NejeN

[b][size=150]Duel: M1 Abrams vs. T-72 Ural:[/size][/b]
Debakl iráckých tankových vojsk
 
Na konci února 1991 proběhla pozemní operace koaličních sil proti irácké armádě. Proti sobě se tehdy postavily nejlepší tanky obou stran, americký Abrams a ve službách irácké armády sovětský T-72. Za fiaskem druhého ovšem nestála pouze zastaralá technika, ale i vážné nedostatky Iráčanů ve výcviku a taktice.
 
Americká pozemní armáda a námořní pěchota nasadily proti Iráku tanky Abrams variant M1 a M1A1, tehdy nejmodernější vozidla své kategorie ve výzbroji USA. Kromě nich ovšem šly do války i starší typy jako M60A3 Patton. Na irácké straně byla výzbroj pestřejší, protože většina jednotek řadové armády se musela spokojit se starými tanky T-55, T-62 či Type 59 a jen elitní divize Republikánské gardy a několik praporů armády užívalo relativně moderní T-72, T-72M a T-72M1. Ani ty ovšem zdaleka nedosahovaly kvalit svých protivníků, navíc Iráčané výrazně zaostávali z hlediska taktiky boje a výcviku vojáků. Kombinace všech těchto faktorů tak vedla k masové destrukci velké části iráckých obrněných sil.
 
[b]Diskuse o pohonu a výzbroji[/b]
Americké tankové síly až do začátku 80. let spoléhaly na tanky M60 Patton, které byly vlastně vzdálenými potomky typu M26 Pershing z druhé světové války. Typ M60 byl také posledním, jehož design pocházel přímo z hlav armádních odborníků, zatímco výběrové řízení, které bylo vyhlášeno roku 1972, oslovovalo privátní zbrojní společnosti General Motors a Chrysler. Jako vysoce důležitý se ukázal i fakt, že Britové poskytli Američanům svou technologii vrstveného pancéřování, známého (podle místa vzniku) pod názvem Chobham. Dlouhé diskuse se vedly o pohonu a výzbroji nového amerického tanku, neboť se objevila lákavá možnost osadit vozidlo plynovou turbínou a licenčním německým kanonem ráže 120 mm, který by si dovedl poradit i s novými sovětskými tanky. Navzdory skepsi značné části generality se pak opravdu prosadila turbína, ale zpočátku se přece jen zůstalo u 105mm děla, ačkoliv obě zbrojovky byly vyzvány, aby konstrukci přizpůsobily pro pozdější montáž výkonnější zbraně. V roce 1976 se tedy stala vítězem společnost Chrysler (dnes součást korporace General Dynamics), jíž hodně pomohla i snaha snížit výrobní cenu vozidla. V květnu 1979 byla schválena sériová produkce tanku, jenž dostal oficiální označení M1 Abrams. V následujícím roce obdržely jednotky první exempláře a současně s tím se rozbíhala produkce obměny M1E1 se 120mm kanonem M256, jenž vznikl jako licenční kopie zbraně německé firmy Rheinmetall. Kromě toho bylo značně zdokonaleno pancéřování, které poté dostal i model IP M1 (Improved Performance M1), kterému však ještě zůstal 105mm kanon. Definitivní podobu s novým pancířem i dělem představuje M1A1, který se začal dodávat v roce 1984. Vývoj se však samozřejmě nezastavil, a proto se koncem 80. let objevila verze M1A1 HA (Heavy Armor), do jejíhož pancéřování přibyly desky z ochuzeného uranu, posléze doplněné i do části starších vozidel.
 
[b]Důraz na „přestřílení“ Sovětů[/b]
Právě tanky M1A1 a M1A1 HA tedy představovaly jádro obrněných sil, které Amerika v roce 1990 vyslala na Střední Východ proti Iráku. Bylo ovšem velmi příznačné, že Abrams původně vůbec nevznikl coby vozidlo pro nasazení kdesi v arabské poušti, nýbrž především coby zbraň pro válku proti silám Varšavské smlouvy v Evropě. Právě proto byl zkonstruován tak, aby byl schopen po všech stránkách čelit nejvýkonnějším sovětským tankům T-64 a T-80. Zejména se jednalo o schopnost nepřítele „přestřílet“, tedy jako první jej zjistit, vystřelit na něj, zasáhnout a prorazit jeho pancéřování. Z tohoto důvodu byla u tanku M1 věnována výjimečná pozornost nejen samotnému kanonu, ale rovněž munici a soustavě řízení palby. 120mm kanon M256 byl zkonstruován primárně k střelbě municí typu APFSDS, která má podkaliberní jádro s křidélky a oddělitelné nákružky, jež po opuštění hlavně odpadnou. Jádro střely vyrobené z ochuzeného uranu má nejen mimořádnou průraznost, ale díky vlastnostem onoho materiálu také schopnost způsobit uvnitř zasaženého vozidla požár. Střelba touto municí na velkou vzdálenost je ovšem možná jedině díky špičkovému systému řízení palby, jehož součástí je vynikající infračervený senzor, schopný zcela pasivně zjistit pozice nepřátelských tanků na vzdálenost až 3000 m, což samozřejmě znamená obrovskou výhodu. Systém se vyznačuje i vysokou mírou automatizace, což zaručuje možnost velmi rychle přenášet palbu na různé cíle a vést palbu i za pohybu skoro stejně přesně jako z místa, což u vozidel předchozích generací vůbec nebylo myslitelné. Vedle ničivé síly se však věnovala značná pozornost ochraně osádky, o niž se stará nejen mimořádně odolný pancíř, ale i celá konstrukce obrněnce, v němž je zásoba munice důsledně oddělena od osádky. Celá koncepce tanku M1 Abrams prostě odpovídá špičkovému vozidlu, určenému pro nepříliš početnou, ovšem kvalitní armádu profesionálů.
 
[b]Produkt sporů a konkurence[/b]
Sovětský tank T-72 představuje v tomto smyslu takříkajíc opak, jelikož byl zkonstruovaný pro masovou armádu s povinnou vojenskou službou. S tím ostatně těsně souvisí i samotná historie zrodu tohoto obrněnce, která byla poznamenána bojem názorových frakcí v sovětské armádě a konkurencí trojice sovětských tankových konstrukčních kanceláří, nalézajících se v Charkově, Nižním Tagilu a Leningradě. Ministerstvo obrany dlouho upřednostňovalo tank T-64 od první z nich a potom jeho evolučního nástupce T-80 (poháněného plynovou turbínou) z Leningradu. Podnik Uralvagonzavod z Nižního Tagilu ale prosazoval „mobilizační“ tank, oproti náročným obrněncům T-64 a T-80 daleko jednodušší a levnější. Navzdory odporu byrokratů byl koncem roku 1970 hotov prototyp zvaný Objekt 172M a v roce 1973 bylo přece jen rozhodnuto zavést jej do výzbroje pod jménem T-72. O dva roky později dostal bojové jméno Ural, které se však nikdy příliš nerozšířilo. Postupně se ustálila koncepce, podle které tanky T-64 a T-80 putovaly k elitním frontovým jednotkám, kdežto „mobilizační“ T-72 byl určen pro síly druhého sledu a pro export, čemuž koneckonců odpovídala jeho jednodušší koncepce. Počáteční verze T-72 se tak dokonce vyznačovala vrstveným pancířem jenom na čele korby, kdežto věž tvořil ocelový odlitek. Až později se začalo vrstvené pancéřování (obsahující keramické prvky) používat i na věži tanku, v níž byl instalován 125mm kanon 2A46 (u prvních sérií 2A26M) s automatickým nabíjením karuselového typu. Tento prvek, který se objevil již na T-64, byl zejména projevem snahy odstranit čtvrtého člena osádky (nabíječe), což umožnilo zmenšení siluety tanku, za což se však platilo extrémně stísněným vnitřním prostorem. Vývoj pro sovětskou armádu, z něhož vzešly verze T-72A, T-72B a další, zde není nutno popisovat, neboť do Iráku směřovaly tanky jiných provedení, vyvinutých pro zahraniční uživatele.
 
[b]Vývozní varianty tanku T-72[/b]
Základní exportní verzí je T-72M, kde písmeno M budí často nedorozumění, jelikož vyvolává dojem, že jde o jakousi modernizaci. Ve skutečnosti ovšem „emko“ představuje zjednodušený model, jenž postrádá vrstvené pancéřování věže, ačkoliv má některé prvky pozdějších variant, např. laserový dálkoměr a dýmové granátomety. Následující exportní podoba T-72M1 dostala i onu novou konstrukci věže a další vylepšení; tyto verze mimochodem známe také z výzbroje armády Československa, protože se zde i sériově vyráběly. Exportní „dvaasedmdesátky“ však existovaly v řadě různých sub-variant, neboť vozidla pro země Varšavské smlouvy byla přece jen kvalitnější než ta pro arabské státy, jako byl právě Irák. Ten v 80. letech dostal celkově asi tisícovku vozidel T-72, T-72M a T-72M1, a to nejen přímo ze SSSR, ale také z Polska, odkud část přišla ve formě dílů pro finální montáž v Iráku. Vozidla kompletovaná v Iráku se obvykle označují názvem Asad Babil (Babylonský lev), byť dosud není jasné, jestli se tato kompletace skutečně rozběhla (protože polské zdroje to popírají). Výhledově bylo v plánu zahájit dokonce licenční výrobu T-72 v Iráku, k tomu už ale zaručeně nedošlo. V každém případě měli Iráčané k dispozici obrněnce, jež značně zaostávaly za tím, čím se mohla chlubit sovětská armáda. Pro řízení palby sloužil infračervený přístroj závisející na aktivním nasvícení, což byl samozřejmě prvek okamžitě prozrazující pozici vozidla. Systém byl dost náročný na obsluhu, což společně s nekvalitním výcvikem Iráčanů způsobovalo, že palba za pohybu byla velice nepřesná. Navíc střely APFSDS sovětské výroby měly jádra z wolframu, a proto průrazností značně zaostávaly za americkými uranovými projektily. Pancéřování T-72 se ukázalo jako naprosto nedostatečné a následné výbuchy zásob munice se postaraly o spektakulární konec mnoha iráckých vozidel, kterým mohutné exploze nezřídka odtrhly věž od korby.
 
[right][i]Lukáš Visingr[/i][/right]
 
[i]Hlavní zdroje:[/i]
Soukup, Miloš: Moderní vojenská technika: Tanky – 2. a 3. díl, Praha 1995
Zaloga, Steven J.: M1 Abrams vs T-72 Ural – Operation Desert Storm 1991, Oxford 2009
US Army, Válka.cz, Wikipedia.org
 
[i]Fotografie: US Army, archiv autora[/i]
[b] [/b]
Parametry tanku M1A1 Abrams
Osádka: 4 muži
Bojová hmotnost: 65 tun
Celková délka: 9,81 m
Celková šířka: 3,66 m
Celková výška: 2,9 m
Motor: turbína AVCO-Lycoming AGT-1500
Výkon: 1100 kW (1500 koní)
Max. rychlost: 66 km/h
Max. dojezd: 465 km
Kanon: 120mm M256, zásoba 40 nábojů
Kulomety: 12,7mm M2HB, dva 7,62mm M240
Pancíř: ekvivalent 600 až 700 mm oceli
 
Parametry tanku T-72M1 Ural
Osádka: 3 muži
Bojová hmotnost: 41 tun
Celková délka: 9,53 m
Celková šířka: 3,59 m
Celková výška: 2,19 m
Motor: 12válcový diesel V-46-6
Výkon: 575 kW (770 koní)
Max. rychlost: 60 km/h
Max. dojezd: 500 km
Kanon: 125mm 2A46M, zásoba 44 nábojů
Kulomety: 12,7mm NSVT, 7,62mm PKT
Pancíř: ekvivalent 380 až 490 mm oceli
 
[b]Měření sil[/b]
Tanky M1 Abrams a T-72 Ural vznikly coby výsledky snah konečně se odpoutat od koncepcí, které pocházely ještě z druhé světové války, tj. M26 Pershing a T-34. Obě velmoci ale kráčely zásadně odlišnými cestami. Američané se rozhodli pro „hi-tech“ vozidlo s plynovou turbínou, vrstveným pancířem a supermoderním systémem řízení palby. Sovětský svaz sice také vyvíjel špičkové typy T-64 a T-80, početně mnohem významnějším se ovšem nakonec stal jednodušší T-72, jenž se i jako jediný vyvážel za hranice. Americké obrněnce M1 a M1A1 Abrams se tak v roce 1991 střetnuly s iráckými tanky, které nejméně o dekádu zaostávaly za tím, co vlastnily elitní útvary sovětské armády. Takřka jedinou výhodou T-72 byly menší rozměry a hmotnosti, což ovšem v boji na poušti nehrálo prakticky žádný význam. Nižší spotřebu paliva sovětského dieselového motoru oproti americké turbíně vyvažoval fakt, že sama turbína je menší, takže se do Abramsu vejde více paliva, a proto je reálný operační dojezd obou tanků takřka shodný. Po stránce palebné síly a odolnosti pak irácké T-72 neměly téměř žádnou šanci, protože americké senzory odhalily jejich pozice mnohem dřív, než si mohli Iráčané všimnout amerických tanků, nehledě k tomu, že pozice T-72 prozradily samy jejich aktivní infračervené senzory. Když pak došlo na střelbu, ukázalo se, že americké střely APFSDS snadno probíjejí čelní pancíř T-72 na vzdálenost, z níž sovětské střelivo neodkázalo americkým tankům ublížit. Je sice doloženo asi sedm případů, kdy výstřely z T-72 zasáhly tanky M1A1, avšak pouze dva tanky byly skutečně vážněji poškozeny a čelní pancíř nebyl probit ani jednou. Ke zkáze iráckých tanků však (vedle technického zaostávání) přispěla i nízká úroveň osádek, které ve válce s Íránem nezískaly dost zkušeností v tankových bojích. Irák navíc rozmístil nejlepší tankové divize své Republikánské gardy dost neprozíravým způsobem, kvůli němuž je posléze mohly početně slabší tankové síly Američanů obkličovat a likvidovat jednu po druhé.
 

Autor: [url=http://lvisingr.czweb.org/]Lukáš Visingr[/url]