Zbraň proti podzemním objektům?
Nukleární puma!
Mezi nejodolnější cíle patří ty, které jsou ukryty hluboko v podzemí. Obtížně se lokalizují, ale ještě obtížněji se ničí. Už řadu let jsou vyvíjeny zbraně speciálně určené k likvidaci podzemních objektů. Zatím nejnovější z nich je kontroverzní americký projekt, který počítá s využitím malorážové jaderné munice.
Jde o Severní Koreu?
Velitelská stanoviště, sklady zbraní hromadného ničení a sila s mezikontinentálními balistickými střelami – to vše jsou cíle, které mají při vojenských operacích absolutní prioritu. Je tedy logické, že bývají často umístěny hluboko pod zemí, kde je chrání nejen desítky metrů půdy, ale i silné vrstvy skály a betonu.
Na jaře 2003 předložil ministr obrany Donald Rumsfeld americkému Kongresu žádost o dotaci na vývoj velmi malých nukleárních hlavic, určených právě proti extrémně odolným podzemním cílům. Kongresmani mu po ostré diskusi vyhověli, ale zároveň vyjádřili obavu, že zbraně této kategorie mohou vymazat hranici mezi konvenční a jadernou válkou.
Je velice pravděpodobné, že Pentagon se rozhodl pro tento krok kvůli severokorejské jaderné krizi. Pokud by došlo k ozbrojenému konfliktu mezi USA a KLDR, musely by americké letouny bombardovat podzemní instalace, které jsou opevněny nesrovnatelně lépe než ty v Iráku. Analytici poukazují na údaje, podle nichž se v horách KLDR nacházejí podzemní systémy chráněné minimálně 80 metrů silnými vrstvami žuly. Tunely pod Pchjongjangem sahají snad až 300 metrů pod povrch!
Bořitelé bunkrů
Standardní leteckou zbraní USA proti podzemním instalacím je laserem naváděná puma GBU‑28/B, která si během operace Pouštní bouře vysloužila přezdívku „Bunker Buster“ („Bořitel bunkrů“). Při operaci Irácká svoboda ji vystřídala puma GBU‑37/B, řízená signálem družic GPS. Oba typy používají dvoutunovou hlavici, která dokáže prorazit 30 metrů typické zeminy, nebo 12 metrů betonu, případně 6 metrů železobetonu. Jestliže v Iráku působily impozantně, pak proti podzemním bunkrům v Severní Koreji by byly naprosto neúčinné.
Bylo navrženo použití obřích bomb kategorie BLU‑82/B nebo MOAB (viz ATM 4/2003). Jejich účinek proti izolovaným podzemním cílům dosud nebyl testován, ale mnohem větším problémem je jejich obrovská hmotnost. Jejich použití je omezeno na velké dopravní stroje, kdežto „protibunkrové“ zbraně mohou nosit i taktické letouny F‑15E a F‑111.
Proto se Američané rozhodli realizovat koncept, který byl zveřejněn v roce 2000. Po odhození pumy se zažehne raketový motor, která jí udělí rychlost odpovídající několikanásobku rychlosti zvuku. Pokud bude plášť vyroben z odolného materiálu a vhodně tvarován, může puma proniknout do hloubky až několika desítek metrů. Pak dojde k výbuchu malorážové jaderné hlavice (ekvivalent desítek až stovek tun TNT). Cíl buďto zmizí ve vzniklém kráteru, nebo bude zničen efektem rovnajícím se mohutnému zemětřesení.
Nepřijatelné vedlejší škody
Velká hloubka exploze ovšem není nutná kvůli ničivému účinku, nýbrž kvůli omezení vedlejších škod na nezbytné minimum. Při dřívějších zkouškách se totiž zjistilo, že podzemní jaderný výbuch zpravidla vyvrhne do vzduchu velké množství silně radioaktivní půdy, která následně zamoří rozsáhlé okolí. Lze tomu však zabránit odpálením hlavice v dostatečně velké hloubce, protože země se po výbuchu sama takříkajíc „zavře“, ozářená půda neunikne ven a vedlejší škody na povrchu budou odpovídat silnějšímu zemětřesení.
Už od roku 1997 je ve výzbroji zařazena letecká puma B61‑11, která vychází ze standardního typu B61 (ekvivalent měnitelný od 300 tun do 300 kilotun TNT). Může být nesena prakticky všemi stíhacími i bombardovacími letadly USA a při vypuštění z výšky okolo 12 000 m vybuchne v hloubce maximálně šesti metrů. To je ovšem naprosto nedostačující, protože pro hlavici s tritolovým ekvivalentem pouhých 100 tun činí „bezpečná“ hloubka výbuchu minimálně 70 metrů.
Projekt Penetrátor
Brzy se ukázalo, že z čistě fyzikálních důvodů nelze zkonstruovat gravitační pumu (tj. pumu padající volným pádem), která by dopravila jadernou hlavici tak hluboko pod povrch. Rychlost volného pádu je totiž omezována odporem vzduchu, takže zbraň by musela mít obrovskou hmotnost a unesla by ji jen těžká letadla. Celá úvaha se tak vrátila do bodu, z něhož vyšla.
Průlomem byl právě koncept využívající raketového motoru. Je dost dobře možné, že jeho tvůrce se inspiroval projektem, který se zrodil během studené války. Američané tehdy zvažovali vývoj speciální hlavice pro balistické střely, tzv. nukleárního penetrátoru. Tato hlavice měla díky vysoké rychlosti a odolnému plášti ničit podzemní sila, v nichž byly uskladněny sovětské rakety. Pokud je známo, penetrátor zůstal ve stádiu návrhu, ale jeho princip zřejmě nebyl zapomenut. Doufejme jen, že jeho nasazení nebude nikdy třeba.
Autor:
Lukáš Visingr
Prameny: Jane’s Air Launched Weapons, Center for Korean Affairs, GlobalSecurity.org, Federation of American Scientists