Vrtulníkové stíhačky Mi‑24
Ruský Mil Mi-24 jistě patří mezi nejúspěšnější typy vojenských vrtulníků. Jeho konstrukce je přes třicet let stará, ale stále vznikají nové verze. Nejnovějšími jsou „stíhačky“ navržené pro boj s letouny a vrtulníky nepřítele.
Myšlenka „stíhacího vrtulníku“ pro ničení vzdušných cílů není nová. I známý bitevní vrtulník Ka‑50 byl v rámci projektu V‑80 původně navržen jako „stíhač“ a až později jej kancelář Kamov přepracovala do podoby víceúčelového bitevníku. Avšak hlavním cílem ruských konstruktérů byla konstrukce stíhacího vrtulníku na bázi typu Mi‑24. Ten byl vybrán především pro svou vysokou letovou rychlost až 335 km/h.
Afghánistán a Pouštní bouře
První testy protiletadlových řízených střel na Mi‑24 proběhly už v polovině 70. let, kdy začínala výroba verze Mi‑24V. Šlo o rakety R‑60 (v kódu NATO AA‑8 Aphid) s pasivním infračerveným naváděním. Jejich použitelnost na vrtulnících ale byla omezená a rakety nebyly zařazeny do standardní výzbroje Mi‑24. Situaci změnila až válka v Afghánistánu v 80. letech. Ruské vrtulníky často pronikaly na území sousedního Pákistánu, kde útočily na afghánské partyzány, a naopak pákistánské stíhací letouny F‑16 napadaly ruské stroje nad hranicemi. Myšlenka protiletadlových raket na vrtulnících byla oživena a uvádí se, že několik Mi‑24 sloužících v Afghánistánu skutečně nosilo střely R‑60M. Přesné údaje o případném bojovém nasazení však chybějí.
Od roku 1985 byla vyráběna verze Mi‑24VP, která měla v příďové věží 23mm kanon GŠ‑23L. Na těchto vrtulnících byla vyzkoušena nová verze rakety R‑60 označená jako R‑60KM (Korrektirujemaja Modernizirovannaja). Její infračervené navádění bylo doplněno přijímačem rádiových povelů z přístroje Raduga‑Š, který jinak slouží pro navádění protitankových raket 9M114 Šturm‑V. Strojů Mi‑24VP se však vyrobilo jen asi 25 kusů. Sovětské impérium se zhroutilo a studená válka skončila.
Ale zásadní impuls pro vývoj vrtulníkových stíhaček znamenala operace Pouštní bouře, což byl v mnoha ohledech zcela zlomový konflikt. Kromě masivního nasazení „inteligentních“ zbraní byl převratný i způsob, jakým americké bitevní letouny a vrtulníky vyhledávaly a ničily iráckou bojovou techniku. Většina systémů protivzdušné obrany se ukázala jako neúčinná a ruští analytici došli k závěru, že spolehlivou ochranu před bitevními letadly může poskytnout jen stíhací vrtulník.
Pokusy s umístěním raket
V první polovině 90. let prováděla firma Mil intenzivní testy raket R‑60M a R‑60KM na vrtulnících Mi‑24V/VP. Především bylo navrženo několik nových způsobů umístění těchto raket, protože armáda jimi nechtěla blokovat pylony pod křídlem Mi‑24. První možností bylo přidání další dvojice závěsníků pod prodloužené křídlo, což bylo vyhodnoceno jako příliš komplikované. Mil ale tento způsob použil pro exportní variantu Mi‑35VP, která byla neúspěšně nabízena Číně, Indii, Sýrii a Egyptu. Druhá možnost se podobala způsobu, jakým bylo v USA vyřešeno umístění raket AIM‑9 Sidewinder na stroje AH‑1W SuperCobra; rakety startovaly z kolejniček na horní ploše křídla. Jako nejúspěšnější se však ukázala třetí metoda, kdy byly rakety R‑60 umístěny na vnější stranu koncových závěsů pro střely Šturm‑V.
Zkoušky ovšem prokázaly dvě slabiny celé koncepce. Ta první se týkala možnosti zjištění cíle, protože vrtulníky Mi‑24 nejsou normálně vybaveny žádnými pokročilými senzory, které by mohly na dostatečně velkou vzdálenost zachytit vzdušný cíl. Z tohoto důvodu bylo několik vrtulníků Mi‑24VP experimentálně vybaveno infračerveným senzorem OEPS‑27 z letounu Su‑27. Tyto vrtulníky nesou název Mi‑24VPM a senzor je vestavěn v pravé straně přídě pod kabinou pilota. Kromě toho mají Mi‑24VPM nový ocasní rotor ve tvaru písmene X.
Ale ani instalace OEPS‑27 neznamenala definitivní řešení. Přes nesporné kvality má tento senzor zjevná omezení, především to, že je pevně namířen vpřed a má malý relativně malý zorný úhel. Navádění raket R‑60KM bylo neflexibilní a raketa samotná měla příliš krátký dosah; hodila se spíše pro sebeobranu vrtulníku než pro aktivní vyhledávání a ničení letadel. Konstruktéři tak došli k jednoznačnému závěru: Jestli má být Mi‑24 jako stíhací vrtulník účinný, musí mít letecký radiolokátor a řízené rakety středního dosahu.
Vzlétá Modrý drak
Završením snahy o konstrukci vrtulníkové stíhačky se tak roku 1998 stal stroj s továrním názvem Mi‑24.10 a přezdívkou „Sinij Drakon“ („Modrý drak“). Tentokrát už skutečně jde o speciální stíhací vrtulník. Na rozdíl od jiných verzí Mi‑24 nemůže nést výsadek, neboť jeho nákladní prostor je využit jinak. Obsahuje bloky elektroniky a napájení pro radiolokátor Skorpion, jehož rotující anténa se nachází nad hlavním rotorem. Radar Skorpion má dosah asi 60 km a je odvozen od leteckého radaru Kopjo, což je zase varianta radaru Žuk z letounu MiG‑29.
V nákladovém prostoru je umístěno i chladicí zařízení a válce s tekutým dusíkem. Ten cirkuluje ve stěnách výfukového potrubí a ochlazuje zplodiny motoru, což značně snižuje tepelnou stopu vrtulníku. Dalším zvláštním prvkem „Draka“ je nosník ocasního rotoru, jež je obrácen dolů. Je totiž známo, že při manévrech s velmi vysokým přetížením se může úhel vzepětí listů hlavního rotoru snížit tak, že listy doslova useknou ocasní nosník, což byla např. příčina havárie slovenského Mi‑24D v květnu 2005. U nosníku obráceného dolů se to stát nemůže.
Jako výzbroj Mi‑24.10 byla původně plánována raketa R‑77, ale ukázalo se, že je pro vrtulníky nepoužitelná, protože v menší výšce musí být odpálena ve značně vysoké rychlosti. Proto byla na základě R‑77 zkonstruována raketa R‑90, která je vhodná pro vrtulníky a pomalejší letadla s pevným křídlem. Má urychlovací raketový stupeň, který umožňuje i odpálení z visu. Střela R‑90 má identické aktivní radarové navádění jako původní R‑77. Váží 112 kg, dosahuje letové rychlosti M = 3 a má dostřel okolo 55 km. Kromě R‑90 nese „Drak“ i střely R‑60M/KM a testovaly se i rakety R‑73 (AA‑11 Archer). Podle většiny zdrojů existuje jen jeden Mi‑24.10, ale uvádějí se i tři kusy. V současné době už jde o soukromý projekt firmy Mil, protože ruská armáda nemá na jeho financování prostředky.
Karnosaurus, Tyrannosaurus a Anakonda
Do snahy vyrobit vrtulníkovou stíhačku se zapojil také výrobní závod Rostvertol z Rostova na Donu. Ten kromě sériové produkce některých typů značky Mil vyvíjí i vlastní verze nezávisle na moskevském ústředí firmy Mil. Rostvertol v roce 2002 zhotovil prototypy dvou modifikací Mi‑24VP nazvaných Mi‑24VPI Karnozavr (Karnosaurus) a Mi‑24VPT Tirannozavr (Tyrannosaurus). Oba dva mají nad rotory výstražné radarové přijímače SPO/SPA‑18 Pastel a v blízkosti motorů infračervené rušiče LSBI‑123 Pončik. Oba mají i dusíkový chladicí systém a nové kompozitní pancéřování z bóru, titanu, keramiky a kevlaru.
Typ Mi‑24VPI je popisován jako „eskortní vrtulník“ pro ochranu pozemních jednotek před útokem ze země i ze vzduchu. Může nést rakety R‑60 na kolejničkách připojených ke koncovým závěsníkům a v příďové věžičce má kanon GŠ‑23ML. Pod ocasním nosníkem je radarový rušič Astra‑V odvozený od přístroje Astra umístěného na stíhači MiG‑31. Karnozavr byl nabízen Indii a ruská armáda uvažovala o nákupu 24 kusů, na což se však nenašly prostředky. Existují i zprávy, že Mi‑24VPI byl pokusně nasazen v Čečensku, ale patrně se jedná o záměnu s verzí Mi‑24VK/PK.
Mi‑24VPT je speciální protitankovou variantou. Nemá střeleckou věž, na jejímž místě je milimetrový radiolokátor Arbalet. Pod trupem je pohyblivé rameno s 30mm kanonem GŠ‑30K a nad kabinou se nachází kulové pouzdro s optoelektronikou. Radarové rušení obstarává systém Gordenija‑V, který je příbuzný typu Gordenija z bojových letounů Su‑30. Byl vyroben jen jediný kus Mi‑24VPT; zkoušky byly úspěšné, ale stroj je kvůli svému jednoúčelovému zaměření příliš drahý.
Dalším konceptem z Rostvertolu je průzkumný vrtulník Mi‑24RKM Anakonda. Ten by měl mít některé prvky obtížné zjistitelnosti, dolů obrácený ocasní nosník a zaplášťovaný ocasní rotor neboli fenestron; tento prvek byl testován už v 70. letech na jednom z prototypů Mi‑24. Anakonda by měla nést výzbroj na výsuvných závěsech v nákladovém prostoru. Současný stav tohoto projektu je neznámý, ale Anakonda i stíhací vrtulníky v každém případě potvrzují, že konstrukce Mi‑24 rozhodně nezastarala a že tento typ čeká ještě dlouhá a zajímavá budoucnost.
Autor:
Lukáš Visingr
Prameny:
Věstnik vooruženij, Aviacija i kosmonavtika, United States Air Power, Raketnaja technika, Sky Fire