NejeN

Ruth Deyermondová, profesorka na katedře válečných studií na londýnské King's College napsala mimořádně přesný text o energetické politice Kremlu. Tak jsem vám ho přeložil:
Mnoho (normálních) lidí (nikoli analytiků) si zřejmě myslí, že nadcházející zima donutí Velkou Británii/EU snížit podporu Ukrajině, aby obnovila své energetické vztahy s Ruskem na předúnorovou úroveň. To by byla hrubá chyba - a vlády by se k tomu měly postavit čelem.
Vývoz energie je již po desetiletí ústředním prvkem ruské zahraniční politiky i ekonomiky. *Velmi* zjednodušeně lze říci, že před únorem 2022 Rusko v tomto ohledu jinak jednalo se západní Evropou a jinak s ostatními státy bývalého SSSR.
Vztahy mezi EU a Ruskem byly (opět zobecňuji) do značné míry kooperativní a provázané. EU potřebovala ruský plyn, Rusko potřebovalo peníze EU. Obě strany měly velký zájem na tom, aby vztahy v oblasti energetiky zůstaly co nejstabilnější, a jejich politické kroky to odrážely.
Energetické vztahy s bývalými sovětskými sousedy byly zcela odlišné. Od 90. let Rusko využívalo energetickou závislost svých sousedů jako nátlakový prostředek, aby tyto státy donutilo k ústupkům v otázkách bezpečnosti nebo zahraniční politiky. Uvedu několik příkladů.
V 90. letech 20. století využila ruská vláda velký energetický dluh Ukrajiny k získání většiny bývalé sovětské Černomořské flotily (ČF) a jejích krymských základen. Rusko a Ukrajina se po letech sporů o to, kdo má na co právní nárok, dohodly na rozdělení majetku ČF.
Podle dohody z roku 1997 Ukrajina předala většinu svého podílu v ČF výměnou za odpuštění dluhů za plyn. Samozřejmě právě tato dohoda umožnila ruským ozbrojeným silám udržet a rozvíjet svou přítomnost uvnitř Ukrajiny, na Krymu.
To jim umožnilo anektovat Krym v roce 2014, což zase usnadnilo jejich současnou invazi. Existuje tedy přímá souvislost mezi tím, že Rusko v 90. letech 20. století využilo energetickou dohodu jako nátlakový nástroj k prosazení svých bezpečnostních zájmů, a jejich válkou proti Ukrajině v roce 2022.
V polovině nultých let 21. století, když barevné revoluce vedly k vytvoření prozápadní vlády v Gruzii a na Ukrajině, se obě země dostaly do sporů s Ruskem kvůli vyšším cenám plynu. Ty byly všeobecně vnímány jako nátlak na vlády, které Kreml považoval za nepřátelské.
V lednu 2006, kdy byly rusko-gruzínské vztahy velmi špatné, došlo ve stejný den k záhadným výbuchům, které přerušily provoz plynovodu a jednoho z hlavních rusko-gruzínských elektrických kabelů. Gruzínský prezident Saakašvili tvrdil, že šlo o pokus o nátlak na Gruzii.
V roce 2007 estonská vláda přemístila sovětský památník Rudé armádě. To se nelíbilo ruské vládě.
O týden později ruská vláda kromě mnoha jiných akcí během "krize Bronzového vojáka" přerušila dodávky ropy a uhlí a jako důvod uvedla údržbu železnic. Tomu myslím nikdo moc nevěřil.
V prosinci 2020 si Moldavsko zvolilo prezidentku, která zemi rychle posunula k užší integraci s EU a k užším vztahům s neruskými sousedy, včetně ukrajinské vlády.
Během několika týdnů Gazprom zvýšil cenu plynu pro Moldavsko, ruská vláda prohlásila, že bude požadovat zaplacení více než 700 milionů dolarů dluhu za plyn, pokud nebude podepsána nová dohoda, a pohrozila, že 1. prosince přeruší Moldavsku veškeré dodávky plynu.
To je jen několik příkladů toho, jak ruská vláda používá hrozby zvýšení cen, přerušení dodávek a další neprůhledné metody, aby - ne vždy úspěšně - přiměla státy bývalého SSSR k poslušnosti.
Jednání ruské vlády mají v těchto případech dva cíle: donutit druhý stát, aby něco udělal/neudělal, anebo potrestat druhý stát za něco, co už udělal (například přesunul památník připomínající 2. světovou válku).
Toto chování je důsledkem imperiálních postojů Kremlu k tomu, co považuje za ruskou vlivovou sféru, za své "blízké zahraničí". Domnívám se ale, že by mělo být vnímáno také jako odraz širšího světonázoru (v němž je koncept sféry vlivu jen jedním prvkem).
Světonázor ruské vlády je primitivně realistický (ve smyslu teorie mezinárodních vztahů). V mezinárodních vztazích je důležitá moc. Silnému státu přísluší respekt, slabým státem se pohrdá.
To bývalo v rozporu s ruskou rétorikou o významu mezinárodního právního řádu založeného na rovnosti suverénních států, nadřazenosti RB OSN atd., ale i tak to bilo do očí.
Rusko se dnes neobtěžuje ani s touto zástěrkou. Ruská prohlášení nyní zdůrazňují myšlenku, že silní si mohou dělat, co chtějí, a slabí to musí strpět. Vzájemné vztahy jsou hra s nulovým součtem.
O svrchovanosti se již nemluví jako o podmínce právní rovnosti mezi státy, ale stát si ji zaslouží tím, že si dokáže prosadit svou - z čehož zároveň vyplývá, že ji ztrácí, pokud ho jiný stát dokáže vytlačit ze svého území. Je to mezinárodní politika braná jako přežití nejsilnějšího.
Pokud se Německo, Velká Británie nebo jiný západní stát pokusí snížit svou podporu Ukrajině v rámci snahy o nápravu energetických vztahů s Ruskem, bude to ruská vláda považovat za projev slabosti tohoto státu.
Ruská vláda již dlouho mluví o úpadku a slabosti Západu. Zdá se, že demokracii a občanskou společnost považuje za zranitelná místa západních států - slabiny, které se Kreml snaží různými způsoby využívat (dezinformace, vměšování do voleb atd.).
Pokud budou voliči naštvaní rostoucími cenami energie tlačit na vlády, aby uzavřely dohodu s Ruskem, která bude zahrnovat jakékoli ústupky týkající se Ukrajiny, bude to pro Rusko v jeho genocidní válce obrovské vítězství.
Je však také velmi pravděpodobné, že to Kreml bude vnímat jako potvrzení síly Ruska a slabosti a vydíratelnosti Evropy.
Vzhledem k tom, jak Kreml přistupuje k energetickým vztahům se státy, které v postsovětském prostoru považuje za slabé a vydíratelné, by to byla pro evropskou energetickou bezpečnost katastrofa.
V posledním půlroce se Rusko nevyhnutelně stalo mnohem méně závislé na dobrých energetických vztazích s Evropou. Myšlenka provázaných energetických vztahů je v dohledné budoucnosti pasé.
Pokud by se tedy Velká Británie nebo jiné evropské státy pokusily o nápravu energetických vztahů, nezískaly by stabilní, vzájemně výhodné uspořádání jako v minulosti, ale pravděpodobně by se dostaly do stejné pasti jako sousedé Ruska, protože Moskva by brala energetické vztahy jako hru s nulovým součtem a dál by vydírala.
Bylo by to velmi škodlivé pro bezpečnost Spojeného království anebo EU, a to nejen pro energetickou bezpečnost, ale pro bezpečnost obecně. Energetické vztahy s Ruskem by se staly škrticím řetězem, za který by Kreml mohl zatáhnout, pokud by si státy začaly vyskakovat.
Jen si zkuste udělat něco, co se ruské vládě nelíbí - třeba zvýšit posílenou předsunutou přítomnost NATO nebo rozšířit EU - a ceny stoupnou nebo by se taky mohly zavřít kohoutky s plynem. Která demokratická vláda by byla schopna přežít, kdyby se to něco takového stalo?
Jsem si jistá, že vlády Spojeného království a EU si to velmi dobře uvědomují. Ale zdá se (alespoň mně), že mnoho lidí mimo vládu a akademickou obec si to neuvědomuje.
Jakmile se ceny zvýší a lidé začnou trpět, bude se pravděpodobně mnohem více mluvit o oslabení podpory Ukrajiny a o dohodě s Ruskem.
V zájmu budoucí bezpečnosti Západu i budoucnosti Ukrajiny musí vlády vystoupit hned a začít *velmi* jasně a opakovaně vysvětlovat, proč to nebude fungovat.
(Slovo na závěr: omlouvám se za označení sousedů Ruska za bývalé sovětské - je velmi problematická formulace. Ale společná zkušenost s tím, že byli součástí SSSR (ať už legálně, nebo ne), formuje jejich vztahy s Ruskem v otázce energetiky a ruského vnímání, takže mi to zde připadá relevantní).