Letouny AEG a Albatros řady J
Napsal: sob 25. čer 2016 17:20:42
Letouny AEG a Albatros řady J: První bitevníky nad zákopy
Když dojde řeč na letectví v první světové válce, nejčastěji se mluví o stíhacích letounech a jejich odvážných pilotech. Daleko menší pozornost se věnuje mužům a strojům, jejichž posláním bylo létání nízko nad zákopy, průzkum a podpora. Navzdory menší atraktivitě šlo o vysoce důležitou složku vzdušných sil.
Do první světové války vstupovalo letectvo jako zcela nová zbraň, jež za sebou měla skutečně minimální zkušenosti. První vojenské letouny byly prakticky univerzální a užívaly se zejména k průzkumu, avšak postupně se začaly vyčleňovat speciální kategorie. Tak se zrodily na jedné straně rychlé a hbité stíhačky, kdežto na straně druhé se objevily bombardéry, jež mohly nosit (na tehdejší dobu impozantní) náklady třeba stovek kilogramů bomb. Trochu v jejich stínu ale zůstává počátek kategorie bitevních letounů, resp. strojů vybavených pancéřováním a palnými zbraněmi a určených pro přímou podporu vlastních vojsk.
Zrod nového druhu letectva
Generální štáby většiny mocností předpokládaly, že válka (pozdější první světová) bude velmi krátká, takřka „blesková“. Vždyť nastupující vojáci říkali: „Do Vánoc jsme doma!“ Brzy však bylo zjevné, jak tragický omyl to byl. „Bleskový“ nástup se proměnil ve vyčerpávající poziční boje a fronta získala podobu dvou linií zákopů, opevnění a palebných postavení, mezi kterými leželo někdy jenom pár desítek metrů „země nikoho“. Kulomety nelítostně masakrovaly tisíce útočících vojáků a do nepřátelských pozic bušila úporná dělostřelecká palba. Ale pro efektivní zaměřování této palby bylo nezbytné přesně znát rozložení nepřátelských objektů, což nabídlo uplatnění pro nový, jen málo vyzkoušený a občas až vysmívaný druh zbraně, a to pro letectvo. Nebe proto záhy zaplnily první křehké vojenské letouny, jež se snažily zjistit, co se nachází na protivníkově straně „země nikoho“. „Romanticky“ působícím letounům nejprve někdy mávali i nepřátelští pěšáci, ovšem toto „okouzlení“ rychle vystřídala protiletadlová střelba. Jestliže se měly letouny i nadále pohybovat v malých výškách, aby mohly získávat informace, bylo třeba zvýšit jejich odolnost. Kromě toho se pomalu, ale jistě rodila i myšlenka použít letouny přímo pro taktickou podporu bojové činnosti vlastních pěšáků. Dosavadní výzbroj letadel se obvykle omezovala na lehké pumy a pohyblivé kulomety pro sebeobranu, avšak nově se předpokládala i palba přímo na nepřátelské cíle na zemi. Vznikla tak idea pancéřovaného letounu, který bude opatřen protizemní hlavňovou výzbrojí. Dnes taková letadla známe jako „bitevní letouny“, ale Němci, kteří pro rozvoj této kategorie udělali zřejmě nejvíc, jim říkali „Infanterie-Flugzeuge“, tj. „pěchotní letouny“, čímž se vyjadřovalo, že jejich základním posláním je podpora vlastních pěšáků. Jelikož německé písmo švabach má pro písmena I a J pouze jednu literu a jelikož bylo třeba zabránit záměně zkratky kategorie s pořadovým číslem vyjádřeným římskou číslicí, bylo kategorii „pěchotních letadel“ přiděleno písmeno J.
První pancéřovaný letoun
Dlouhodobě se jako nejvíce perspektivní ukázala cesta, kterou prosazovala společnost Junkers a která počítala s vytvořením úplně nového, celokovového letounu, u něhož bude pancéřování přímo podstatou konstrukce. Tak vznikl přelomový letoun nazvaný Junkers J.I, ale než se tato převratná myšlenka prosadila a než byly tyto stroje k dispozici v dostatečném množství, řešila se otázka „pěchotních letounů“ jinak, a sice pancéřováním již existujících strojů. Jako první se do plnění těchto požadavků pustila značka AEG (Allgemeine Elektricitäts-Gesellschaft), která vyšla ze svého povedeného dvoumístného univerzálního dvouplošníku AEG C.IV. Tento stroj si získal výborné hodnocení jako flexibilní a odolný průzkumný a lehký bombardovací letoun, nyní se však měl stát i prvním „obrněným bitevníkem“. Konstrukci základní podoby vytvářela kombinace dřeva a ocelových trubek, která byla potažena impregnovaným plátnem. U nového „pěchotního letounu“, který byl pojmenován AEG J.I, přibylo ocelové pancéřování, jež ovšem nebylo součástí základní konstrukce. Ocelové pláty o síle cca 5 mm byly připevněné ke kostře pomocí stavěcích šroubů a původní, celkem elegantní tvary letadla příliš respektovány nebyly, takže se nová příď podobala spíše tanku nebo válečné lodi. Celkově šlo o deset plátů, a sice tři na každé straně trupu, tři na jeho spodku a desátý zabudovaný vlastně coby přepážka s účelem chránit pozorovatele zezadu. Ocelové pancéřování vážilo skoro 390 kg, zatímco původní C.IV měl prázdnou hmotnost okolo 800 kg, což pochopitelně znamenalo dosti zásadní změnu, která si vynutila zvýšení síly motoru. Původní Mercedes D III s výkonem cca 120 kW byl vystřídán agregátem Benz Bz IV o výkonu asi 147 kW. Navzdory tomu ale rychlost a stoupavost klesly, ovšem pro stroj, od něhož se očekávala vlastně jen činnost v malých výškách a rychlostech, se to nepovažovalo za nějaký zásadní nedostatek.
Zdokonalování konstrukce
Pancéřování trupu samozřejmě značně proměnilo i aerodynamiku a vyvážení letounu, takže se nemohla nechat beze změny ani konstrukce křídla. Hned první testy prototypů totiž prokázaly, že AEG J.I potřebuje silnější prvky pro příčné řízení. Rychle se však našlo jednoduché řešení, a sice v podobě pomocných křidélek, jež byla přidána ke spodnímu křídlu a spojena s horními křidélky pomocí lanek, takže ovládání se z hlediska pilota vlastně nezměnilo. Sériové letouny, jež měly tuto modifikaci, se pak označovaly AEG J.Ia. Kvůli zvětšení váhy stroje byl poněkud zesílen podvozek, zásadní změny však prodělala výzbroj. Ke standardnímu 7,92mm kulometu Parabellum MG 14 na lafetě u pozorovatele přibyla dvojice kulometů Spandau MG 08/15, jež byly zabudovány do podlahy v úhlu 45 stupňů a zásobovány z velikého bubnu. Pozorovatel se díval na pozemní cíle skrz malé kulaté okénko poblíž kulometů a pomocí lanek mohl spouštět palbu těchto zbraní. Pozoruhodným experimentem byl jeden exemplář, jenž byl postaven jako jednomístný, avšak zato hned se šesti (!) kulomety v podlaze, které ovládal pilot. První letadlo typu AEG J.I vzlétlo v roce 1917, záhy se rozběhla sériová produkce a letouny se objevily nad frontou. V roce 1918 byl vyroben zdokonalený model AEG J.II, u kterého se zvětšily ovládací plochy (kromě oněch dolních křidélek), zvětšila se také plocha směrovky a změnil se i způsob rozložení řídicích lanek. Navíc je třeba zmínit fakt, že jedna série dvanácti kusů nesla namísto pohyblivého kulometu Parabellum u pozorovatele 20mm kanon Becker. Podnik AEG celkově vyrobil zřejmě 609 letadel řady J. Kromě toho si zaslouží zmínku jeden prototyp letounu DJ.I, což byl už nově konstruovaný jednomístný dvouplošník s hliníkovým potahem, který nesl dva synchronizované kulomety Spandau. Sliboval skvělé výkony, mj. létal rychlosti cca 180 km/h, do stádia sériové produkce se však již nestačil dostat.
Tak trochu jiné Albatrosy
Další německou firmou, která se rozhodla stavět pancéřované „pěchotní letouny“, byla známá značka Albatros. Ta již dříve přitáhla pozornost tím, že namísto tehdy obvyklé konstrukce, jež užívala dřevěnou (a)nebo kovovou kostru s plátěným potahem, použila pro svoje letadla jinou metodu stavby, s níž přišel inženýr Hugo Grohmann. Letouny měly samonosný trup, který byl sestaven z dřevěných podélníků (před kokpitem z jasanu, za kokpitem ze smrku), k nimž byly připojeny pláty překližky, které utvářely povrch. Takto byla zhotovena slavná letadla Albatros sérií C a D, která svého času zvrátila nadvládu ve vzduchu ve prospěch Centrálních mocností. Z této úspěšné koncepce vyšel i „pěchotní letoun“ Albatros J.I, který byl prakticky vzdáleným příbuzným úspěšného průzkumného typu Albatros C.XII. Převzal z něj křídlo a část trupu, ale již na první pohled se zřetelně odlišoval tvarem přední části trupu, jež byla vybavena deskami z chromniklové oceli o tloušťce asi 5 mm. Na rozdíl od letounů značky AEG, které měly takto chráněnou celou příď trupu, však měl Albatros podobně pancéřovaný pouze kokpit a palivové nádrže. Základní konstrukce trupu letounu odpovídala stylu značky Albatros, šlo tedy o šestici dřevěných podélníků potažených vícevrstvou překližkou. Pancéřové desky na přídi J.I byly ke kostře připojeny pomocí různých šroubů a svorníků a opět příliš nerespektovaly původní tvary trupu, takže se Albatros J.I s podivně skloněnou přídí dal jen obtížně popsat jako hezký. Jenže u vojenské techniky nejde o estetiku, nýbrž o účelnost, a skloněná příď ve skutečnosti přinesla velkou výhodu v podobě zlepšeného výhledu vpřed a dolů. Pancéřování vážilo zhruba 350 kg, oproti Albatrosu C.XII s agregátem Mercedes D IV byl použit slabší motor Benz Bz IV, takže se letové výkony „pěchotního Albatrosu“ samozřejmě zhoršily, ale stejně jako u letounů firmy AEG to císařské letectvo nepokládalo za problém.
„Jéčka“ po skončení války
Výzbroj se shodovala s letounem AEG J.I, takže ji tvořil pohyblivý kulomet Parabellum a dva šikmo v podlaze zabudované kulomety Spandau. Od podzimu 1917 se letky tří či šesti nových Albatrosů objevovaly nad frontou a jejich zbraně ztěžovaly život mužům Dohody v zákopech, stejně jako obsluhám děl a kolonám v týlu. Běžnou taktiku představovalo odhození plynových či dýmových granátů, které donutily dohodové vojáky opustit pozice a prchat, aby se pak stali cíli nemilosrdné střelby z kulometů Albatrosů. Celkem bylo vyrobeno přibližně 240 kusů typu Albatros J.I, z nichž tři koupilo letectvo Rakouska-Uherska, ale záhy o dva z nich stačilo přijít kvůli nehodám. Od června 1918 se nad frontou objevovaly také nové letouny Albatros J.II, jež měly odlišně tvarované pancéřování trupu a výkonnější motor Benz Bz IVa. Část strojů patrně nesla dvojici vpřed pálicích synchronizovaných kulometů Spandau, se kterými se samozřejmě dalo mířit snadněji než s těmi vestavěnými do podlahy. Různé prameny se odlišují v údajích o počtu dodaných letounů Albatros J.II a objevují se čísla od 90 do 125 kusů. Jisté však je, že se německé „pěchotní letouny“ řady J uplatňovaly i po skončení I. světové války. Asi deset kusů Albatros J.I ukořistilo Polsko a nasadilo je k obraně před bolševickým Ruskem, několik strojů se objevilo rovněž v Norsku a krátce samostatné Ukrajinské lidové republiky, zatímco tři kusy typu Albatros J.II létaly několik let po válce ve službách Litvy. Velmi zajímavý osud čekal asi tři tucty strojů AEG J.II, které se změnily na civilní letouny pro dopravu osob a pošty, když se na nich objevila kapotáž prostoru, kde původně seděl pozorovatel; pak se nazývaly J.IIK (jako Kabine). Zpočátku uvezly jen pilota a jednoho cestujícího, později byla část upravena tak, aby bylo možno vézt dva cestující. Poslední kus dolétal až v roce 1925 jako doklad kvality letadel, která stála u zformování kategorie bitevních letounů.
Parametry letounů AEG a Albatros řady J
Autor: Lukáš Visingr
Hlavní zdroje:
Peter Gray a Owen Thetford: German Aircraft of the First World War, Garden City 1962
Kolektiv: Jane’s Fighting Aircraft of World War I, Londýn 1990
Válka.cz, Airwar.ru, Wikipedia.org
Když dojde řeč na letectví v první světové válce, nejčastěji se mluví o stíhacích letounech a jejich odvážných pilotech. Daleko menší pozornost se věnuje mužům a strojům, jejichž posláním bylo létání nízko nad zákopy, průzkum a podpora. Navzdory menší atraktivitě šlo o vysoce důležitou složku vzdušných sil.
Do první světové války vstupovalo letectvo jako zcela nová zbraň, jež za sebou měla skutečně minimální zkušenosti. První vojenské letouny byly prakticky univerzální a užívaly se zejména k průzkumu, avšak postupně se začaly vyčleňovat speciální kategorie. Tak se zrodily na jedné straně rychlé a hbité stíhačky, kdežto na straně druhé se objevily bombardéry, jež mohly nosit (na tehdejší dobu impozantní) náklady třeba stovek kilogramů bomb. Trochu v jejich stínu ale zůstává počátek kategorie bitevních letounů, resp. strojů vybavených pancéřováním a palnými zbraněmi a určených pro přímou podporu vlastních vojsk.
Zrod nového druhu letectva
Generální štáby většiny mocností předpokládaly, že válka (pozdější první světová) bude velmi krátká, takřka „blesková“. Vždyť nastupující vojáci říkali: „Do Vánoc jsme doma!“ Brzy však bylo zjevné, jak tragický omyl to byl. „Bleskový“ nástup se proměnil ve vyčerpávající poziční boje a fronta získala podobu dvou linií zákopů, opevnění a palebných postavení, mezi kterými leželo někdy jenom pár desítek metrů „země nikoho“. Kulomety nelítostně masakrovaly tisíce útočících vojáků a do nepřátelských pozic bušila úporná dělostřelecká palba. Ale pro efektivní zaměřování této palby bylo nezbytné přesně znát rozložení nepřátelských objektů, což nabídlo uplatnění pro nový, jen málo vyzkoušený a občas až vysmívaný druh zbraně, a to pro letectvo. Nebe proto záhy zaplnily první křehké vojenské letouny, jež se snažily zjistit, co se nachází na protivníkově straně „země nikoho“. „Romanticky“ působícím letounům nejprve někdy mávali i nepřátelští pěšáci, ovšem toto „okouzlení“ rychle vystřídala protiletadlová střelba. Jestliže se měly letouny i nadále pohybovat v malých výškách, aby mohly získávat informace, bylo třeba zvýšit jejich odolnost. Kromě toho se pomalu, ale jistě rodila i myšlenka použít letouny přímo pro taktickou podporu bojové činnosti vlastních pěšáků. Dosavadní výzbroj letadel se obvykle omezovala na lehké pumy a pohyblivé kulomety pro sebeobranu, avšak nově se předpokládala i palba přímo na nepřátelské cíle na zemi. Vznikla tak idea pancéřovaného letounu, který bude opatřen protizemní hlavňovou výzbrojí. Dnes taková letadla známe jako „bitevní letouny“, ale Němci, kteří pro rozvoj této kategorie udělali zřejmě nejvíc, jim říkali „Infanterie-Flugzeuge“, tj. „pěchotní letouny“, čímž se vyjadřovalo, že jejich základním posláním je podpora vlastních pěšáků. Jelikož německé písmo švabach má pro písmena I a J pouze jednu literu a jelikož bylo třeba zabránit záměně zkratky kategorie s pořadovým číslem vyjádřeným římskou číslicí, bylo kategorii „pěchotních letadel“ přiděleno písmeno J.
První pancéřovaný letoun
Dlouhodobě se jako nejvíce perspektivní ukázala cesta, kterou prosazovala společnost Junkers a která počítala s vytvořením úplně nového, celokovového letounu, u něhož bude pancéřování přímo podstatou konstrukce. Tak vznikl přelomový letoun nazvaný Junkers J.I, ale než se tato převratná myšlenka prosadila a než byly tyto stroje k dispozici v dostatečném množství, řešila se otázka „pěchotních letounů“ jinak, a sice pancéřováním již existujících strojů. Jako první se do plnění těchto požadavků pustila značka AEG (Allgemeine Elektricitäts-Gesellschaft), která vyšla ze svého povedeného dvoumístného univerzálního dvouplošníku AEG C.IV. Tento stroj si získal výborné hodnocení jako flexibilní a odolný průzkumný a lehký bombardovací letoun, nyní se však měl stát i prvním „obrněným bitevníkem“. Konstrukci základní podoby vytvářela kombinace dřeva a ocelových trubek, která byla potažena impregnovaným plátnem. U nového „pěchotního letounu“, který byl pojmenován AEG J.I, přibylo ocelové pancéřování, jež ovšem nebylo součástí základní konstrukce. Ocelové pláty o síle cca 5 mm byly připevněné ke kostře pomocí stavěcích šroubů a původní, celkem elegantní tvary letadla příliš respektovány nebyly, takže se nová příď podobala spíše tanku nebo válečné lodi. Celkově šlo o deset plátů, a sice tři na každé straně trupu, tři na jeho spodku a desátý zabudovaný vlastně coby přepážka s účelem chránit pozorovatele zezadu. Ocelové pancéřování vážilo skoro 390 kg, zatímco původní C.IV měl prázdnou hmotnost okolo 800 kg, což pochopitelně znamenalo dosti zásadní změnu, která si vynutila zvýšení síly motoru. Původní Mercedes D III s výkonem cca 120 kW byl vystřídán agregátem Benz Bz IV o výkonu asi 147 kW. Navzdory tomu ale rychlost a stoupavost klesly, ovšem pro stroj, od něhož se očekávala vlastně jen činnost v malých výškách a rychlostech, se to nepovažovalo za nějaký zásadní nedostatek.
Zdokonalování konstrukce
Pancéřování trupu samozřejmě značně proměnilo i aerodynamiku a vyvážení letounu, takže se nemohla nechat beze změny ani konstrukce křídla. Hned první testy prototypů totiž prokázaly, že AEG J.I potřebuje silnější prvky pro příčné řízení. Rychle se však našlo jednoduché řešení, a sice v podobě pomocných křidélek, jež byla přidána ke spodnímu křídlu a spojena s horními křidélky pomocí lanek, takže ovládání se z hlediska pilota vlastně nezměnilo. Sériové letouny, jež měly tuto modifikaci, se pak označovaly AEG J.Ia. Kvůli zvětšení váhy stroje byl poněkud zesílen podvozek, zásadní změny však prodělala výzbroj. Ke standardnímu 7,92mm kulometu Parabellum MG 14 na lafetě u pozorovatele přibyla dvojice kulometů Spandau MG 08/15, jež byly zabudovány do podlahy v úhlu 45 stupňů a zásobovány z velikého bubnu. Pozorovatel se díval na pozemní cíle skrz malé kulaté okénko poblíž kulometů a pomocí lanek mohl spouštět palbu těchto zbraní. Pozoruhodným experimentem byl jeden exemplář, jenž byl postaven jako jednomístný, avšak zato hned se šesti (!) kulomety v podlaze, které ovládal pilot. První letadlo typu AEG J.I vzlétlo v roce 1917, záhy se rozběhla sériová produkce a letouny se objevily nad frontou. V roce 1918 byl vyroben zdokonalený model AEG J.II, u kterého se zvětšily ovládací plochy (kromě oněch dolních křidélek), zvětšila se také plocha směrovky a změnil se i způsob rozložení řídicích lanek. Navíc je třeba zmínit fakt, že jedna série dvanácti kusů nesla namísto pohyblivého kulometu Parabellum u pozorovatele 20mm kanon Becker. Podnik AEG celkově vyrobil zřejmě 609 letadel řady J. Kromě toho si zaslouží zmínku jeden prototyp letounu DJ.I, což byl už nově konstruovaný jednomístný dvouplošník s hliníkovým potahem, který nesl dva synchronizované kulomety Spandau. Sliboval skvělé výkony, mj. létal rychlosti cca 180 km/h, do stádia sériové produkce se však již nestačil dostat.
Tak trochu jiné Albatrosy
Další německou firmou, která se rozhodla stavět pancéřované „pěchotní letouny“, byla známá značka Albatros. Ta již dříve přitáhla pozornost tím, že namísto tehdy obvyklé konstrukce, jež užívala dřevěnou (a)nebo kovovou kostru s plátěným potahem, použila pro svoje letadla jinou metodu stavby, s níž přišel inženýr Hugo Grohmann. Letouny měly samonosný trup, který byl sestaven z dřevěných podélníků (před kokpitem z jasanu, za kokpitem ze smrku), k nimž byly připojeny pláty překližky, které utvářely povrch. Takto byla zhotovena slavná letadla Albatros sérií C a D, která svého času zvrátila nadvládu ve vzduchu ve prospěch Centrálních mocností. Z této úspěšné koncepce vyšel i „pěchotní letoun“ Albatros J.I, který byl prakticky vzdáleným příbuzným úspěšného průzkumného typu Albatros C.XII. Převzal z něj křídlo a část trupu, ale již na první pohled se zřetelně odlišoval tvarem přední části trupu, jež byla vybavena deskami z chromniklové oceli o tloušťce asi 5 mm. Na rozdíl od letounů značky AEG, které měly takto chráněnou celou příď trupu, však měl Albatros podobně pancéřovaný pouze kokpit a palivové nádrže. Základní konstrukce trupu letounu odpovídala stylu značky Albatros, šlo tedy o šestici dřevěných podélníků potažených vícevrstvou překližkou. Pancéřové desky na přídi J.I byly ke kostře připojeny pomocí různých šroubů a svorníků a opět příliš nerespektovaly původní tvary trupu, takže se Albatros J.I s podivně skloněnou přídí dal jen obtížně popsat jako hezký. Jenže u vojenské techniky nejde o estetiku, nýbrž o účelnost, a skloněná příď ve skutečnosti přinesla velkou výhodu v podobě zlepšeného výhledu vpřed a dolů. Pancéřování vážilo zhruba 350 kg, oproti Albatrosu C.XII s agregátem Mercedes D IV byl použit slabší motor Benz Bz IV, takže se letové výkony „pěchotního Albatrosu“ samozřejmě zhoršily, ale stejně jako u letounů firmy AEG to císařské letectvo nepokládalo za problém.
„Jéčka“ po skončení války
Výzbroj se shodovala s letounem AEG J.I, takže ji tvořil pohyblivý kulomet Parabellum a dva šikmo v podlaze zabudované kulomety Spandau. Od podzimu 1917 se letky tří či šesti nových Albatrosů objevovaly nad frontou a jejich zbraně ztěžovaly život mužům Dohody v zákopech, stejně jako obsluhám děl a kolonám v týlu. Běžnou taktiku představovalo odhození plynových či dýmových granátů, které donutily dohodové vojáky opustit pozice a prchat, aby se pak stali cíli nemilosrdné střelby z kulometů Albatrosů. Celkem bylo vyrobeno přibližně 240 kusů typu Albatros J.I, z nichž tři koupilo letectvo Rakouska-Uherska, ale záhy o dva z nich stačilo přijít kvůli nehodám. Od června 1918 se nad frontou objevovaly také nové letouny Albatros J.II, jež měly odlišně tvarované pancéřování trupu a výkonnější motor Benz Bz IVa. Část strojů patrně nesla dvojici vpřed pálicích synchronizovaných kulometů Spandau, se kterými se samozřejmě dalo mířit snadněji než s těmi vestavěnými do podlahy. Různé prameny se odlišují v údajích o počtu dodaných letounů Albatros J.II a objevují se čísla od 90 do 125 kusů. Jisté však je, že se německé „pěchotní letouny“ řady J uplatňovaly i po skončení I. světové války. Asi deset kusů Albatros J.I ukořistilo Polsko a nasadilo je k obraně před bolševickým Ruskem, několik strojů se objevilo rovněž v Norsku a krátce samostatné Ukrajinské lidové republiky, zatímco tři kusy typu Albatros J.II létaly několik let po válce ve službách Litvy. Velmi zajímavý osud čekal asi tři tucty strojů AEG J.II, které se změnily na civilní letouny pro dopravu osob a pošty, když se na nich objevila kapotáž prostoru, kde původně seděl pozorovatel; pak se nazývaly J.IIK (jako Kabine). Zpočátku uvezly jen pilota a jednoho cestujícího, později byla část upravena tak, aby bylo možno vézt dva cestující. Poslední kus dolétal až v roce 1925 jako doklad kvality letadel, která stála u zformování kategorie bitevních letounů.
Parametry letounů AEG a Albatros řady J
AEG J.I |
AEG J.II |
Albatros J.I |
Albatros J.II | |
| Výkon motoru | 147 kW |
147 kW |
147 kW |
162 kW |
| Rozpětí křídla | 13,46 m |
13,46 m |
14,14 m |
13,55 m |
| Celková délka | 7,2 m |
7,92 m |
8,83 m |
8,43 m |
| Celková výška | 3,35 m |
3,35 m |
3,37 m |
3,4 m |
| Prázdná hmotnost | 1455 kg |
1480 kg |
1398 kg |
1027 kg |
| Vzletová hmotnost | 1740 kg |
1765 kg |
1898 kg |
1927 kg |
| Max. rychlost | 150 km/h |
150 km/h |
140 km/h |
140 km/h |
| Bojový dostup | 4500 m |
4500 m |
4000 m |
4000 m |
| Bojový dolet | 375 km |
375 km |
350 km |
350 km |
Autor: Lukáš Visingr
Hlavní zdroje:
Peter Gray a Owen Thetford: German Aircraft of the First World War, Garden City 1962
Kolektiv: Jane’s Fighting Aircraft of World War I, Londýn 1990
Válka.cz, Airwar.ru, Wikipedia.org