji Prometej. Celkově navazuje na řadu S-300/400, od níž přebírá základní strukturu a některé konkrétní prvky. Měl by být schopen zajistit obranu proti všem typům atmosférických i kosmických cílů včetně mezikontinentálních balistických střel, díky čemuž posléze nahradí i stárnoucí systém strategické protiraketové obrany A-135, který nyní chrání Moskvu. (U něj se do doby zařazení S-500 počítá s dočasnou modernizací na model nazývaný A-235.) Pokud jde o samotné rakety systému S-500, měl by z S-400 převzít nové „velké“ rakety 40N6 s dosahem kolem 400 km, k nimž přibudou rakety nové generace 77N6-N. Ty mají mít dosah až 600 km, dostup až do vesmírného prostoru, hypersonickou rychlost a schopnost ničit cíl pouze přímým kinetickým zásahem, a tudíž neponesou výbušné bojové hlavice. Testy některých komponentů nového komplexu měly začít již v roce 2013 a bylo oznámeno, že má být zaveden do výzbroje v roce 2015, ovšem vzhledem k přetrvávajícím problémům v ruském zbrojním průmyslu se dá předpokládat, že se termín posune spíše k roku 2020.
Dlouho očekávaný Viťaz
Za člena „rodiny“ S-300 lze fakticky pokládat i systém S-350 Viťaz, jehož vývoj byl oznámen před řadou let s tím, že půjde o systém středního doletu. Výhledově má nahradit nejstarší typy oné řady, a to S-300PS a S-300PT, jež mají dostřel asi 75 km a odpalovací zařízení určená pro čtveřici raket řady 5V55. Od té doby však technologie hodně pokročila, a proto se dají vyrábět rakety s podobným nebo větším doletem, ale s menšími rozměry. Vznikla nová řada „malých“ raket 9M96, jejichž rozměry dovolují místo jedné střely 5V55 nainstalovat až čtyři „malé“. To umožňuje integrovat rakety i do komplexů řady S-300, což se ale zřejmě v běžné praxi neděje. Speciálně pro střely ze série 9M96 ovšem vznikl nový systém 50R6 neboli S-350 Viťaz, jehož mobilní odpalovací zařízení pojme až dvanáct kusů. Vedle toho jsou součástí komplexu opět i radary a velitelská střediska. Maximální dostřel se zatím uvádí 60 km, ačkoliv je známo, že do řady „malých“ střel 9M96 náleží i typ 9M96-2 s max. doletem 120 km. A vedle toho se někdy vyskytuje i informace, že do komplexu lze začlenit i novou střelu 9M100 krátkého doletu (cca 10 až 15 km). Systém S-350 má zaveden do výzbroje ruské vzdušné a kosmické obrany v roce 2016 a k dispozici už je i jeho námořní modifikace Redut.
Další plány do budoucna
Současně se systémem S-350 Viťaz by měl být zařazen do služby také nový komplet krátkého dosahu s označením Morfej. Jeho maximální dostřel kolem 5 nebo 6 km naznačuje, že půjde o prostředek blízké obrany výkonnějších systémů. Opět bude umístěn na podvozcích nákladních vozů (odpalovací zařízení by mohlo pojmout možná až 48 střel), ačkoli se objevil i koncept na šasi bojového vozidla pěchoty BMP-3. Blízkou protivzdušnou obranu pozemních vojsk i státu má dále posílit systém Pancir-SM, tj. modernizace současného typu Pancir-S, jenž představuje špičku v oblasti tzv. hybridních kompletů, které mají kanony i rakety. V případě typu Pancir-S jsou to dva 30mm kanony 2A38 a šest raket 57E6 s dosahem cca 20 km, kdežto Pancir-SM by mohl mít až 24 nových raket. Současný Pancir-S má přezdívku „kladivo na Tomahawky“ (což naráží na jeho schopnost ničit střely s plochou dráhou letu), zatímco o typu Pancir-SM se dnes hovoří především jako o prostředku pro ničení bezpilotních letounů. S odvozeninou komplexu Pancir se počítá i pro paluby válečných lodí; tento námořní systém se označuje jako Pancir-M, popř. Palica. Ještě se dá doplnit, že kromě raket pracuje Rusko ještě na protivzdušné zbraňové aplikaci infračerveného laseru na bázi oxidu uhličitého, jehož sériová podoba by po roce 2020 měla začít nahrazovat protiletadlové rychlopalné kanony.
Mezinárodní kontroverze
Jak již bylo zmíněno, Rusko samozřejmě nevyrábí protivzdušné systémy jen pro své potřeby a dosahuje s nimi i velkých exportních úspěchů, které však leckdy vyvolávají nepříznivé reakce zejména ze strany USA (a)nebo Izraele. Stačí vzpomenout na otázku vývozu komplexů S-300 do Íránu, jež se nakonec neuskutečnila, nebo podobně „žhavé“ téma exportu stejných systémů do Sýrie, která zakoupila i moderní komplexy Buk-M2E a Pancir-S1E. Zřejmě právě poslední zmíněný typ si v roce 2012 připsal na „konto“ sestřel tureckého letadla RF-4E Phantom II. Do seznamu kontroverzních uživatelů ruských protivzdušných systémů se zařadila též Venezuela, jež si jich v poslední době pořídila skutečně pestrou škálu. Nepochybně koupila nové systémy Buk-M2EK (verze na kolovém podvozku) a S-300VM, vedle nich i modernizované komplexy Pečora-2M (plnohodnotně mobilní verze známého kompletu S-125 Něva/Pečora) a podle části pramenů snad i systémy blízké obrany Pancir-S1E. Ty si pořídil též Irák a dalším odběratelem ruských kompletů země-vzduch se nedávno stal Egypt. Není určitě bez zajímavosti, že o ruské protivzdušné systémy dnes jeví zájem i řada států, jež v minulosti spoléhaly hlavně na západní techniku, mezi nimi Brazílie, Turecko nebo Saúdská Arábie, což je dalším důkazem, že Rusko dnes patří v tomto oboru skutečně na světovou špičku.
Autor: Lukáš Visingr