Mistel
Napsal: sob 25. čer 2016 14:37:12
Mistel: Groteskní létající kombinace
Když spojenečtí vojáci poprvé uviděli prostředky zvané Mistel, nejspíše museli být velmi udiveni, ne-li šokováni. Kombinace pilotovaného stíhače a bezpilotního bombardéru sice vypadaly hrozivě a měly zajímavý bojový potenciál, ale dokazovaly i zhoršující se situaci Třetí říše a dosáhly jen minimálních úspěchů.
V celých dějinách letectví se opakovaně vynořuje idea parazitních letadel, tedy menších strojů nesených většími letouny či vzducholoděmi. Zpravidla se takováto kombinace zamýšlela coby „ochranná“, tzn. jako parazitní stíhač, který by zajišťoval ochranu „mateřskému“ bombardéru. Nesené letouny mohly sloužit též pro průzkum nebo bombardovací útoky. Z této koncepce ale hodně vybočuje německý projekt Mistel, jenž reprezentoval prakticky „obrácenou“ verzi výše popsané myšlenky, neboť se jednalo o kombinaci pilotované stíhačky, jež byla nesena velkým bezpilotním letounem určeným pro „sebevražedný“ útok.
Na začátku byly kluzáky
Již před válkou byly prováděny pokusy zahrnující větší letoun, jenž na hřbetě nesl menší stroj. Zřejmě nejznámějším případem byla britská kombinace dvou hydroplánů značky Short, a sice většího S.21 Maia a menšího S.20 Mercury. Dvojice měla provádět lety do vzdálených oblastí britského impéria, při nichž měla Maia doletět na největší možnou vzdálenost, potom vypustit Mercury a vrátit se. Transatlantický let provedený 2. února 1938 byl úspěšný, ale další pokusy zhatila válka. Je ovšem docela možné, že tento nápad za několik let inspiroval Němce. Experti z DFS (Deutsche Forschungsanstalt für Segelflug, Německý výzkumný ústav plachtění) chtěli nalézt alternativu pro klasické vlečení výsadkových kluzáků za motorovým letounem. Někoho asi napadlo modifikovat britský nápad, a tak vzniklo řešení, jemuž se od té doby říkalo Mistel, což je německé slovo pro jmelí. Nebylo to nijak náhodné pojmenování, neboť jmelí parazituje na dubu, který je (jak známo) posvátnou rostlinou Germánů. Kromě toho se takové kombinaci říkalo též „Huckepack“ (cosi jako „balík na zádech“) nebo „Vati und Sohn“ („táta a syn“). Šlo každopádně o spojení bezmotorového kluzáku a menšího motorového letounu, jenž zajišťoval pohon celého „spřežení“. Poblíž cíle se měly letouny rozpojit a kluzák by pokračoval na místo určení. Praktické zkoušky byly spuštěny v září 1942 s kombinací kluzáku DFS 230 a cvičného motorového stroje Klemm Kl 35, následně byl Kl 35 nahrazen výkonnějším cvičným letadlem Fw 56A Stösser. Koncepce záhy prokázala svou plnou funkčnost, oba „tažné“ letouny se však projevily jako příliš slabé, a tak je v další fázi testů nahradila stíhačka Messerschmitt Bf 109E, s níž pak vše probíhalo daleko snadněji. Testy pokračovaly až do podzimu 1943, kdy byla tato podoba Mistelu prohlášena za způsobilou pro bojové nasazení, avšak naneštěstí pro Němce již válečná situace neumožňovala provádění výsadkových útočných operací, a tak to vypadalo, že se tento zajímavý a slibný nápad prakticky neuplatní.
Myšlenka „velké bomby“
Zcela nezávisle na výzkumu v DFS se však docela podobnou myšlenkou zabýval i někdo jiný. Zkušební pilot Siegfried Holzbaur z firmy Junkers již v roce 1940 navrhnul a patentoval něco, čemu říkal „Grossbombe“, tzn. „velká bomba“. Poukazoval na riziko, jež představoval letecký útok na silně bráněné válečné lodě. V té době platilo, že za potopení jedné britské lodě muselo Německo zaplatit ztrátou cca 27 letounů. Navíc musel každý takový útok počítat s nepřesností tehdejších leteckých pum, jelikož koncové navádění zatím neexistovalo. Holzbaur tedy navrhl velký bezpilotní letoun s obrovskou výbušnou náloží, na jehož hřbetě bude usazen menší stroj s lidskou osádkou. Bezpilotní „Grossbombe“ s řídicím letounem doletí díky vlastnímu pohonu do prostoru výskytu lodí, kde pilot menšího letounu celé „spřežení“ zaměří na cílové plavidlo, odpojí se a unikne do bezpečí, zatímco „velká bomba“ plavidlo zasáhne a potopí. Na papíře to vše vypadalo docela dobře a zajímavě, ale letectvo tehdy neprojevilo zájem. Teprve po nějaké době zavítal do továrny Junkers major letectva Dietrich Peltz, který se pro tuto myšlenku záhy nadchnul a získal pro ni dalšího nekonvenčně smýšlejícího a (což bylo patrně ještě důležitější) vlivného důstojníka, plukovníka Wernera Baumbacha. Společně potom přesvědčili Hermanna Göringa. Ten nařídil letectvu a firmě Junkers, aby v utajení začaly na tomto projektu pracovat, a to pod krycím označením „Beethoven-Gerät“ (Přístroj Beethoven), v praxi se ale standardně užíval prakticky jenom termín Mistel. Základem pro „velkou bombu“ se stal bombardér Ju 88, zatímco jako řídicí letoun byla vybrána stíhačka Bf 109F. Celá tato kombinace měla vzlétnout a ve výšce mezi 3000 a 5000 metry směřovat do prostoru cílů. Řízení stíhačky bylo propojeno s ovládacími prvky Junkersu a stíhačka čerpala palivo z jeho nádrží. Ve vzdálenosti menší než kilometr od cíle měl pilot zaměřit „spřežení“ a aktivovat autopilota Junkersu, jenž by udržoval směr až do zásahu, zatímco odpojená stíhačka unikla.
Obří kumulativní nálož
Bezpilotní Junkers Ju 88A-4 nesl v přídi (místo kabiny pilotů) opravdu obrovskou nálož, která vážila víc než 3500 kg. Byla to nálož kumulativní, vůbec největší tohoto druhu, jakou kdy kdo vyrobil. Šlo fakticky o jakousi gigantickou obdobu populární „pancéřové pěsti“ (Panzerfaust), ovšem určenou nikoli k ničení tanků, nýbrž k prorážení pancířů velkých válečných lodí. Nálož obsahovala okolo 1700 kg trhaviny (směs 70 % hexogenu a 30 % TNT), jež obalovala jakousi „vložku“ tvaru kuželu, orientovaného základnou vpřed a zhotoveného z měkké mědi. Exploze (postupující odzadu dopředu) způsobila roztavení a stlačení měděného tělesa, které se změnilo v proud rozžhaveného kovu, pohybující se vpřed obrovskou rychlostí (okolo 7000 m/s). Takto vznikal monstrózní „průbojník“, schopný prorazit desítky centimetrů silný pancíř válečné lodě a následně se ještě „propálit“ několik metrů dovnitř plavidla. V přední části nálože se nalézala cca 2,7 m dlouhá „jehla“, což byl prakticky distanční detonátor, jenž zajišťoval explozi nálože v optimální vzdálenosti od cíle, aby se vytvořil opravdu účinný kumulativní „průbojník“. Celý popsaný proces trval pouhou desítitisícinu vteřiny! Praktické testy začaly v dubnu 1944. První pokusný „útočný“ Mistel vzlétnul ze známé základny Peenemünde a měl zasáhnout cvičný cíl u pobřeží Dánska, ale došlo k poruše řízení, a tak stíhač Bf 109, který pilotoval sám Holzbaur, musel provést nouzové oddělení. Junkers vybuchl na ostrově Rujana, což pak bylo prohlášeno za havárii normálního stroje. Utajení, které projekt provázelo, došlo tak daleko, že neexistující „osádka“ onoho Ju 88A-4 měla dokonce oficiální pohřeb! V květnu byl proveden druhý pokus se stejnou kombinací letadel, tentokráte již úspěšný, byť se ukázalo, že Mistel je méně přesný, než se původně předpokládalo. V té době již probíhal výcvik první operační jednotky Mistelů, kterou byla II. skupina (II. Gruppe) slavné „tajné eskadry“ KG 200. V rámci skupiny, jíž velel plukovník Horst Rudat, byly posléze sestaveny tři účelové letky, a to 5. letka jako průzkumná, 6. letka pro „ostré“ útoky Mistelů a 7. letka jako cvičná.
„Spřežení“ letí do boje
Výcvik pilotů probíhal v Nordhausenu, nebyl však zrovna nejsnadnější. Ve vzduchu se Mistel ovládal překvapivě snadno, ačkoliv pochopitelně reagoval pomaleji než „samotné“ letadlo. Co však představovalo značné riziko, to byl vzlet. Kompletní bojový Mistel 1, tedy modifikovaný bezpilotní Ju 88A-4 a pilotovaný stíhač Bf 109F-4, vážil přes 20 tun, což zákonitě přetěžovalo podvozek Junkersu. Často proto praskaly pneumatiky, ačkoli byly použity větší než u běžných Ju 88. Přistání bylo logicky vyloučeno, a tak v případě jakéhokoli problému za letu mohl pilot jen oddělit stíhač a nechat Junkers jeho osudu. Aby to vše letci zvládli, měli vedle „bojových“ Mistelů (neboli Kampfmistel) také cvičné kombinace, tzv. Schulmistel čili Mistel S1. To byly na první pohled normální pilotované Ju 88, jejichž osádky ovšem začaly letouny ovládat až po cvičném oddělení stíhačů. Tyto stroje navíc byly vyrobeny tak, aby se daly přímo na základně rychle konvertovat na „velké bomby“ a nasadit coby součásti „bojových“ Mistelů. Původně se plánovalo, že hlavním cílem útoků Mistelů bude britská námořní základna Scapa Flow, kde se nalézalo jádro britské válečné flotily. Do těchto plánů ale zasáhla invaze v Normandii, a proto první „ostrá“ akce Mistelů, jež proběhla 24. června 1944, směřovala proti plavidlům Spojenců u pobřeží Francie. Ze základny St. Dizier tedy vzlétlo dvanáct Mistelů, z nichž jeden nedosáhl cíle kvůli poruše a druhý byl sestřelen britským Mosquitem. Zbylých deset zaútočilo na lodě u ústí Seiny a Orny, ale přímo se podařilo zasáhnout jen starou francouzskou loď Courbet, která byla navíc určena právě k tomu, aby „přitahovala“ německé letecké útoky. Jen těsně se zásahu vyhnula velitelská loď HMS Nith, ovšem i tak ji blízký výbuch Mistelu silně poškodil. Během léta a podzimu Mistely pokračovaly ve sporadických útocích, ale žádného velkého úspěchu se jim nepovedlo dosáhnout. Záměr zaútočit na Scapa Flow ztratil smysl na podzim 1944, kdy se Britům podařilo zlikvidovat obávanou německou bitevní loď Tirpitz, načež se většina velkých plavidel Royal Navy přesunula do Tichého oceánu.
Další rozvoj koncepce
Všechny do té doby použité Mistely odpovídaly variantě Mistel 1, šlo tedy o spojení Ju 88A-4 a Bf 109F-4. Do podzimu 1944 jich byla dodána necelá stovka, to však už byl zkoušen rovněž Mistel 2, který spojoval stíhačku Fw 190A-8 (později Fw 190F-8) a modifikovaný bombardér Ju 88G-4 s výkonnějšími motory. Luftwaffe hned objednala 75 (dle jiných pramenů 125) kusů a stejně jako v případě předchozí varianty existovala i cvičná kombinace Mistel S2. U Mistelů „dvojek“ se ale ještě významněji projevovalo zmíněné přetížení při startu, a tudíž byly havárie ještě častější. Od konce roku 1944 se i tato varianta zapojila do bojů, jenže obvykle docházelo k velkým ztrátám, za nimiž nestál zdaleka pouze protivník, ale i různé poruchy, zákonitě dané horečným spěchem při výrobě letounů a sestavování „spřežení“. Přesto ale převládal názor, že Mistel představuje potenciálně hodně účinnou zbraň, která by měla být dále rozvíjena, a proto vzniklo provedení Mistel 3, u kterého se měly řešit některé problémy předchozích verzí. Coby první z „trojek“ byl postaven Mistel 3A, spojení Ju 88A-6 a Fw 190A-6 či A-8. Hlavní změnu ovšem přinesl Mistel 3B, který opět používal stíhačku Fw 190A-8, ale tentokrát umístěnou na hřbetě letounu Ju 88H-4, jenž se vyznačoval prodlouženým trupem s většími zásobami paliva, což samozřejmě výrazně zvětšovalo dolet. A ten se měl ještě prodloužit díky faktu, že „řídicí“ Focke-Wulf měl nést na křídlech pomocné palivové nádrže (tzv. Doppelreiter). Kromě toho se objevila i kombinace Mistel 3C, spojující bezpilotní Ju 88G-10 a stíhač Fw 190F-8, optimálně opět opatřený pomocnými nádržemi. Rovněž „trojkové“ Mistely samozřejmě existovaly i jako cvičné, tedy Mistel S3A, S3B a S3C. Na začátku roku 1945 se s „dálkovými“ Mistely počítalo pro operaci Eisenhammer, což měl být masivní útok proti sovětským elektrárnám, ovšem poté se hlavním úkolem stalo ničení mostů přes Odru, Vislu a Nisu, což mělo zpomalovat sovětský postup. Mistely sice řadu mostů opravdu zbořily, sovětští ženisté je však vždy rychle nahradili pontonovými a Mistely stále zaznamenávaly velké ztráty.
Projekty z konce války
Mistely dále prováděly sporadické útoky na východní i západní frontě, z nichž patrně poslední provedly 30. dubna 1945 proti mostu na Odře u města Tantow, ale bez úspěchu. Celkově bylo do konce války zhotoveno okolo 250 Mistelů, z nichž necelé dvě stovky byly bojově nasazeny a zbylé padly za oběť spojeneckému bombardování nebo se staly kořistí vítězů. Těm padly do rukou i neuskutečněné projekty, jež dále rozvíjely koncepci Mistel. Např. se plánovalo, že typ Fw 190 bude v roli „řídicího“ letounu vystřídán stíhačem Focke-Wulf Ta 152H, a pro operace na velké vzdálenosti se údajně zvažovala i bezpilotní „sebevražedná“ úprava problematického čtyřmotorového bombardéru Heinkel He 177 Greif. Výkresy neopustily ani plány Mistelů, jež měly používat proudové typy. Mistel 4 měl mít jako „řídicí“ stroj stíhač Me 262 (popř. stíhací bombardér Me 262A-2a/U2), zatímco jeho „velkou bombou“ by byl buď druhý Me 262, nebo čtyřmotorový bombardér s negativním šípem křídla Junkers Ju 287B. Konečně název Mistel 5 měl náležet „spřežení“, jež se od předchozích lišilo tím, že jako „Grossbombe“ nebyla použita úprava existujícího letounu, ale speciálně zkonstruovaná okřídlená létající puma Arado E.377, jež měla dva proudové motory a dopravila 2000 kg výbušniny Trialen 105 a 500 kg zápalných látek. „Řídicím“ pilotovaným letounem v kombinaci Mistel 5 měl být „lidový stíhač“ Heinkel He 162 Spatz. Objevily se i další projekty Mistelů, avšak ty již měly poněkud jiný účel. Firma Focke-Wulf navrhla zkombinovat pilotovaný letoun Fw 190 s bezpilotní verzí nočního stíhače Ta 154 Moskito, aby vznikl tzv. Pulkzerstörer (ničitel formací), prostředek pro likvidaci svazů spojeneckých bombardérů. Projekt Mistel Führungsmaschine navrhoval dva pilotované stroje, a to prodloužený Ju 88H-4 coby průzkumný stroj a stíhačku Fw 190A-8, která by na něm byla nesena coby parazitní „ochránce“. Co říci závěrem? Mistel v zásadě nebyl špatný nápad, šlo o celkem jednoduchou a levnou metodu dopravení velké nálože na cíl, přišel ovšem prostě příliš pozdě. Spojenci se těšili drtivé vzdušné převaze a situace Třetí říše se stále zhoršovala, a proto už ani Mistely nemohly závěr války významně ovlivnit.
„Železné kladivo“ proti elektrárnám
V létě 1943 převzala Rudá armáda již definitivně strategickou iniciativu a Třetí říše se musela stále úporněji a zoufaleji bránit. Hledaly se nejrůznější možnosti, jak zastavit či zbrzdit rozjetý „parní válec“ sovětské armády. Tak se zrodil ambiciózní plán Eisenhammer, jenž měl usilovat o vyřazení elektráren v oblasti Moskvy, Tuly, Gorkého, Stalinogorsku a Rybinsku. Celkově se jednalo o dvanáct turbín v uhelných a vodních elektrárnách, jež celkově produkovaly okolo tří čtvrtin elektřiny pro sovětský zbrojní průmysl. Zničení třeba jen části z nich by zaručeně mělo pro válečné úsilí SSSR velmi vážné následky. Na Říšském ministerstvu letectví se proto začal organizovat strategický bombardovací útok, zaměřený na tyto vysoce důležité objekty. Kromě klasických bombardérů (jež měly shazovat jak běžné pumy, tak speciální plovoucí miny, které by vyřadily turbíny vodních elektráren) měly být nasazeny též „kombinované“ letouny Mistel. Operace měla původně proběhnout někdy během roku 1944, kvůli nedostatku letounů a paliva však byla opakovaně odkládána, až potom postup Rudé armády a obsazení určených základen odsunuly celou záležitost mimo realitu. V únoru 1945 byl ovšem tento zajímavý záměr oživen a „tajná eskadra“ KG 200 dostala k provedení operace přibližně stovku Mistelů včetně variant s dlouhým dosahem (Mistel 3B/C). V čele operace stál plukovník Werner Baumbach, kterému slíbil veškerou podporu i Adolf Hitler. Kvůli postupu Rudé armády ale dostaly přednost útoky na mosty a potom provedli Američané nálet na základnu Rechlin, jenž zničil osmnáct Mistelů, což znamenalo definitivní konec operace Eisenhammer.
Autor: Lukáš Visingr
Hlavní zdroje:
Hans-Peter Dabrowski: Mistel – The Piggy-back Aircraft of the Luftwaffe, Atglen 1994
David Donald: Warplanes of the Luftwaffe, Londýn 2000
Zbyněk Válka: Tajné zbraně Třetí říše, Olomouc 2001
Luft46.com, Wikipedia.org
Když spojenečtí vojáci poprvé uviděli prostředky zvané Mistel, nejspíše museli být velmi udiveni, ne-li šokováni. Kombinace pilotovaného stíhače a bezpilotního bombardéru sice vypadaly hrozivě a měly zajímavý bojový potenciál, ale dokazovaly i zhoršující se situaci Třetí říše a dosáhly jen minimálních úspěchů.
V celých dějinách letectví se opakovaně vynořuje idea parazitních letadel, tedy menších strojů nesených většími letouny či vzducholoděmi. Zpravidla se takováto kombinace zamýšlela coby „ochranná“, tzn. jako parazitní stíhač, který by zajišťoval ochranu „mateřskému“ bombardéru. Nesené letouny mohly sloužit též pro průzkum nebo bombardovací útoky. Z této koncepce ale hodně vybočuje německý projekt Mistel, jenž reprezentoval prakticky „obrácenou“ verzi výše popsané myšlenky, neboť se jednalo o kombinaci pilotované stíhačky, jež byla nesena velkým bezpilotním letounem určeným pro „sebevražedný“ útok.
Na začátku byly kluzáky
Již před válkou byly prováděny pokusy zahrnující větší letoun, jenž na hřbetě nesl menší stroj. Zřejmě nejznámějším případem byla britská kombinace dvou hydroplánů značky Short, a sice většího S.21 Maia a menšího S.20 Mercury. Dvojice měla provádět lety do vzdálených oblastí britského impéria, při nichž měla Maia doletět na největší možnou vzdálenost, potom vypustit Mercury a vrátit se. Transatlantický let provedený 2. února 1938 byl úspěšný, ale další pokusy zhatila válka. Je ovšem docela možné, že tento nápad za několik let inspiroval Němce. Experti z DFS (Deutsche Forschungsanstalt für Segelflug, Německý výzkumný ústav plachtění) chtěli nalézt alternativu pro klasické vlečení výsadkových kluzáků za motorovým letounem. Někoho asi napadlo modifikovat britský nápad, a tak vzniklo řešení, jemuž se od té doby říkalo Mistel, což je německé slovo pro jmelí. Nebylo to nijak náhodné pojmenování, neboť jmelí parazituje na dubu, který je (jak známo) posvátnou rostlinou Germánů. Kromě toho se takové kombinaci říkalo též „Huckepack“ (cosi jako „balík na zádech“) nebo „Vati und Sohn“ („táta a syn“). Šlo každopádně o spojení bezmotorového kluzáku a menšího motorového letounu, jenž zajišťoval pohon celého „spřežení“. Poblíž cíle se měly letouny rozpojit a kluzák by pokračoval na místo určení. Praktické zkoušky byly spuštěny v září 1942 s kombinací kluzáku DFS 230 a cvičného motorového stroje Klemm Kl 35, následně byl Kl 35 nahrazen výkonnějším cvičným letadlem Fw 56A Stösser. Koncepce záhy prokázala svou plnou funkčnost, oba „tažné“ letouny se však projevily jako příliš slabé, a tak je v další fázi testů nahradila stíhačka Messerschmitt Bf 109E, s níž pak vše probíhalo daleko snadněji. Testy pokračovaly až do podzimu 1943, kdy byla tato podoba Mistelu prohlášena za způsobilou pro bojové nasazení, avšak naneštěstí pro Němce již válečná situace neumožňovala provádění výsadkových útočných operací, a tak to vypadalo, že se tento zajímavý a slibný nápad prakticky neuplatní.
Myšlenka „velké bomby“
Zcela nezávisle na výzkumu v DFS se však docela podobnou myšlenkou zabýval i někdo jiný. Zkušební pilot Siegfried Holzbaur z firmy Junkers již v roce 1940 navrhnul a patentoval něco, čemu říkal „Grossbombe“, tzn. „velká bomba“. Poukazoval na riziko, jež představoval letecký útok na silně bráněné válečné lodě. V té době platilo, že za potopení jedné britské lodě muselo Německo zaplatit ztrátou cca 27 letounů. Navíc musel každý takový útok počítat s nepřesností tehdejších leteckých pum, jelikož koncové navádění zatím neexistovalo. Holzbaur tedy navrhl velký bezpilotní letoun s obrovskou výbušnou náloží, na jehož hřbetě bude usazen menší stroj s lidskou osádkou. Bezpilotní „Grossbombe“ s řídicím letounem doletí díky vlastnímu pohonu do prostoru výskytu lodí, kde pilot menšího letounu celé „spřežení“ zaměří na cílové plavidlo, odpojí se a unikne do bezpečí, zatímco „velká bomba“ plavidlo zasáhne a potopí. Na papíře to vše vypadalo docela dobře a zajímavě, ale letectvo tehdy neprojevilo zájem. Teprve po nějaké době zavítal do továrny Junkers major letectva Dietrich Peltz, který se pro tuto myšlenku záhy nadchnul a získal pro ni dalšího nekonvenčně smýšlejícího a (což bylo patrně ještě důležitější) vlivného důstojníka, plukovníka Wernera Baumbacha. Společně potom přesvědčili Hermanna Göringa. Ten nařídil letectvu a firmě Junkers, aby v utajení začaly na tomto projektu pracovat, a to pod krycím označením „Beethoven-Gerät“ (Přístroj Beethoven), v praxi se ale standardně užíval prakticky jenom termín Mistel. Základem pro „velkou bombu“ se stal bombardér Ju 88, zatímco jako řídicí letoun byla vybrána stíhačka Bf 109F. Celá tato kombinace měla vzlétnout a ve výšce mezi 3000 a 5000 metry směřovat do prostoru cílů. Řízení stíhačky bylo propojeno s ovládacími prvky Junkersu a stíhačka čerpala palivo z jeho nádrží. Ve vzdálenosti menší než kilometr od cíle měl pilot zaměřit „spřežení“ a aktivovat autopilota Junkersu, jenž by udržoval směr až do zásahu, zatímco odpojená stíhačka unikla.
Obří kumulativní nálož
Bezpilotní Junkers Ju 88A-4 nesl v přídi (místo kabiny pilotů) opravdu obrovskou nálož, která vážila víc než 3500 kg. Byla to nálož kumulativní, vůbec největší tohoto druhu, jakou kdy kdo vyrobil. Šlo fakticky o jakousi gigantickou obdobu populární „pancéřové pěsti“ (Panzerfaust), ovšem určenou nikoli k ničení tanků, nýbrž k prorážení pancířů velkých válečných lodí. Nálož obsahovala okolo 1700 kg trhaviny (směs 70 % hexogenu a 30 % TNT), jež obalovala jakousi „vložku“ tvaru kuželu, orientovaného základnou vpřed a zhotoveného z měkké mědi. Exploze (postupující odzadu dopředu) způsobila roztavení a stlačení měděného tělesa, které se změnilo v proud rozžhaveného kovu, pohybující se vpřed obrovskou rychlostí (okolo 7000 m/s). Takto vznikal monstrózní „průbojník“, schopný prorazit desítky centimetrů silný pancíř válečné lodě a následně se ještě „propálit“ několik metrů dovnitř plavidla. V přední části nálože se nalézala cca 2,7 m dlouhá „jehla“, což byl prakticky distanční detonátor, jenž zajišťoval explozi nálože v optimální vzdálenosti od cíle, aby se vytvořil opravdu účinný kumulativní „průbojník“. Celý popsaný proces trval pouhou desítitisícinu vteřiny! Praktické testy začaly v dubnu 1944. První pokusný „útočný“ Mistel vzlétnul ze známé základny Peenemünde a měl zasáhnout cvičný cíl u pobřeží Dánska, ale došlo k poruše řízení, a tak stíhač Bf 109, který pilotoval sám Holzbaur, musel provést nouzové oddělení. Junkers vybuchl na ostrově Rujana, což pak bylo prohlášeno za havárii normálního stroje. Utajení, které projekt provázelo, došlo tak daleko, že neexistující „osádka“ onoho Ju 88A-4 měla dokonce oficiální pohřeb! V květnu byl proveden druhý pokus se stejnou kombinací letadel, tentokráte již úspěšný, byť se ukázalo, že Mistel je méně přesný, než se původně předpokládalo. V té době již probíhal výcvik první operační jednotky Mistelů, kterou byla II. skupina (II. Gruppe) slavné „tajné eskadry“ KG 200. V rámci skupiny, jíž velel plukovník Horst Rudat, byly posléze sestaveny tři účelové letky, a to 5. letka jako průzkumná, 6. letka pro „ostré“ útoky Mistelů a 7. letka jako cvičná.
„Spřežení“ letí do boje
Výcvik pilotů probíhal v Nordhausenu, nebyl však zrovna nejsnadnější. Ve vzduchu se Mistel ovládal překvapivě snadno, ačkoliv pochopitelně reagoval pomaleji než „samotné“ letadlo. Co však představovalo značné riziko, to byl vzlet. Kompletní bojový Mistel 1, tedy modifikovaný bezpilotní Ju 88A-4 a pilotovaný stíhač Bf 109F-4, vážil přes 20 tun, což zákonitě přetěžovalo podvozek Junkersu. Často proto praskaly pneumatiky, ačkoli byly použity větší než u běžných Ju 88. Přistání bylo logicky vyloučeno, a tak v případě jakéhokoli problému za letu mohl pilot jen oddělit stíhač a nechat Junkers jeho osudu. Aby to vše letci zvládli, měli vedle „bojových“ Mistelů (neboli Kampfmistel) také cvičné kombinace, tzv. Schulmistel čili Mistel S1. To byly na první pohled normální pilotované Ju 88, jejichž osádky ovšem začaly letouny ovládat až po cvičném oddělení stíhačů. Tyto stroje navíc byly vyrobeny tak, aby se daly přímo na základně rychle konvertovat na „velké bomby“ a nasadit coby součásti „bojových“ Mistelů. Původně se plánovalo, že hlavním cílem útoků Mistelů bude britská námořní základna Scapa Flow, kde se nalézalo jádro britské válečné flotily. Do těchto plánů ale zasáhla invaze v Normandii, a proto první „ostrá“ akce Mistelů, jež proběhla 24. června 1944, směřovala proti plavidlům Spojenců u pobřeží Francie. Ze základny St. Dizier tedy vzlétlo dvanáct Mistelů, z nichž jeden nedosáhl cíle kvůli poruše a druhý byl sestřelen britským Mosquitem. Zbylých deset zaútočilo na lodě u ústí Seiny a Orny, ale přímo se podařilo zasáhnout jen starou francouzskou loď Courbet, která byla navíc určena právě k tomu, aby „přitahovala“ německé letecké útoky. Jen těsně se zásahu vyhnula velitelská loď HMS Nith, ovšem i tak ji blízký výbuch Mistelu silně poškodil. Během léta a podzimu Mistely pokračovaly ve sporadických útocích, ale žádného velkého úspěchu se jim nepovedlo dosáhnout. Záměr zaútočit na Scapa Flow ztratil smysl na podzim 1944, kdy se Britům podařilo zlikvidovat obávanou německou bitevní loď Tirpitz, načež se většina velkých plavidel Royal Navy přesunula do Tichého oceánu.
Další rozvoj koncepce
Všechny do té doby použité Mistely odpovídaly variantě Mistel 1, šlo tedy o spojení Ju 88A-4 a Bf 109F-4. Do podzimu 1944 jich byla dodána necelá stovka, to však už byl zkoušen rovněž Mistel 2, který spojoval stíhačku Fw 190A-8 (později Fw 190F-8) a modifikovaný bombardér Ju 88G-4 s výkonnějšími motory. Luftwaffe hned objednala 75 (dle jiných pramenů 125) kusů a stejně jako v případě předchozí varianty existovala i cvičná kombinace Mistel S2. U Mistelů „dvojek“ se ale ještě významněji projevovalo zmíněné přetížení při startu, a tudíž byly havárie ještě častější. Od konce roku 1944 se i tato varianta zapojila do bojů, jenže obvykle docházelo k velkým ztrátám, za nimiž nestál zdaleka pouze protivník, ale i různé poruchy, zákonitě dané horečným spěchem při výrobě letounů a sestavování „spřežení“. Přesto ale převládal názor, že Mistel představuje potenciálně hodně účinnou zbraň, která by měla být dále rozvíjena, a proto vzniklo provedení Mistel 3, u kterého se měly řešit některé problémy předchozích verzí. Coby první z „trojek“ byl postaven Mistel 3A, spojení Ju 88A-6 a Fw 190A-6 či A-8. Hlavní změnu ovšem přinesl Mistel 3B, který opět používal stíhačku Fw 190A-8, ale tentokrát umístěnou na hřbetě letounu Ju 88H-4, jenž se vyznačoval prodlouženým trupem s většími zásobami paliva, což samozřejmě výrazně zvětšovalo dolet. A ten se měl ještě prodloužit díky faktu, že „řídicí“ Focke-Wulf měl nést na křídlech pomocné palivové nádrže (tzv. Doppelreiter). Kromě toho se objevila i kombinace Mistel 3C, spojující bezpilotní Ju 88G-10 a stíhač Fw 190F-8, optimálně opět opatřený pomocnými nádržemi. Rovněž „trojkové“ Mistely samozřejmě existovaly i jako cvičné, tedy Mistel S3A, S3B a S3C. Na začátku roku 1945 se s „dálkovými“ Mistely počítalo pro operaci Eisenhammer, což měl být masivní útok proti sovětským elektrárnám, ovšem poté se hlavním úkolem stalo ničení mostů přes Odru, Vislu a Nisu, což mělo zpomalovat sovětský postup. Mistely sice řadu mostů opravdu zbořily, sovětští ženisté je však vždy rychle nahradili pontonovými a Mistely stále zaznamenávaly velké ztráty.
Projekty z konce války
Mistely dále prováděly sporadické útoky na východní i západní frontě, z nichž patrně poslední provedly 30. dubna 1945 proti mostu na Odře u města Tantow, ale bez úspěchu. Celkově bylo do konce války zhotoveno okolo 250 Mistelů, z nichž necelé dvě stovky byly bojově nasazeny a zbylé padly za oběť spojeneckému bombardování nebo se staly kořistí vítězů. Těm padly do rukou i neuskutečněné projekty, jež dále rozvíjely koncepci Mistel. Např. se plánovalo, že typ Fw 190 bude v roli „řídicího“ letounu vystřídán stíhačem Focke-Wulf Ta 152H, a pro operace na velké vzdálenosti se údajně zvažovala i bezpilotní „sebevražedná“ úprava problematického čtyřmotorového bombardéru Heinkel He 177 Greif. Výkresy neopustily ani plány Mistelů, jež měly používat proudové typy. Mistel 4 měl mít jako „řídicí“ stroj stíhač Me 262 (popř. stíhací bombardér Me 262A-2a/U2), zatímco jeho „velkou bombou“ by byl buď druhý Me 262, nebo čtyřmotorový bombardér s negativním šípem křídla Junkers Ju 287B. Konečně název Mistel 5 měl náležet „spřežení“, jež se od předchozích lišilo tím, že jako „Grossbombe“ nebyla použita úprava existujícího letounu, ale speciálně zkonstruovaná okřídlená létající puma Arado E.377, jež měla dva proudové motory a dopravila 2000 kg výbušniny Trialen 105 a 500 kg zápalných látek. „Řídicím“ pilotovaným letounem v kombinaci Mistel 5 měl být „lidový stíhač“ Heinkel He 162 Spatz. Objevily se i další projekty Mistelů, avšak ty již měly poněkud jiný účel. Firma Focke-Wulf navrhla zkombinovat pilotovaný letoun Fw 190 s bezpilotní verzí nočního stíhače Ta 154 Moskito, aby vznikl tzv. Pulkzerstörer (ničitel formací), prostředek pro likvidaci svazů spojeneckých bombardérů. Projekt Mistel Führungsmaschine navrhoval dva pilotované stroje, a to prodloužený Ju 88H-4 coby průzkumný stroj a stíhačku Fw 190A-8, která by na něm byla nesena coby parazitní „ochránce“. Co říci závěrem? Mistel v zásadě nebyl špatný nápad, šlo o celkem jednoduchou a levnou metodu dopravení velké nálože na cíl, přišel ovšem prostě příliš pozdě. Spojenci se těšili drtivé vzdušné převaze a situace Třetí říše se stále zhoršovala, a proto už ani Mistely nemohly závěr války významně ovlivnit.
„Železné kladivo“ proti elektrárnám
V létě 1943 převzala Rudá armáda již definitivně strategickou iniciativu a Třetí říše se musela stále úporněji a zoufaleji bránit. Hledaly se nejrůznější možnosti, jak zastavit či zbrzdit rozjetý „parní válec“ sovětské armády. Tak se zrodil ambiciózní plán Eisenhammer, jenž měl usilovat o vyřazení elektráren v oblasti Moskvy, Tuly, Gorkého, Stalinogorsku a Rybinsku. Celkově se jednalo o dvanáct turbín v uhelných a vodních elektrárnách, jež celkově produkovaly okolo tří čtvrtin elektřiny pro sovětský zbrojní průmysl. Zničení třeba jen části z nich by zaručeně mělo pro válečné úsilí SSSR velmi vážné následky. Na Říšském ministerstvu letectví se proto začal organizovat strategický bombardovací útok, zaměřený na tyto vysoce důležité objekty. Kromě klasických bombardérů (jež měly shazovat jak běžné pumy, tak speciální plovoucí miny, které by vyřadily turbíny vodních elektráren) měly být nasazeny též „kombinované“ letouny Mistel. Operace měla původně proběhnout někdy během roku 1944, kvůli nedostatku letounů a paliva však byla opakovaně odkládána, až potom postup Rudé armády a obsazení určených základen odsunuly celou záležitost mimo realitu. V únoru 1945 byl ovšem tento zajímavý záměr oživen a „tajná eskadra“ KG 200 dostala k provedení operace přibližně stovku Mistelů včetně variant s dlouhým dosahem (Mistel 3B/C). V čele operace stál plukovník Werner Baumbach, kterému slíbil veškerou podporu i Adolf Hitler. Kvůli postupu Rudé armády ale dostaly přednost útoky na mosty a potom provedli Američané nálet na základnu Rechlin, jenž zničil osmnáct Mistelů, což znamenalo definitivní konec operace Eisenhammer.
Autor: Lukáš Visingr
Hlavní zdroje:
Hans-Peter Dabrowski: Mistel – The Piggy-back Aircraft of the Luftwaffe, Atglen 1994
David Donald: Warplanes of the Luftwaffe, Londýn 2000
Zbyněk Válka: Tajné zbraně Třetí říše, Olomouc 2001
Luft46.com, Wikipedia.org