AEG G.IVk
Napsal: sob 25. čer 2016 15:15:53
AEG G.IVk: První vzdušný lovec tanků
Nasazení každé nové zbraně zákonitě způsobuje zrod protizbraně. Nejinak tomu bylo i u tanků, na něž za první světové války hledalo odpověď císařské Německo. Mezi technicky jistě nejzajímavější výsledky patřil bojový letoun AEG G.IVk, který lze vlastně pokládat za první specializované protitankové letadlo v dějinách.
Německá společnost AEG (Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft) patřila na přelomu 18. a 19. století mezi nejvýznamnější strojírenské firmy v Evropě. Zapojila se též do vývoje a produkce letadel a věnovala se zejména průzkumným či bombardovacím typům. V roce 1917 tak byl do výzbroje zařazen její bombardér G.IV, který sice na průběh války neměl příliš velký vliv, ale i přesto se do historie letectví výrazně zapsal. Jeho verze zvaná G.IVk totiž nesla dvojici 20mm kanonů ke střelbě proti pancéřovaným pozemním cílům.
Vývoj bombardérů firmy AEG
Společnost AEG vstoupila do oblasti letectví jednomotorovými průzkumnými letouny řady C, ale již v roce 1915 představila prototyp daleko většího letadla G.I. Jednalo se o dvoumotorový bombardér, jenž vzbudil pozornost hned několika zvláštnostmi, které jej odlišovaly od většiny tehdejších německých letadel této kategorie. Tak např. dvojice motorů od značky Mercedes se na dosti složitém systému vzpěr mezi křídly nalézala v tažné pozici, zatímco německé firmy u bombardérů obvykle preferovaly tlačné uspořádání. Firma AEG také použila konstrukci, která by se dala s trochou nadsázky označit za kompozitní. Kostra letadla totiž nebyla jen dřevěná a potažená plátnem, jak bylo tehdy u létajících strojů standardem; její jádro totiž tvořily svařené ocelové trubky, na přední části potažené překližkou a na zádi a křídlech plátnem. Letoun AEG G.I vznikl jen v jednom exempláři, ale stal se základem pro malou sérii strojů G.II, jež dostaly silnější motory Benz Bz.III. Některé kusy měly trojitou svislou ocasní plochu, která měla řešit jeden z nedostatků původního provedení, a to nepříliš dobrou stabilitu a ovladatelnost. S tímto problémem se však dokázal trochu lépe vypořádat až AEG G.III, který měl vyvážené ovládací plochy a objevil se na konci roku 1915. O pohon se staraly motory Mercedes D.IV, ovšem ani tento typ nebyl postaven v nějakých závratných počtech. Velkosériové produkce se tak dočkal až AEG G.IV, představený v září 1916 a sériově dodávaný od počátku roku 1917. O pohon se staraly spolehlivější agregáty Mercedes D.IVa a stroj měl zvláštně řešená křidélka, což dávalo jeho křídlům značně charakteristické tvary. Ukázal se jako odolný a dobře ovladatelný, ovšem kvůli své těžké konstrukci nemohl konkurovat typům jiných firem z hlediska doletu a nosnosti pum. Na závěsech v trupu a pod křídlem dopravil asi 400 kg pum, kdežto stroje značky Gotha se stejnými motory zvládaly někdy i tunovou zátěž. AEG G.IV se však přesto celkem osvědčil (především při nočních útocích) a vzniklo okolo 320 kusů.
První moderní letecký kanon
Standardní výzbroj letounu tvořily dva 7,92mm kulomety Parabellum MG14, z nichž jeden se nalézal na oběžném kruhu u předního kokpitu a druhý na posuvné lafetě u zadního kokpitu, ze které mohl efektivně střílet do stran i dozadu. Dva kulomety ale posléze začaly být hodnoceny jako nepostačující arzenál, a proto se začalo experimentovat s jinou zbraní, kterou už německé letectvo mělo k dispozici od léta 1915. Šlo o výrobek zbrojovky Stahlwerke Becker, který měl ráži 20 mm a dokázal střílet zcela automaticky s kadencí až 300 ran za minutu. Byl to fakticky první letecký rychlopalný kanon v moderním smyslu slova. O jeho potenciálu hodně vypovídá fakt, že po válce posloužil ve Švýcarsku coby základ pro slavnou konstrukci kanonu Oerlikon, který se bez větších změn používá dodnes. Kanon Becker se kvůli hmotnosti, zpětnému rázu a nemožnosti synchronizace moc nehodil pro jednomotorová průzkumná a stíhací letadla, avšak jevil se jako vhodná zbraň pro těžké vícemotorové bombardéry. Žádný letoun ho sice nakonec nenosil jako standardní výzbroj v operační službě, avšak pokusně se objevil na řadě typů, jako byl těžký bombardér Friedrichshafen G.III. V říjnu 1917 se přidal i AEG G.IV, na jehož jeden exemplář s číslem 1096/16 byla umístěna jednoduchá příďová věž, ve které se nacházel kanon Becker na ručně ovládané lafetě. Bylo sice jasné, že k obranné střelbě na vzdušné cíle se tento kus výzbroje příliš nehodí, ale v té době se již muselo Německo vypořádávat i s jinou hrozbou v podobě nasazení prvních spojeneckých tanků. Přestavěný letoun byl v listopadu 1917 vyslán ke zkouškám na frontu a údajně slušné výsledky vedly k závěru, že AEG G.IV může fungovat i jako létající protitanková platforma. Německé letectvo si proto objednalo počáteční sérii pěti upravených kusů s označením G.IVk (jako „Kanone“) s trupovými čísly od 500/18 do 504/18, z nichž první byl císařovým vojákům předán v únoru 1918.
Čtveřice zbraní a ocelové pláty
Sériová letadla AEG G.IVk obdržela dokonce dva 20mm kanony Becker. První byl montován na pohyblivé lafetě v pancéřované věži v přídi letounu, zatímco druhý kus měl pokrývat zadní polosféru. Pozoruhodné ovšem bylo právě ono řešení montáže zadního kanonu, pro který byly k dispozici dvě pozice. První možností byla lafeta na oběžném kruhu kolem zadního kokpitu a druhou byla zvláštní lafeta v podlaze; pokud byl kanon umístěn na ni, dokázal střílet dolů skrz otvor v trupu letounu. Kromě dvojice kanonů si letoun zachoval původní obrannou výzbroj, tj. dva 7,92mm kulomety Parabellum na lafetách na oběžných kruzích LVG/Scarff. Dokonce mu zůstala i schopnost bombardovat, a to za pomoci čtyř bomb o váze 50 kg na vnějších závěsech a pěti tříštivých pum o váze 12,5 kg ve svislých trubicích v obou kokpitech. Přece jenom už se ale nejednalo o bombardér operující v relativním bezpečí větší výšky, nýbrž o letoun primárně bitevní, tedy pro operace nízko nad zemí, a proto bylo nutno zvýšit jeho odolnost. Vedle toho, že pancíř chránil přední věž, byl nakonec opancéřován téměř celý trup letadla, a sice tak, že se na jeho podlahu a boky umístily ocelové pláty, jež sahaly až na úroveň zadního kokpitu. Další pancéřování bylo instalováno na oba agregáty Mercedes D.IVa. Všechny tyto úpravy následně samozřejmě ovlivnily letové vlastnosti stroje, který zůstal poměrně dobře ovladatelný, ačkoliv zkoušky prováděné od února 1918 ukázaly nutnost přestavět ocasní plochy stroje, které se pak staly dvojitými. Zkušební střelby zahájené v dubnu 1918 přinesly dobré výsledky, neboť AEG G.IVk byl kvůli pevné konstrukci skutečně vhodnou platformou pro stabilní a přesnou střelbu. Jediným nedostatkem byl malý zásobník kanonu Becker, který pojal jen 10 nebo 15 ran, takže mohl být rychle vyprázdněn (a jeho výměna nebyla snadná). Žádný z pěti letounů AEG G.IVk se nakonec nedostal na frontu a čtyři kusy byly po válce předány Britům, jež tento design poté inspiroval při vývoji jejich vlastních bitevních letadel.
Srovnání parametrů letounů AEG G.IV a G.IVk
Autor: Lukáš Visingr
Hlavní zdroje:
Gray, P. a Thetford, O.: German Aircraft of the First World War, Garden City 1962
Grosz, P. M.: AEG G.IV, Berkhamsted 1995
Airwar.ru, Válka.cz, Wikipedia.org
Nasazení každé nové zbraně zákonitě způsobuje zrod protizbraně. Nejinak tomu bylo i u tanků, na něž za první světové války hledalo odpověď císařské Německo. Mezi technicky jistě nejzajímavější výsledky patřil bojový letoun AEG G.IVk, který lze vlastně pokládat za první specializované protitankové letadlo v dějinách.
Německá společnost AEG (Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft) patřila na přelomu 18. a 19. století mezi nejvýznamnější strojírenské firmy v Evropě. Zapojila se též do vývoje a produkce letadel a věnovala se zejména průzkumným či bombardovacím typům. V roce 1917 tak byl do výzbroje zařazen její bombardér G.IV, který sice na průběh války neměl příliš velký vliv, ale i přesto se do historie letectví výrazně zapsal. Jeho verze zvaná G.IVk totiž nesla dvojici 20mm kanonů ke střelbě proti pancéřovaným pozemním cílům.
Vývoj bombardérů firmy AEG
Společnost AEG vstoupila do oblasti letectví jednomotorovými průzkumnými letouny řady C, ale již v roce 1915 představila prototyp daleko většího letadla G.I. Jednalo se o dvoumotorový bombardér, jenž vzbudil pozornost hned několika zvláštnostmi, které jej odlišovaly od většiny tehdejších německých letadel této kategorie. Tak např. dvojice motorů od značky Mercedes se na dosti složitém systému vzpěr mezi křídly nalézala v tažné pozici, zatímco německé firmy u bombardérů obvykle preferovaly tlačné uspořádání. Firma AEG také použila konstrukci, která by se dala s trochou nadsázky označit za kompozitní. Kostra letadla totiž nebyla jen dřevěná a potažená plátnem, jak bylo tehdy u létajících strojů standardem; její jádro totiž tvořily svařené ocelové trubky, na přední části potažené překližkou a na zádi a křídlech plátnem. Letoun AEG G.I vznikl jen v jednom exempláři, ale stal se základem pro malou sérii strojů G.II, jež dostaly silnější motory Benz Bz.III. Některé kusy měly trojitou svislou ocasní plochu, která měla řešit jeden z nedostatků původního provedení, a to nepříliš dobrou stabilitu a ovladatelnost. S tímto problémem se však dokázal trochu lépe vypořádat až AEG G.III, který měl vyvážené ovládací plochy a objevil se na konci roku 1915. O pohon se staraly motory Mercedes D.IV, ovšem ani tento typ nebyl postaven v nějakých závratných počtech. Velkosériové produkce se tak dočkal až AEG G.IV, představený v září 1916 a sériově dodávaný od počátku roku 1917. O pohon se staraly spolehlivější agregáty Mercedes D.IVa a stroj měl zvláštně řešená křidélka, což dávalo jeho křídlům značně charakteristické tvary. Ukázal se jako odolný a dobře ovladatelný, ovšem kvůli své těžké konstrukci nemohl konkurovat typům jiných firem z hlediska doletu a nosnosti pum. Na závěsech v trupu a pod křídlem dopravil asi 400 kg pum, kdežto stroje značky Gotha se stejnými motory zvládaly někdy i tunovou zátěž. AEG G.IV se však přesto celkem osvědčil (především při nočních útocích) a vzniklo okolo 320 kusů.
První moderní letecký kanon
Standardní výzbroj letounu tvořily dva 7,92mm kulomety Parabellum MG14, z nichž jeden se nalézal na oběžném kruhu u předního kokpitu a druhý na posuvné lafetě u zadního kokpitu, ze které mohl efektivně střílet do stran i dozadu. Dva kulomety ale posléze začaly být hodnoceny jako nepostačující arzenál, a proto se začalo experimentovat s jinou zbraní, kterou už německé letectvo mělo k dispozici od léta 1915. Šlo o výrobek zbrojovky Stahlwerke Becker, který měl ráži 20 mm a dokázal střílet zcela automaticky s kadencí až 300 ran za minutu. Byl to fakticky první letecký rychlopalný kanon v moderním smyslu slova. O jeho potenciálu hodně vypovídá fakt, že po válce posloužil ve Švýcarsku coby základ pro slavnou konstrukci kanonu Oerlikon, který se bez větších změn používá dodnes. Kanon Becker se kvůli hmotnosti, zpětnému rázu a nemožnosti synchronizace moc nehodil pro jednomotorová průzkumná a stíhací letadla, avšak jevil se jako vhodná zbraň pro těžké vícemotorové bombardéry. Žádný letoun ho sice nakonec nenosil jako standardní výzbroj v operační službě, avšak pokusně se objevil na řadě typů, jako byl těžký bombardér Friedrichshafen G.III. V říjnu 1917 se přidal i AEG G.IV, na jehož jeden exemplář s číslem 1096/16 byla umístěna jednoduchá příďová věž, ve které se nacházel kanon Becker na ručně ovládané lafetě. Bylo sice jasné, že k obranné střelbě na vzdušné cíle se tento kus výzbroje příliš nehodí, ale v té době se již muselo Německo vypořádávat i s jinou hrozbou v podobě nasazení prvních spojeneckých tanků. Přestavěný letoun byl v listopadu 1917 vyslán ke zkouškám na frontu a údajně slušné výsledky vedly k závěru, že AEG G.IV může fungovat i jako létající protitanková platforma. Německé letectvo si proto objednalo počáteční sérii pěti upravených kusů s označením G.IVk (jako „Kanone“) s trupovými čísly od 500/18 do 504/18, z nichž první byl císařovým vojákům předán v únoru 1918.
Čtveřice zbraní a ocelové pláty
Sériová letadla AEG G.IVk obdržela dokonce dva 20mm kanony Becker. První byl montován na pohyblivé lafetě v pancéřované věži v přídi letounu, zatímco druhý kus měl pokrývat zadní polosféru. Pozoruhodné ovšem bylo právě ono řešení montáže zadního kanonu, pro který byly k dispozici dvě pozice. První možností byla lafeta na oběžném kruhu kolem zadního kokpitu a druhou byla zvláštní lafeta v podlaze; pokud byl kanon umístěn na ni, dokázal střílet dolů skrz otvor v trupu letounu. Kromě dvojice kanonů si letoun zachoval původní obrannou výzbroj, tj. dva 7,92mm kulomety Parabellum na lafetách na oběžných kruzích LVG/Scarff. Dokonce mu zůstala i schopnost bombardovat, a to za pomoci čtyř bomb o váze 50 kg na vnějších závěsech a pěti tříštivých pum o váze 12,5 kg ve svislých trubicích v obou kokpitech. Přece jenom už se ale nejednalo o bombardér operující v relativním bezpečí větší výšky, nýbrž o letoun primárně bitevní, tedy pro operace nízko nad zemí, a proto bylo nutno zvýšit jeho odolnost. Vedle toho, že pancíř chránil přední věž, byl nakonec opancéřován téměř celý trup letadla, a sice tak, že se na jeho podlahu a boky umístily ocelové pláty, jež sahaly až na úroveň zadního kokpitu. Další pancéřování bylo instalováno na oba agregáty Mercedes D.IVa. Všechny tyto úpravy následně samozřejmě ovlivnily letové vlastnosti stroje, který zůstal poměrně dobře ovladatelný, ačkoliv zkoušky prováděné od února 1918 ukázaly nutnost přestavět ocasní plochy stroje, které se pak staly dvojitými. Zkušební střelby zahájené v dubnu 1918 přinesly dobré výsledky, neboť AEG G.IVk byl kvůli pevné konstrukci skutečně vhodnou platformou pro stabilní a přesnou střelbu. Jediným nedostatkem byl malý zásobník kanonu Becker, který pojal jen 10 nebo 15 ran, takže mohl být rychle vyprázdněn (a jeho výměna nebyla snadná). Žádný z pěti letounů AEG G.IVk se nakonec nedostal na frontu a čtyři kusy byly po válce předány Britům, jež tento design poté inspiroval při vývoji jejich vlastních bitevních letadel.
Srovnání parametrů letounů AEG G.IV a G.IVk
AEG G.IV |
AEG G.IVk | |
| Standardní osádka | 3–4 muži |
3–4 muži |
| Rozpětí křídel: | 18,4 m |
18,4 m |
| Celková délka | 9,7 m |
9,9 m |
| Celková výška | 3,9 m |
3,9 m |
| Prázdná hmotnost | 2400 kg |
2888 kg |
| Vzletová hmotnost | 3635 kg |
4050 kg |
| Typ motorů | Mercedes D.IVa |
Mercedes D.IVa |
| Výkon motorů | 2×194 kW (260 k) |
2×194 kW (260 k) |
| Max. rychlost | 165 km/h |
160 km/h |
| Max. vytrvalost | 4–5 hodin |
4–5 hodin |
| Bojový dostup | 4500 m |
4000 m |
Hlavní zdroje:
Gray, P. a Thetford, O.: German Aircraft of the First World War, Garden City 1962
Grosz, P. M.: AEG G.IV, Berkhamsted 1995
Airwar.ru, Válka.cz, Wikipedia.org