Letadla Mirage
Napsal: sob 25. čer 2016 13:31:13
Rodina letounů Mirage: Francouzské „Přízraky“ ve světě a v boji
Francie se vždy pokoušela o udržování nezávislosti na zahraničních dodavatelích zbraní, což dokazuje mj. její letecký průmysl. Jeho snad nejznámějším produktem jsou stíhačky série Mirage, jež v mnoha verzích brázdí oblohu už 60 let, dostaly se do výzbroje desítek států a zapojily se do řady ozbrojených konfliktů.
Francouzská firma Dassault Aviation představuje v západním světě výjimku. Pokud se ostatní výrobci letadel postupně spojují do nadnárodních korporací, kde vesměs dominují americké či britské značky, firma Dassault si stále udržuje čistě francouzský charakter. Trochu pikantní na tom je, že se její zakladatel Marcel Dassault narodil s příjmením Bloch (změnil si ho až v roce 1949) a svého času si hodně vytrpěl kvůli svému židovskému původu. Každopádně však patřil mezi nejlepší letecké konstruktéry, jaké kdy Francie měla, což dokázal mj. vysoce podařeným designem bojových letounů řady Mirage („Přízrak“).
Zrození povedené konstrukce
Kořeny legendárních letounů Mirage lze vysledovat do roku 1953, kdy si francouzské letectvo objednalo lehký přepadový stíhač pro každé počasí, který by dosáhnul výšky 18 000 m za šest minut a létal by rychlostí Mach 1,3. Firma Dassault samozřejmě reagovala a předložila derivát své stíhačky Mystère, její šípové křídlo však nahradila křídlem trojúhelníkového tvaru (delta), a tak stroj obdržel název Mystère-Delta 550. Jeho ocas představovala jen svislá trojúhelníková plocha a o pohon se starala dvojice britských agregátů Armstrong Siddeley MD30R Viper, jež doplňoval ještě raketový motor SEPR 66. Stíhač Dassault MD 550 poprvé startoval 25. června 1955 a po několika změnách dostal nové jméno Mirage I. Aerodynamické výkony byly slibné, ale malé rozměry letounu by umožnily nést jen jedinou raketu, a proto byl objednán větší stroj Mirage II, ale ten ani nebyl dostavěn, protože výrobce i letectvo se společně rozhodli pro další krok, jenž pak dostal název Mirage III. Zvětšený letoun byl poháněný francouzským motorem SNECMA Atar 09B, zachovával však základní konfiguraci „jedničky“. Prototyp poprvé vzlétl 17. listopadu 1956 a záhy dosáhl rychlosti přes Mach 1,5, ale první sériová verze Mirage IIIA, která zahájila zkoušky v květnu 1958, se mohla pochlubit rychlostí dokonce Mach 2,2. Na její bázi se poté rozběhla velkosériová výroba jednomístných stíhačů Mirage IIIC a dvoumístných Mirage IIIB. Letouny nosily radar Cyrano a dvojici 30mm kanonů DEFA 552, kromě nichž se daly podvěsit přibližně čtyři tuny raket a bomb.
Vylepšování a izraelská stopa
Na začátku 60. let se přidal víceúčelový stíhací a útočný stroj Mirage IIIE, vybavený motorem Atar 09C a pokročilejším radarem Cyrano II. Z této verze byla poté odvozena varianta Mirage IIIR s odlišnou přídí, jež ukrývala rozmanité průzkumné vybavení. Výkony povedeného stroje s trojúhelníkovým křídlem samozřejmě brzy přilákaly zahraniční odběratele a začala se rodit i exportní provedení, protože různí zákazníci měli různé požadavky. Tato provedení se obvykle značila přidanými písmeny, jak dokládají snad nejznámější exportní modely IIICJ a IIIBJ, kde ono J značí Juif (Žid), neboť tyto stroje byly vyrobeny pro Izrael. Právě na objednávku tohoto státu vznikl také další, podstatně víc pozměněný derivát „trojky“, a to Mirage 5, útočný letoun pro podmínky dobré viditelnosti. Vyznačoval se jednodušší avionikou (v základní verzi neměl radar) a větší zásobou paliva, na pohled se dal rozpoznat podle delší a štíhlejší přídě. Embargo uvalené na Izrael způsobilo, že židovský stát objednané „pětky“ nedostal, avšak díky zapojení tajných služeb se mu podařilo získat plány i součásti, na jejichž bázi zahájil cosi mezi montáží a bezlicenční výrobou. Tyto letouny dostaly název Nesher a poté byly i vyváženy pod jménem Dagger. (Později Izrael na bázi této konstrukce vyvinul i vlastní stíhač Kfir, který byl poháněn americkým agregátem J79.) Exportních úspěchů ale dosáhl i původní Mirage 5, jenž se potom také rozvinul do řady verzí, z nichž některé dostaly radar. Nejvyšší stupeň představoval letoun Mirage 50, opatřený výkonnějším motorem Atar 9K-50.
Jedenadvacet provozovatelů
Celkově bylo dodáno 1422 sériových letounů řady Mirage III (z čehož bylo 582 letounů verze Mirage 5/50), v čemž je započtena také licenční produkce v Austrálii, Jižní Africe a Pákistánu a izraelské Neshery a Daggery. Letouny této řady se dostaly do výbavy vzdušných sil celkově 21 států. V Evropě to vedle samotné Francie bylo Španělsko, Švýcarsko a Belgie, kdežto mezi zeměmi Jižní Ameriky šlo o Argentinu, Brazílii, Ekvádor, Chile, Kolumbii, Peru a Venezuelu. Na černém kontinentu si letadla zakoupily Egypt, Libye, Gabun, Zaire a Jižní Afrika. Dále šlo o už výše zmíněný Izrael, z muslimských zemí to byly ještě Spojené arabské emiráty, Libanon a Pákistán a jako jedenadvacátá to byla Austrálie. Velká část uživatelů svoje letouny postupně modernizovala, v čemž ale hrála roli jak Francie (jež pro modernizační projekty použila prvky ze svého programu Mirage 3NG), tak Izrael. Kromě zdokonalené avioniky a silnějších motorů dostala řada letounů také pevní kachní plochy. Jako příklady modernizovaných verzí lze uvést jihoafrické stroje Cheetah, chilské letouny Pantera, argentinské stíhačky Finger či pákistánské letouny ROSE. Do „ostrého“ boje se zapojily samozřejmě především izraelské letouny, kromě nichž se reálnými bojovými záznamy mohou chlubit také ty argentinské (z války o Falklandy) či jihoafrické (z četných lokálních konfliktů). V současné době pořád létají „trojky“ a „pětky“, jež nesou argentinské, ekvádorské a pákistánské znaky, a oblohu navíc brázdí jeden švýcarský stíhač Mirage IIIDS vlastněný soukromým majitelem.
Prosazení soukromé iniciativy
V době vrcholící výroby stíhaček Mirage III v polovině 60. let dostala značka Dassault pokyn, aby začala pracovat na podstatně větším přepadovém letadle. Tento typ nazvaný Mirage F2 se nakonec nedostal přes fázi prototypu, avšak nečekaně uspěla jeho zmenšená verze, jež vznikla coby privátní iniciativa firmy. Stíhač Mirage F1 se od svých předchůdců lišil aerodynamickou koncepcí, jelikož místo „čistého“ delta-křídla se jednalo o kombinaci lichoběžníkového křídla a klasických ocasních ploch. První prototyp vzlétl 23. prosince 1966 a ihned přitáhl pozornost francouzského letectva, jež mezitím pozbylo zájem o velký přepadový stíhač F2 a požadovalo spíše nástupce „trojky“ v úloze víceúčelového stíhacího a útočného letadla. V květnu 1967 tak byly oficiálně objednány tři prototypy (přestože první kus havaroval a byl zničen) a roku 1973 mohly začít první dodávky sériových strojů pro francouzské letectvo. Základní varianta zvaná Mirage F1C byla koncipována jako přepadový stíhač, pro útoky na pozemní objekty byl určen typ Mirage F1A, který pak doplnila dvoumístná verze Mirage F1B a opět i průzkumný Mirage F1R. Všechny pohání tryskový motor Atar 9K-50 a v přídi se nalézá víceúčelový radiolokátor Cyrano IV, schopný zachytit i cíle letící nízko nad zemí. Kromě dvojice 30mm kanonů DEFA 553 dopraví letoun čtyři tuny bomb a raket, které mohou zahrnovat i obávané protilodní střely Exocet. Oproti „trojce“ má F1 podstatně větší dolet, kratší start a přistání a po všech stránkách vyšší bojové schopnosti proti vzdušným i pozemním cílům.
Jeden útěk z Libye na Maltu
Podobně v případě „trojky“ a „pětky“ se i schopnosti Mirage F1 staly lákadlem pro zahraniční zájemce. A společnost Dassault jim opět vyšla vstříc, což se odrazilo ve vzniku řady verzí „na míru“ pro jednotlivé uživatele, z nichž několik žádalo např. zjednodušené letadlo pro útoky na pozemní cíle. Mezi evropskými zeměmi si „ef jedničku“ pořídily kromě Francie i Španělsko a Řecko a dalšími zákazníky se staly Ekvádor, Gabun a Jihoafrická republika, avšak skutečným bestsellerem byl letoun Mirage F1 mezi arabskými státy. Z nich si ho koupilo hned šest, a sice Irák, Jordánsko, Kuvajt, Katar, Libye a Maroko. Mezi provozovatele se poté zařadil ještě Írán, kde létají stroje, jež uprchly v roce 1991 z Iráku. Celkově vzniklo cca 720 kusů letadla Mirage F1, jež má i rozsáhlé bojové záznamy. Francouzské stroje bojovaly roku 1991 v rámci Pouštní bouře a v několika dalších regionálních konfliktech, kde se nejvíce uplatnily coby průzkumné. Francie vyřadila svoje Mirage F1 teprve loni. Ekvádorská letadla bojovala v krátkých válkách s Peru v letech 1981 a 1995, kdežto ta irácká byla intenzivně používána během války s Íránem v 80. letech. Jihoafrické stroje byly nasazeny v mnoha regionálních konfliktech. Libye poslala Mirage F1 do války v Čadu, ale určitě nejznámější epizodou je incident z 21. února 2011. V té době se již z nepokojů v Libyi stávala občanská válka, dva piloti letadel Mirage F1ED odmítli zaútočit na civilisty ve městech a dezertovali na Maltu, kde požádali o politický azyl. Po pádu Kaddáfího režimu byly stroje vráceny nové vládě Libye.
Francouzský soupeř pro F-16
Už dva roky po zahájení dodávek Mirage F1 francouzskému letectvu byl zahájen další projekt bojového letounu, z něhož měl vzejít typ pro 80. léta, zhruba ekvivalent amerického F-16. Pro společnost Dassault to byla příležitost vrátit se k osvědčené konfiguraci „čistého“ delta-křídla. Tentokrát již ale šlo (podobně jako v případě F-16) o letadlo přirozeně nestabilní, což se řešilo s využitím počítačového řízení „fly-by-wire“. Výsledkem se stal letoun Mirage 2000, jenž byl poprvé zalétán 10. března 1978, aby o čtyři roky později vzlétl první sériový exemplář. Stejně jako v případě předchozích dvou generací letadel Mirage vznikla základní stíhací a přepadová obměna Mirage 2000C a dvoumístná cvičně-bojová varianta Mirage 2000B. O pohon obou se stará proudový agregát SNECMA M53-P2 a integrální výzbroj představují dva 30mm kanony DEFA 554, kromě nichž letadlo přepraví více než šest tun výzbroje včetně přesně naváděných pum a raket. Další vývoj byl ale odlišný, jelikož následovaly speciální dvoumístné úpravy pro dálkové nálety v malých výškách. Varianta Mirage 2000D slouží pro přesné konvenční útoky, kdežto Mirage 2000N vznikl jako nosič nukleárních zbraní. Místo víceúčelových radarů RDM či RDI, jež jsou zabudovány v základních variantách, obdržely speciální radary Antilope 5 pro kopírování terénu a vysoce vyspělé soustavy navigace a elektronického boje. Od konce 90. let jsou „dvoutisícovky“ modernizovány na provedení Mirage 2000-5 s novou elektronikou, která zahrnuje především radiolokátor Thales RDY.
„Dvoutisícovka“ stále žádaná
Také letoun Mirage 2000 si pochopitelně nalezl několik zahraničních odběratelů. V Evropě se mezi ně zařadilo Řecko a také další položky seznamu zahrnují státy, z nichž většina používala již předchozí letadla z rodiny Mirage. Konkrétně se jedná o Brazílii, Egypt, Indii, Katar, Peru, Spojené arabské emiráty a Tchaj-wan. Obdobně jako u starších typů platí, že pro každou zemi vznikly speciální varianty, nakonfigurované dle požadavků konkrétního zákazníka. Vývozu se dočkaly i zdokonalené letouny Mirage 2000-5 a ještě pokročilejší verze Mirage 2000-9. Co se týče reálného bojového nasazení, to mají pochopitelně za sebou zejména francouzské letouny, jež byly použity v různých mezinárodních operacích na Balkáně, Středním Východě či Africe. Do boje poslala svoje „dvoutisícovky“ rovněž letectva Kataru a Spojených arabských emirátů. V současnosti se stroje Mirage 2000 několika zemí podílejí na úderech proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku a proti šíitským Hútijům v Jemenu. Není ale vyloučeno, že se seznam uživatelů této stíhačky ještě rozšíří; ke zhruba šesti stovkám vyrobených exemplářů už sice zřejmě další nepřibudou, Francie však patrně bude chtít odprodat některé kusy, které čeká vyřazení z jejích vzdušných sil ve prospěch letadel nové generace Dassault Rafale. Ta lze v podstatě považovat za pokračovatele koncepce Mirage, protože stále sázejí na delta-křídlo, byť je u nich doplněné kachními plochami. Počet zahraničních uživatelů letounů rodiny Mirage je ovšem každopádně zárukou, že slavné „Přízraky“ budou ještě dlouho létat.
Bombardovací příbuzný
Už záhy po druhé světové válce zahájila Francie vývoj vlastních jaderných odstrašujících sil a roku 1960 uskutečnila svůj první pokusný atomový výbuch. Už čtyři roky před tím však začal projekt letadla určeného k dopravě těchto zbraní, tj. strategického bombardéru. Ve výběrovém řízení zvítězil návrh firmy Dassault, která navrhla fakticky zvětšenou dvoumotorovou podobu svého stíhače Mirage III. Prototyp stroje, který poté dostal jméno Mirage IV, vzlétl 17. června 1959, aby o pět let později následoval vstup do řadové výzbroje. Francouzské letectvo získalo 62 sériových letounů nazvaných Mirage IVA, jež posléze vytvořila výzbroj devíti eskader, ale navzdory intenzivní snaze se nepodařilo stroj exportovat; mezi možné zákazníky patřila Velká Británie, Austrálie, Indie a Izrael. Ve francouzských vzdušných silách nesl každý Mirage IVA standardně jednu atomovou pumu AN11 (60 kilotun) nebo AN22 (70 kilotun) pod trupem, ale bylo možno zavěsit i náklad konvenčních pum (ačkoli se to v praxi téměř nedělalo). Od 70. let prodělala část kusů modernizaci na provedení Mirage IVR, schopné nést místo jaderné bomby průzkumný kontejner CT52, a od 80. let bylo osmnáct strojů přestavěno do verze Mirage IVP, jež mohla dopravit nadzvukovou řízenou raketu ASMP s nukleární hlavicí. V praxi se zdaleka nejvíce uplatnily stroje s průzkumnými kontejnery, které snímkovaly řadu konfliktních oblastí (mj. Irák, Bosnu, Kosovo a Afghánistán), a tudíž zůstaly ve službě i po roce 1996, kdy skončil provoz Mirage IV v roli bombardéru (a tyto úkoly převzaly Mirage 2000N). Definitivní konec „Přízraku Čtyři“ v letectvu Francie následoval v roce 2005.
Pestrá škála prototypů
Přestože sériové výroby se dočkaly čtyři základní typy řady Mirage (tzn. III/5, F1, 2000 a IV), náleží do této „rodiny“ i několik dalších letadel, která však zůstala jenom na úrovni prototypů. Lze jmenovat např. letoun Milan S-01, derivát „trojky“ s pohyblivými kachními plochami, jež dramaticky zlepšovaly obratnost. Letoun Mirage IIIV měl mít díky osmi zdvihovým motorům schopnost kolmého startu, ale také on zůstal jen v prototypu. Těžký přepadový stíhač a stíhací bombardér Mirage F2 (poháněný americkým motorem TF30), jehož zmenšením potom vznikl sériový F1, se stal základem pro prototyp Mirage G, jenž měl křídlo s měnitelným úhlem šípu. Tato technologie byla na počátku 70. let dále zkoušena i na typech Mirage G4 a G8 (první byl jednomístný a druhý dvoumístný), jež se navíc vyznačovaly dvěma motory (zatímco stroj F1 i první prototyp G byly jednomotorové). A většího příbuzného nakonec dostal též Mirage 2000, z něhož byl na konci 70. let odvozen dvoumotorový stíhač Super Mirage 4000. Byl vyvinut de facto jako konkurence amerického F-15 Eagle (zatímco „dvoutisícovka“ byla soupeřem F-16), nepodařilo se mu však získat ani jedinou objednávku.
Parametry hlavních typů rodiny Mirage
Autor: Lukáš Visingr
Hlavní zdroje:
ATM Speciál: Bojové letouny NATO, Praha 1996
David Donald: Encyklopedie letadel světa, Praha 1999
Dassault Aviation, AirVectors.net, Wikipedia.org
Francie se vždy pokoušela o udržování nezávislosti na zahraničních dodavatelích zbraní, což dokazuje mj. její letecký průmysl. Jeho snad nejznámějším produktem jsou stíhačky série Mirage, jež v mnoha verzích brázdí oblohu už 60 let, dostaly se do výzbroje desítek států a zapojily se do řady ozbrojených konfliktů.
Francouzská firma Dassault Aviation představuje v západním světě výjimku. Pokud se ostatní výrobci letadel postupně spojují do nadnárodních korporací, kde vesměs dominují americké či britské značky, firma Dassault si stále udržuje čistě francouzský charakter. Trochu pikantní na tom je, že se její zakladatel Marcel Dassault narodil s příjmením Bloch (změnil si ho až v roce 1949) a svého času si hodně vytrpěl kvůli svému židovskému původu. Každopádně však patřil mezi nejlepší letecké konstruktéry, jaké kdy Francie měla, což dokázal mj. vysoce podařeným designem bojových letounů řady Mirage („Přízrak“).
Zrození povedené konstrukce
Kořeny legendárních letounů Mirage lze vysledovat do roku 1953, kdy si francouzské letectvo objednalo lehký přepadový stíhač pro každé počasí, který by dosáhnul výšky 18 000 m za šest minut a létal by rychlostí Mach 1,3. Firma Dassault samozřejmě reagovala a předložila derivát své stíhačky Mystère, její šípové křídlo však nahradila křídlem trojúhelníkového tvaru (delta), a tak stroj obdržel název Mystère-Delta 550. Jeho ocas představovala jen svislá trojúhelníková plocha a o pohon se starala dvojice britských agregátů Armstrong Siddeley MD30R Viper, jež doplňoval ještě raketový motor SEPR 66. Stíhač Dassault MD 550 poprvé startoval 25. června 1955 a po několika změnách dostal nové jméno Mirage I. Aerodynamické výkony byly slibné, ale malé rozměry letounu by umožnily nést jen jedinou raketu, a proto byl objednán větší stroj Mirage II, ale ten ani nebyl dostavěn, protože výrobce i letectvo se společně rozhodli pro další krok, jenž pak dostal název Mirage III. Zvětšený letoun byl poháněný francouzským motorem SNECMA Atar 09B, zachovával však základní konfiguraci „jedničky“. Prototyp poprvé vzlétl 17. listopadu 1956 a záhy dosáhl rychlosti přes Mach 1,5, ale první sériová verze Mirage IIIA, která zahájila zkoušky v květnu 1958, se mohla pochlubit rychlostí dokonce Mach 2,2. Na její bázi se poté rozběhla velkosériová výroba jednomístných stíhačů Mirage IIIC a dvoumístných Mirage IIIB. Letouny nosily radar Cyrano a dvojici 30mm kanonů DEFA 552, kromě nichž se daly podvěsit přibližně čtyři tuny raket a bomb.
Vylepšování a izraelská stopa
Na začátku 60. let se přidal víceúčelový stíhací a útočný stroj Mirage IIIE, vybavený motorem Atar 09C a pokročilejším radarem Cyrano II. Z této verze byla poté odvozena varianta Mirage IIIR s odlišnou přídí, jež ukrývala rozmanité průzkumné vybavení. Výkony povedeného stroje s trojúhelníkovým křídlem samozřejmě brzy přilákaly zahraniční odběratele a začala se rodit i exportní provedení, protože různí zákazníci měli různé požadavky. Tato provedení se obvykle značila přidanými písmeny, jak dokládají snad nejznámější exportní modely IIICJ a IIIBJ, kde ono J značí Juif (Žid), neboť tyto stroje byly vyrobeny pro Izrael. Právě na objednávku tohoto státu vznikl také další, podstatně víc pozměněný derivát „trojky“, a to Mirage 5, útočný letoun pro podmínky dobré viditelnosti. Vyznačoval se jednodušší avionikou (v základní verzi neměl radar) a větší zásobou paliva, na pohled se dal rozpoznat podle delší a štíhlejší přídě. Embargo uvalené na Izrael způsobilo, že židovský stát objednané „pětky“ nedostal, avšak díky zapojení tajných služeb se mu podařilo získat plány i součásti, na jejichž bázi zahájil cosi mezi montáží a bezlicenční výrobou. Tyto letouny dostaly název Nesher a poté byly i vyváženy pod jménem Dagger. (Později Izrael na bázi této konstrukce vyvinul i vlastní stíhač Kfir, který byl poháněn americkým agregátem J79.) Exportních úspěchů ale dosáhl i původní Mirage 5, jenž se potom také rozvinul do řady verzí, z nichž některé dostaly radar. Nejvyšší stupeň představoval letoun Mirage 50, opatřený výkonnějším motorem Atar 9K-50.
Jedenadvacet provozovatelů
Celkově bylo dodáno 1422 sériových letounů řady Mirage III (z čehož bylo 582 letounů verze Mirage 5/50), v čemž je započtena také licenční produkce v Austrálii, Jižní Africe a Pákistánu a izraelské Neshery a Daggery. Letouny této řady se dostaly do výbavy vzdušných sil celkově 21 států. V Evropě to vedle samotné Francie bylo Španělsko, Švýcarsko a Belgie, kdežto mezi zeměmi Jižní Ameriky šlo o Argentinu, Brazílii, Ekvádor, Chile, Kolumbii, Peru a Venezuelu. Na černém kontinentu si letadla zakoupily Egypt, Libye, Gabun, Zaire a Jižní Afrika. Dále šlo o už výše zmíněný Izrael, z muslimských zemí to byly ještě Spojené arabské emiráty, Libanon a Pákistán a jako jedenadvacátá to byla Austrálie. Velká část uživatelů svoje letouny postupně modernizovala, v čemž ale hrála roli jak Francie (jež pro modernizační projekty použila prvky ze svého programu Mirage 3NG), tak Izrael. Kromě zdokonalené avioniky a silnějších motorů dostala řada letounů také pevní kachní plochy. Jako příklady modernizovaných verzí lze uvést jihoafrické stroje Cheetah, chilské letouny Pantera, argentinské stíhačky Finger či pákistánské letouny ROSE. Do „ostrého“ boje se zapojily samozřejmě především izraelské letouny, kromě nichž se reálnými bojovými záznamy mohou chlubit také ty argentinské (z války o Falklandy) či jihoafrické (z četných lokálních konfliktů). V současné době pořád létají „trojky“ a „pětky“, jež nesou argentinské, ekvádorské a pákistánské znaky, a oblohu navíc brázdí jeden švýcarský stíhač Mirage IIIDS vlastněný soukromým majitelem.
Prosazení soukromé iniciativy
V době vrcholící výroby stíhaček Mirage III v polovině 60. let dostala značka Dassault pokyn, aby začala pracovat na podstatně větším přepadovém letadle. Tento typ nazvaný Mirage F2 se nakonec nedostal přes fázi prototypu, avšak nečekaně uspěla jeho zmenšená verze, jež vznikla coby privátní iniciativa firmy. Stíhač Mirage F1 se od svých předchůdců lišil aerodynamickou koncepcí, jelikož místo „čistého“ delta-křídla se jednalo o kombinaci lichoběžníkového křídla a klasických ocasních ploch. První prototyp vzlétl 23. prosince 1966 a ihned přitáhl pozornost francouzského letectva, jež mezitím pozbylo zájem o velký přepadový stíhač F2 a požadovalo spíše nástupce „trojky“ v úloze víceúčelového stíhacího a útočného letadla. V květnu 1967 tak byly oficiálně objednány tři prototypy (přestože první kus havaroval a byl zničen) a roku 1973 mohly začít první dodávky sériových strojů pro francouzské letectvo. Základní varianta zvaná Mirage F1C byla koncipována jako přepadový stíhač, pro útoky na pozemní objekty byl určen typ Mirage F1A, který pak doplnila dvoumístná verze Mirage F1B a opět i průzkumný Mirage F1R. Všechny pohání tryskový motor Atar 9K-50 a v přídi se nalézá víceúčelový radiolokátor Cyrano IV, schopný zachytit i cíle letící nízko nad zemí. Kromě dvojice 30mm kanonů DEFA 553 dopraví letoun čtyři tuny bomb a raket, které mohou zahrnovat i obávané protilodní střely Exocet. Oproti „trojce“ má F1 podstatně větší dolet, kratší start a přistání a po všech stránkách vyšší bojové schopnosti proti vzdušným i pozemním cílům.
Jeden útěk z Libye na Maltu
Podobně v případě „trojky“ a „pětky“ se i schopnosti Mirage F1 staly lákadlem pro zahraniční zájemce. A společnost Dassault jim opět vyšla vstříc, což se odrazilo ve vzniku řady verzí „na míru“ pro jednotlivé uživatele, z nichž několik žádalo např. zjednodušené letadlo pro útoky na pozemní cíle. Mezi evropskými zeměmi si „ef jedničku“ pořídily kromě Francie i Španělsko a Řecko a dalšími zákazníky se staly Ekvádor, Gabun a Jihoafrická republika, avšak skutečným bestsellerem byl letoun Mirage F1 mezi arabskými státy. Z nich si ho koupilo hned šest, a sice Irák, Jordánsko, Kuvajt, Katar, Libye a Maroko. Mezi provozovatele se poté zařadil ještě Írán, kde létají stroje, jež uprchly v roce 1991 z Iráku. Celkově vzniklo cca 720 kusů letadla Mirage F1, jež má i rozsáhlé bojové záznamy. Francouzské stroje bojovaly roku 1991 v rámci Pouštní bouře a v několika dalších regionálních konfliktech, kde se nejvíce uplatnily coby průzkumné. Francie vyřadila svoje Mirage F1 teprve loni. Ekvádorská letadla bojovala v krátkých válkách s Peru v letech 1981 a 1995, kdežto ta irácká byla intenzivně používána během války s Íránem v 80. letech. Jihoafrické stroje byly nasazeny v mnoha regionálních konfliktech. Libye poslala Mirage F1 do války v Čadu, ale určitě nejznámější epizodou je incident z 21. února 2011. V té době se již z nepokojů v Libyi stávala občanská válka, dva piloti letadel Mirage F1ED odmítli zaútočit na civilisty ve městech a dezertovali na Maltu, kde požádali o politický azyl. Po pádu Kaddáfího režimu byly stroje vráceny nové vládě Libye.
Francouzský soupeř pro F-16
Už dva roky po zahájení dodávek Mirage F1 francouzskému letectvu byl zahájen další projekt bojového letounu, z něhož měl vzejít typ pro 80. léta, zhruba ekvivalent amerického F-16. Pro společnost Dassault to byla příležitost vrátit se k osvědčené konfiguraci „čistého“ delta-křídla. Tentokrát již ale šlo (podobně jako v případě F-16) o letadlo přirozeně nestabilní, což se řešilo s využitím počítačového řízení „fly-by-wire“. Výsledkem se stal letoun Mirage 2000, jenž byl poprvé zalétán 10. března 1978, aby o čtyři roky později vzlétl první sériový exemplář. Stejně jako v případě předchozích dvou generací letadel Mirage vznikla základní stíhací a přepadová obměna Mirage 2000C a dvoumístná cvičně-bojová varianta Mirage 2000B. O pohon obou se stará proudový agregát SNECMA M53-P2 a integrální výzbroj představují dva 30mm kanony DEFA 554, kromě nichž letadlo přepraví více než šest tun výzbroje včetně přesně naváděných pum a raket. Další vývoj byl ale odlišný, jelikož následovaly speciální dvoumístné úpravy pro dálkové nálety v malých výškách. Varianta Mirage 2000D slouží pro přesné konvenční útoky, kdežto Mirage 2000N vznikl jako nosič nukleárních zbraní. Místo víceúčelových radarů RDM či RDI, jež jsou zabudovány v základních variantách, obdržely speciální radary Antilope 5 pro kopírování terénu a vysoce vyspělé soustavy navigace a elektronického boje. Od konce 90. let jsou „dvoutisícovky“ modernizovány na provedení Mirage 2000-5 s novou elektronikou, která zahrnuje především radiolokátor Thales RDY.
„Dvoutisícovka“ stále žádaná
Také letoun Mirage 2000 si pochopitelně nalezl několik zahraničních odběratelů. V Evropě se mezi ně zařadilo Řecko a také další položky seznamu zahrnují státy, z nichž většina používala již předchozí letadla z rodiny Mirage. Konkrétně se jedná o Brazílii, Egypt, Indii, Katar, Peru, Spojené arabské emiráty a Tchaj-wan. Obdobně jako u starších typů platí, že pro každou zemi vznikly speciální varianty, nakonfigurované dle požadavků konkrétního zákazníka. Vývozu se dočkaly i zdokonalené letouny Mirage 2000-5 a ještě pokročilejší verze Mirage 2000-9. Co se týče reálného bojového nasazení, to mají pochopitelně za sebou zejména francouzské letouny, jež byly použity v různých mezinárodních operacích na Balkáně, Středním Východě či Africe. Do boje poslala svoje „dvoutisícovky“ rovněž letectva Kataru a Spojených arabských emirátů. V současnosti se stroje Mirage 2000 několika zemí podílejí na úderech proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku a proti šíitským Hútijům v Jemenu. Není ale vyloučeno, že se seznam uživatelů této stíhačky ještě rozšíří; ke zhruba šesti stovkám vyrobených exemplářů už sice zřejmě další nepřibudou, Francie však patrně bude chtít odprodat některé kusy, které čeká vyřazení z jejích vzdušných sil ve prospěch letadel nové generace Dassault Rafale. Ta lze v podstatě považovat za pokračovatele koncepce Mirage, protože stále sázejí na delta-křídlo, byť je u nich doplněné kachními plochami. Počet zahraničních uživatelů letounů rodiny Mirage je ovšem každopádně zárukou, že slavné „Přízraky“ budou ještě dlouho létat.
Bombardovací příbuzný
Už záhy po druhé světové válce zahájila Francie vývoj vlastních jaderných odstrašujících sil a roku 1960 uskutečnila svůj první pokusný atomový výbuch. Už čtyři roky před tím však začal projekt letadla určeného k dopravě těchto zbraní, tj. strategického bombardéru. Ve výběrovém řízení zvítězil návrh firmy Dassault, která navrhla fakticky zvětšenou dvoumotorovou podobu svého stíhače Mirage III. Prototyp stroje, který poté dostal jméno Mirage IV, vzlétl 17. června 1959, aby o pět let později následoval vstup do řadové výzbroje. Francouzské letectvo získalo 62 sériových letounů nazvaných Mirage IVA, jež posléze vytvořila výzbroj devíti eskader, ale navzdory intenzivní snaze se nepodařilo stroj exportovat; mezi možné zákazníky patřila Velká Británie, Austrálie, Indie a Izrael. Ve francouzských vzdušných silách nesl každý Mirage IVA standardně jednu atomovou pumu AN11 (60 kilotun) nebo AN22 (70 kilotun) pod trupem, ale bylo možno zavěsit i náklad konvenčních pum (ačkoli se to v praxi téměř nedělalo). Od 70. let prodělala část kusů modernizaci na provedení Mirage IVR, schopné nést místo jaderné bomby průzkumný kontejner CT52, a od 80. let bylo osmnáct strojů přestavěno do verze Mirage IVP, jež mohla dopravit nadzvukovou řízenou raketu ASMP s nukleární hlavicí. V praxi se zdaleka nejvíce uplatnily stroje s průzkumnými kontejnery, které snímkovaly řadu konfliktních oblastí (mj. Irák, Bosnu, Kosovo a Afghánistán), a tudíž zůstaly ve službě i po roce 1996, kdy skončil provoz Mirage IV v roli bombardéru (a tyto úkoly převzaly Mirage 2000N). Definitivní konec „Přízraku Čtyři“ v letectvu Francie následoval v roce 2005.
Pestrá škála prototypů
Přestože sériové výroby se dočkaly čtyři základní typy řady Mirage (tzn. III/5, F1, 2000 a IV), náleží do této „rodiny“ i několik dalších letadel, která však zůstala jenom na úrovni prototypů. Lze jmenovat např. letoun Milan S-01, derivát „trojky“ s pohyblivými kachními plochami, jež dramaticky zlepšovaly obratnost. Letoun Mirage IIIV měl mít díky osmi zdvihovým motorům schopnost kolmého startu, ale také on zůstal jen v prototypu. Těžký přepadový stíhač a stíhací bombardér Mirage F2 (poháněný americkým motorem TF30), jehož zmenšením potom vznikl sériový F1, se stal základem pro prototyp Mirage G, jenž měl křídlo s měnitelným úhlem šípu. Tato technologie byla na počátku 70. let dále zkoušena i na typech Mirage G4 a G8 (první byl jednomístný a druhý dvoumístný), jež se navíc vyznačovaly dvěma motory (zatímco stroj F1 i první prototyp G byly jednomotorové). A většího příbuzného nakonec dostal též Mirage 2000, z něhož byl na konci 70. let odvozen dvoumotorový stíhač Super Mirage 4000. Byl vyvinut de facto jako konkurence amerického F-15 Eagle (zatímco „dvoutisícovka“ byla soupeřem F-16), nepodařilo se mu však získat ani jedinou objednávku.
Parametry hlavních typů rodiny Mirage
Mirage IIIE |
Mirage F1C |
Mirage 2000C |
Mirage IVA | |
| Osádka | 1 muž |
1 muž |
1 muž |
2 muži |
| Rozpětí křídla | 8,22 m |
8,40 m |
9,13 m |
11,85 m |
| Celková délka | 15,03 m |
15,30 m |
14,36 m |
23,49 m |
| Celková výška | 4,50 m |
4,50 m |
5,20 m |
5,40 m |
| Prázdná hmotnost | 7050 kg |
7400 kg |
7500 kg |
14 500 kg |
| Vzletová hmotnost | 9600 kg |
10 900 kg |
13 800 kg |
31 600 kg |
| Max. nosnost zbraní | 4000 kg |
4000 kg |
6300 kg |
7200 kg |
| Motorový tah | 1×60,8 kN |
1×70,6 kN |
1×95,1 kN |
2×70,6 kN |
| Max. rychlost | 2120 km/h |
2340 km/h |
2530 km/h |
2340 km/h |
| Bojový dolet | 760 km |
900 km |
930 km |
1200 km |
| Bojový dostup | 17 000 m |
20 000 m |
17 700 m |
17 000 m |
Hlavní zdroje:
ATM Speciál: Bojové letouny NATO, Praha 1996
David Donald: Encyklopedie letadel světa, Praha 1999
Dassault Aviation, AirVectors.net, Wikipedia.org