NejeN

Rapír proti letadlům
 
Již více než čtyřicet let zjišťuje protivzdušnou obranu vojsk Velké Británie i řady jiných zemí raketový systém Rapier. Za zmíněnou dobu prodělal řadu evolučních změn, které přinesly mj. nové způsoby navádění a transformaci z taženého systému na samohybný, Rapier ovšem stále zůstává kvalitním a efektivním protiletadlovým kompletem pro obranu na kratší vzdálenosti a experti jej řadí v této kategorii mezi nejlepší typy na světě.
 
Od Sightline k Rapieru
Tvůrcem systému Rapier byla společnost British Aircraft Corporation (BAC), která nyní tvoří součást nadnárodní korporace BAE Systems. Původně se jednalo o soukromý projekt, který se v dokumentaci společnosti nazýval Sightline. Byl optimalizován k obraně proti nízko a rychle létajícím cílům a měl spoléhat na poloautomatickou optickou naváděcí soustavu. Mezi klíčové záměry patřilo dosažení mimořádně vysoké přesnosti, díky níž měl komplet spoléhat na přímý kontaktní zásah, nikoliv na bezkontaktní rozbušku. Z tohoto důvodu se objevila i slovní hříčka říkající, že nová raketa nebude „missile“, nýbrž „hittile“. Firma BAC zřejmě počítala zejména s exportem, záhy se ovšem objevil zájem ze strany samotné britské armády. Ta předpokládala, že si pro blízkou obranu vojsk na bojišti koupí americké systémy MIM-46 Mauler, jenže tento ambiciózní projekt se dostal do problémů a v roce 1965 byl zastaven. Britové tedy již nějakou dobu před tím začali financovat program Sightline jako záložní řešení, na něž posléze opravdu došlo. První zkušební střelby proběhly v roce 1966, o dva roky později byly zahájeny zkoušky hotového kompletu a díky úspěšným výsledkům byl v roce 1969 zadán kontrakt na první sérii. Sériová verze systému s bojovým názvem Rapier byla v roce 1971 zavedena do řadové služby v dělostřelectvu britské armády (kvůli tradicím totiž tvoří protivzdušná obrana britské armády součást dělostřelectva) a za tři roky ji získalo i Royal Air Force, jež ji užívalo hlavně k obraně letišť. Lze v podstatě říci, že z hlediska organizace a předpokládaného nasazení systém Rapier vystřídal 40mm protiletadlové kanony od zbrojovky Bofors. V základním sériovém provedení se komplet Rapier označuje jako Field Standard A.
 
Struktura a způsob nasazení
Primárním prvkem komplexu Rapier je řízená raketa s motorem na tuhé palivo. Měří 2,235 m na délku, tělo má průměr 13,3 cm a startovní hmotnost činí 45 kg. V základní verzi slouží pro dopravu celého systému dva prodloužené terénní automobily Land Rover, z nichž každý táhne dvoukolový přívěs. První se oficiálně označuje Fire Truck Unit (FTU) a nese typické mohutné válcové těleso, k jehož vrchní straně je připojena anténa vyhledávacího radiolokátoru a anténa zařízení pro odlišení vlastních a cizích cílů (IFF), vepředu se nachází anténa k vysílání povelů vypuštěným raketám a konečně po stranách jsou připojeny dvě dvojice odpalovacích kolejnic, resp. čtyři řízené rakety. Druhý automobil s přívěsem se nazývá Detachment Support Vehicle (DSV) a dopravuje náhradní rakety. Zmíněný radiolokátor na FTU slouží jen pro vyhledávání a zjišťování cílů, celý kruh opíše přibližně za jednu sekundu a má dosah zhruba 15 km. Pokud radar zjistí cíl, nejprve jej prověří pomocí identifikátorem IFF. Jestliže je cíl nepřátelský, je to operátorovi oznámeno pomocí kruhově uspořádaných oranžových žárovek, kterých je celkem 32. Rozsvítí se ty, jež odpovídají azimutu zjištěného cíle. Poté musí operátor nalézt cíl pomocí ručně ovládaného optického zaměřovače, a sice v režimu „Wide“ (zorné pole 20 °); jakmile se to podaří, zaměřovač se přepne do režimu „Track“ (zorné pole 4,8 °) a operátor vypustí střelu. Ta nese stopovky, které sleduje samostatná televizní kamera pracující v infračerveném pásmu. Úkolem operátora je jenom udržovat záměrný kříž na cíli, zatímco systém automaticky vysílá rádiové povely letící střele. Její účinný dálkový dosah má rozpětí od 400 do 6800 m a střela je schopná vystoupat do výšky 3000 m. Letí rychlostí 650 m/s a cíl ničí kontaktním zásahem, při němž exploduje trhavá hlavice o hmotnosti 1,4 kg.
 
Varianty Blindfire a Laserfire
Z popisu vyplývá, že Rapier spoléhá na princip poloautomatického navádění po záměrné linii, anglicky SACLOS (Semi-Automatic Command Line of Sight). Ten je běžný u protitankových raket, kdežto u protiletadlových kompletů se vyskytuje podstatně méně. Nevýhodou je nutnost sledovat cíl až do zásahu a náročnější výcvik obsluhy, avšak velkou výhodou je velice obtížná rušitelnost takového navádění (na rozdíl od infračerveného či radarového). V základní podobě komplexu Rapier ale byl slabinou i fakt, že kvůli optickému zaměřovači bylo možné nasazení pouze ve dne a za dobré viditelnosti. Proto byl již od roku 1970 vyvíjen doplňkový senzor pro Rapier, který byl britské armádě dodán v roce 1979. Jde o malý radiolokátor Marconi DN 181 Blindfire, který samočinně sleduje cíl i raketu. Díky tomu se nejen objevila možnost efektivně používat Rapier i v noci či za špatného počasí, ale navádění se navíc stalo plně automatickým. Standardně je radar Blindfire propojen s optickým zaměřovačem, avšak teoreticky je možné je nechat pracovat samostatně. To fakticky přináší možnost navádět i dvě střely naráz, což se ale prakticky nevyužívá. Radar Blindfire je dopravován opět na malém přívěsu taženém vozidlem Land Rover, a to pod názvem TRT (Tracking Radar Tractor), takže celý komplet (označovaný také jako Blindfire Rapier) tvoří trojice vozů a přívěsů. Následovala další modernizace známá jako Field Standard B, jejímž obsahem je zdokonalení původního vyhledávacího radaru. Roku 1982 byl představen model Rapier Laserfire, ve kterém bylo původní optické poloautomatické navádění nahrazené samočinným laserovým. Raketa vlastně letí po virtuální „cestě“ vytvářené laserem, jenž je spojen se sledovacím radarem Blindfire.
 
Verze Darkfire a Rapier 2000
V roce 1985 byl zahájen vývoj další verze komplexu Rapier, označované jako Darkfire. Místo denního optického zaměřovače byl montován infračervený, což ještě rozšířilo možnost použití za snížené viditelnosti. Toto vylepšení bylo do výzbroje britské armády zavedeno v roce 1990 v rámci provedení s formálním označením Field Standard B2. Někdy se nazývá též Rapier 90. Vedle montáže infračerveného zaměřovače ovšem toto provedení přineslo i řadu jiných změn. Odpalovací zařízení FTU nyní nesou už šest raket místo čtyř a vyhledávací radar dostal novou plochou anténu. Z hlediska struktury je však patrně nejdůležitější změnou fakt, že operátor má teď k dispozici ovládací pult Tactical Control Console, díky kterému může dálkově ovládat až čtyři odpalovací zařízení FTU. Tím ale vývoj kompletu Rapier rozhodně neskončil. Již v době zavádění varianty Field Standard B2 zahájila zbrojovka MBDA (dříve Matra BAe Dynamics), která fakticky převzala vše kolem systému Rapier, práci na další modernizované verzi, známé jako Rapier 2000. Do britské armády byla zařazena v roce 1996 pod názvem Field Standard C a pro export nese jméno Jernas. Nejdůležitější změnou je nahrazení původního vyhledávacího radaru novým přístrojem Alenia Marconi Dagger s trojrozměrným snímáním. Byl instalován i nový systém IFF typu Cossor Mark 10. Nový radar je nově umístěný na samostatném přívěsu, takže charakteristické válcové těleso FTU zmizelo a místo něj se objevil nový kulový optický a infračervený senzor. Rapier 2000 tak umožňuje několik způsobů navádění, poloautomatické (tj. optické a infračervené) i plně automatické (pomocí radaru Blindfire). Nový optický senzor navíc může fungovat i jako vyhledávací zařízení, takže Rapier 2000 fakticky dokáže v případě nutnosti efektivně pracovat i bez obou radiolokátorů.
 
Nové rakety a pásový podvozek
Vedle vývoje Rapieru jakožto celku se prováděly také modernizace samotných řízených raket. Základní podoba rakety, nazývaná Mark 1, byla optimalizována proti nadzvukovým letadlům, která ničila přímým kontaktním zásahem. Testy však ukázaly, že proti menším cílům, kterými jsou třeba malé bezpilotní průzkumné letouny, není tento princip ideální, a proto byly od roku 1990 produkovány střely Mark 1E s přidanou bezkontaktní roznětkou. V roce 1986 se rozběhl program komplexní modernizace střely, jež se poté dostala do výzbroje v polovině 90. let pod označením Mark 2. Má poněkud odlišný aerodynamický profil, obdržela výkonnější palivo do raketového motoru, je použita zcela nová elektronika a software (mj. digitální autopilot) a pro navigaci slouží laserový gyroskop. Vyrábějí se dvě provedení s odlišnou hlavicí; Mark 2A má původní trhavou proti letadlům, zatímco Mark 2B nese tříštivo-kumulativní nálož, která se dá nasadit též proti lehce obrněným pozemním cílům. Dalším významným vylepšením komplexu Rapier bylo vytvoření samohybné varianty Tracked Rapier, na níž se pracovalo od roku 1974. Původně si ji objednal Írán, po svržení šáha a nástupu „islámské republiky“ však podporovala její vývoj britská armáda, do které nový systém nastoupil v roce 1983. Podvozek tvoří vozidlo M548, jež vychází z transportéru M113. V obrněné kabině sedí tříčlenná osádka a na korbě se nachází komplet Rapier Field Standard A s osmi raketami. Vozidlo jezdí rychlosti 48 km/h, je schopné plavby a k vlastní obraně nese výmetnice dýmových granátů. Základní verze Tracked Rapier Mk 1A byla modernizována do provedení Mark 1B, které odpovídá taženému systému Darkfire. Kromě toho patří do sestavy systému další tři M548, která dopravují radar Blindfire, dvacet náhradních raket a polní dílnu pro údržbu.
 
Export a bojové nasazení
Zřejmě není nijak překvapivé, že se Rapier stal i jedním z komerčně velmi úspěšných výrobků britského zbrojního průmyslu. Kromě ozbrojených sil samotné Velké Británie si jej objednalo třináct zemí, a to Austrálie, Brunej, Indonésie, Írán, Katar, Malajsie, Omán, Singapur, Spojené arabské emiráty, Švýcarsko, Turecko, USA a Zambie. Dvě z uvedených zemí (a sice Malajsie a Švýcarsko) stavěly systémy Rapier také licenčně. V případě akvizice ze strany USA je třeba doplnit poněkud paradoxní fakt, že Američané se nakonec stali vůbec největšími zahraničními odběrateli Rapierů, ale nikoli jejich faktickými uživateli. V rámci offsetových programů kvůli dodávkám ponorkových balistických střel Polaris totiž Američané zaplatili 32 systémů Rapier určených pro ochranu amerických základen ve Velké Británii, kde jsou obsluhovány Brity. Po několika letech koupili další velké série zdokonalených systémů Rapier, tentokrát pro ochranu svých základen v Turecku, kde je ovšem obsluhují Turci. Část zdrojů rovněž uvádí, že systém Rapier získala Keňa a Libye (v obou případech šlo zřejmě o reexport od původních uživatelů). Pokud jde o reálné bojové nasazení, systémy Rapier úspěšně bojovaly v roce 1982 v konfliktu o Falklandy. Dvanáctý pluk Královského dělostřelectva se zúčastnil operace, při které Britové znovu dobyli ostrovy obsazené Argentinou, a připsal si několik sestřelů argentinských letadel. První analýzy hovořily o čtrnácti jistých a šesti pravděpodobných sestřelech, zatímco pozdější zprávy byly umírněnější a snižovaly počet sestřelů na čtyři až pět. („Nafouknutí“ počtů mohlo být záměrné kvůli podpoře vývozu Rapierů.) Zatím naposled byly systémy Rapier rozmístěny během olympijských her v Londýně. I po více než čtyřiceti letech služby tedy komplex Rapier zůstává ceněným a účinným nástrojem protivzdušné obrany.
 
Autor: Lukáš Visingr