NejeN

Tupolev Tu-2

Neprávem zapomenutý bombardér



Z　letounů sovětského letectva ve druhé světové válce připadla asi největší sláva stíhačům a bitevníkům. Trochu v　jejich stínu zůstávají bombardéry, ačkoli SSSR rovněž na tomto poli nepochybně dosáhl důležitých úspěchů.


Jestliže se hovoří o bombardovacích letadlech druhé světové války, hlavní pozornost získávají stroje německé, britské a americké. Přinejmenším na Západě se však občas zapomíná, že svou úlohu v　konfliktu sehrávaly též bombardéry letectva Rudé armády. Ačkoli strategický význam jejich nasazení nebyl zdaleka tak silný jako v　případě angloamerických sil, velice se osvědčily v　rámci taktického použití na bojišti. Dokládá to např. lehký bombardér Tupolev Tu-2, jenž se svými kvalitami jednoznačně řadil na světovou špičku.


Letoun navržený ve vězení

Nový bombardér pro sovětské letectvo nevznikl snadno, mj. proto, že jeho konstruktér, slavný Andrej Nikolajevič Tupolev, byl od roku 1937 uvězněn. Sovětské vedení ale poté usoudilo, že by věznění experti mohli být i nadále užiteční, a tak byly vytvořeny tzv. vězeňské konstrukční kanceláře, z　nichž jednu vedl právě Tupolev. Prvotní zadání znělo na čtyřmotorový letoun pro střemhlavé útoky, ale nejen pověřený konstruktér rychle pochopil, že takový stroj by byl dosti nepraktický. Na Sověty poté velmi zapůsobil německý Junkers Ju 88, takže se zadání změnilo a Andrej Tupolev dostal od Stalina příkaz vyvinout dvoumotorový stroj, jenž bude výkonnější než německý letoun a bude použitelný nejen pro střemhlavé útoky, ale také pro horizontální či dálkové bombardování a v　neposlední řadě pro shazování torpéd. Tupolev pracoval výjimečně rychle, jelikož vývoj stroje s　kódovým označením Samoljot 103 začal 1. března 1940 a již dne 3. října téhož roku byl připraven na start prototyp pojmenovaný ANT-58. Poháněla jej dvojice motorů Mikulin AM-37 s　výkonem po 1100 kW a letoun měl tříčlennou osádku. Pozoruhodný a charakteristický prvek představovaly dvojité svislé ocasní plochy. Značný zájem přitáhla též nezvykle objemná pumovnice, jež fakticky vyplňovala většinu střední části trupu za kabinou a dovedla pojmout až 4,5 tuny bomb. Navíc nesl letoun dva 20mm kanony ŠVAK vestavěné do křídla a několik 7,62mm kulometů ŠKAS v　zádi kabiny a břišním střelišti. Letoun ANT-58 se poprvé vznesl 29. ledna 1941 a hned od počátku vykazoval vynikající výkony co do rychlosti, doletu a dostupu. Výrazně překonával vše, co mělo sovětské letectvo v　této kategorii v　té době k　dispozici, přece jen ale šlo o pokusný prototyp na začátku vývoje, prakticky nezpůsobilý pro hromadnou výrobu. Tupolev se snažil nedostatky odstraňovat, a tudíž postavil druhý exemplář nazvaný ANT-59 s　přepracovanou kabinou a přidaným záďovým střelištěm, což zvýšilo počet členů osádky na čtyři. K　jeho pohonu byly použity hvězdicové motory Švecov AŠ-82, jež sice znamenaly snížení maximální rychlosti o zhruba 100 km/h (první prototyp ANT-58 dosahoval až 640 km/h), avšak byly mimořádně spolehlivé.


Sériové Tu-2 míří do války

Druhou výhodou nových motorů byla dostupnost ve velkých počtech, neboť se předpokládalo skutečně masové vyrábění nového bombardéru. V　září 1941 začala sériová produkce varianty, jež měla tovární označení ANT-60. Vzdušné síly ovšem oficiální označení pořád nepřidělily a těchto strojů bylo nakonec zhotoveno pouze devatenáct kusů, jelikož továrna v　Omsku se poté musela přeorientovat na výrobu potřebnějších stíhaček. Andrej Tupolev však dále pracoval na zdokonalování svojí konstrukce a v　roce 1942 byly výsledkem tři prototypy ANT-61, jež byly nejprve velmi úspěšně otestovány v　rámci státních zkoušek a poté předány přímo na frontu (!) u města Kalinin (dnes Tver), kde se rovněž setkaly s　úspěchem. Tehdy se poprvé objevilo také oficiální označení sovětského letectva, totiž Tu-2. Také válečná situace se už velmi změnila, a tudíž sovětská vláda nařídila závodu v　Omsku, aby opět začal dodávat bombardéry. Nejednalo se ovšem o letouny podle standardu ANT-61, neboť proběhly další menší změny konstrukce a hlavně byly k　dispozici nové přeplňované motory AŠ-82FN. První exemplář definitivní verze, jež obdržela jméno Tu-2S (tj. „Sériový“), poprvé vzlétl 26. srpna 1943; na jaře 1944 pak první sériové kusy dorazily k　bojovým jednotkám, kde vyvolaly (mj. díky obrovské nosnosti zbraní) velké nadšení. Zesílení se dočkala i výzbroj, jelikož místo 7,62mm kulometů byly do všech tří střelišť zabudovány 12,7mm kulomety UB. Kromě pumovnice bylo možno dopravovat zbraně také pod vnějšími závěsy, a to nejen bomby, ale též neřízené rakety; celková nosnost výzbroje se blížila čtyřem tunám. Coby první použily bombardéry Tu-2S letecké síly Karelského frontu (konkrétně 13. letecká armáda) proti finským a německým jednotkám. Nová letadla se vysoce osvědčila, protože při velikosti a výtečné obratnosti lehkého bombardéru (byly zaznamenány i případy úspěšných vzdušných soubojů s　německými stíhači!) přinášela nosnost zbraní a dosah prakticky na úrovni bombardéru středních. Úspěch Tu-2 vedl i k　tomu, že jeho konstruktér byl opět „na výsluní“ a získal zpět přízeň Josifa Stalina.


Další nasazení a modifikace

Sériová produkce Tu-2 se stupňovala a letoun získával na důležitosti. Útoky těchto strojů byly nezbytnou součástí příprav na dobývání fanaticky bráněných měst v　Polsku a Německu. Coby vrchol jejich nasazení pak přišla bitva o Berlín, který bombardovaly doslova stovky Tu-2. Ale to nebyl ještě konec kariéry tohoto vynikajícího letounu, jelikož lehký bombardér od inženýra Tupoleva hrál důležitou úlohu i při porážce japonské Kwantungské armády v　Mandžusku. Pak však výroba pokračovala, protože Tu-2 se skutečně mimořádně osvědčil, takže k　1111 kusům, jež vznikly během války, přibylo po jejím skončení ještě 1146 dalších. Nejednalo se ale pouze o Tu-2S, neboť v　menších počtech byly dodávány i jiné verze. K　určitě nejdůležitějším se řadí námořní nosiče torpéd Tu-2T, jež si připsaly řadu potopení plavidel Osy v　Černém a Baltském moři. Zmínku si zaslouží také dálkové bombardéry Tu-2D, jež byly poháněny agregáty AŠ-83 a měly zvětšené rozpětí křídla; tunový náklad pum mohly přepravit na vzdálenost až 2790 km. Letadla Tu-2R (někdy také Tu-6) sloužila k　průzkumu, kdežto malá série Tu-2Š představovala bitevní stroje, na nichž se testovaly různé sestavy velice silné hlavňové výzbroje. Jednu z　nich tvořily dva kanony NS-37 a dva NS-45 (kalibru 37, resp. 45 mm), jiná obsahovala 75mm dělo a třetí čítala 48 samopalů PPŠ-41 (!) zabudovaných v　pumovnici a střílejících šikmo dolů, což mělo sloužit proti formacím nepřátelské pěchoty. Dvě letadla označená Tu-2 Paravan nesla na přídi řezací zařízení k　přetínání lan přehradných balónů. Celkové číslo 2257 vyrobených Tu-2 zahrnuje i několik kusů dálkových letounů Tu-8 a Tu-10. Výtečné lehké bombardéry sice byly od bojových útvarů krátce po konci války staženy, u cvičných útvarů však zůstaly do poloviny 50. let a velký díl práce odvedly pokusné letouny, na nichž se testovaly mj. sovětské proudové motory. Tu-2 působily též v　letectvech sedmi dalších zemí, a to Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Indonésie, Číny a KLDR. Nelze se asi divit, že podle mínění řady ruských expertů byl Tu-2 byl nejlepší lehký bombardér celé války.





Parametry letounu Tu-2S

Osádka: 4 muži

Rozpětí křídla: 18,86 m

Celková délka: 13,8 m

Celková výška: 4,55 m

Prázdná hmotnost: 7474 kg

Max. hmotnost: 11 360 kg

Typ motorů: 2× Švecov AŠ-82FN

Výkon motorů: 2× 1380 kW

Max. rychlost: 547 km/h

Bojový dolet: 2100 km

Operační dostup: 9600 m

Autor: Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:

Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004

Paul Duffy a Andrej Kandalov: Tupolev – Muž a jeho letadla, Praha 1999

Válka.cz, Wikipedia.org