NejeN

[size=150]Jaderné zbraně Indie a Pákistánu:[/size]
Malá asijská studená válka
 
Ačkoliv se u nás jižní Asii nevěnuje příliš velká pozornost, dlouhodobě jde nepochybně o jeden z hlavních krizových regionů světa. Mezi Indií a Pákistánem existuje fakticky něco jako studená válka, obě země dlouho už řadu let patří mezi nukleární velmoci a rozvíjejí i arzenál prostředků pro dopravu jaderných hlavic.
 
Některá média občas publikují apokalyptické vize a spekulace na téma nukleární války USA a Ruska, popřípadě USA a Číny. Ačkoliv může jít o čtenářsky atraktivní fikce, s realitou nemají mnoho společného, což potvrzují i analýzy zpravodajských služeb. Pokud dnes někde existuje reálná hrozba vypuknutí nukleární války, tak je to v jižní Asii mezi Indií a Pákistánem, dvěma státy, které nepodepsaly Smlouvu o nešíření nukleárních zbraní (NPT) a vybudovaly si vlastní odstrašující arzenály včetně balistických střel. V případě Pákistánu navíc existují velké obavy, že by jeho jaderné zbraně mohly padnout do rukou teroristů.
 
Zrod jaderného programu Indie
První výzkumné práce, jež vedly k získání jaderné výzbroje, začaly v Indii dokonce ještě před získáním samostatnosti, zřejmě již v roce 1944. Indie, která se stala nezávislou roku 1947, pak systematicky pracovala na využití atomové energie pro mírové účely, což se odráželo např. ve vzniku Indické komise pro atomovou energii (1948). V jejím čele stál Homi Jehangir Bhabha, často označovaný za „otce“ indického jaderného programu. Následovalo vybudování několika středisek pro atomový výzkum a posléze i prvních reaktorů, s čímž tehdy pomáhali Kanaďané a Američané. Snažili se samozřejmě zajistit, aby bylo plutonium produkované těmito reaktory v bezpečí, resp. aby se nedalo využít pro vojenské účely, ovšem jejich snahy se zjevně minuly účinkem. Indové poté samostatně postavili několik dalších reaktorů, jež také dokázaly vyrábět plutonium, a v 80. letech zvládnuli technologii obohacování uranu. A jelikož získání štěpného materiálu představuje při výrobě atomové zbraně největší problém, dá se říci, že počátkem 60. let měla Indie tento problém vyřešený. Ostatně v roce 1962, po válce Indie s Čínou, prohlásila tehdejší ministryně informací Indíra Gándhíová, že Indie dokáže vyrobit jadernou zbraň již za 18 měsíců, byť tehdy asi poněkud přeháněla, jelikož v té době existovaly patrně jen teoretické modely (zpracované na sovětském počítači BESM-6). Skutečná fáze výroby jaderné pumy tak byla zahájena patrně až po čínském testu termonukleární zbraně v roce 1966, samozřejmě pod přísnou clonou utajení, zatímco na mezinárodní scéně Indie vystupovala coby hlasitý zastánce odzbrojení, resp. zlikvidování všech nukleárních zbraní.
 
[b]Nukleární „Smějící se Buddha“[/b]
Překvapení tak přišlo 18. května 1974, kdy Indie otestovala svou jadernou zbraň. Exploze, jež byla poněkud groteskně popisována jako „mírový jaderný výbuch“, měla sílu zhruba 8 kilotun a nesla krycí názvy „Smějící se Buddha“ či Pokhran-I (podle názvu zkušební střelnice, jež leží ve státě Rádžastán). Byl to podzemní test zbraně využívající plutonium z onoho reaktoru, jenž byl postaven s kanadskou asistencí, což pak vyvolalo zákonité negativní reakce za mořem, ale domácí popularita indické ministerské předsedkyně Indíry Gándhíové rychle vzrostla. Indie se tak fakticky zařadila do „jaderného klubu“ a opakovaně se snažila vyvíjet tlak na to, aby došlo ke změně smlouvy NPT, která v zásadě limituje vlastnictví atomových zbraní na pětici stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Indie pokládá smlouvu NPT v její stávající podobě za chybnou, protože má pro většinu zemí světa „omezující“ efekt. V každém případě ale stále rozvíjela své nukleární kapacity, a to nejen v reakci na vývoj nukleárních zbraní v sousedním Pákistánu, ale i kvůli vojenskému vzestupu Číny. Všechny tyto okolnosti vedly v roce 1998 k tomu, že Indie sáhla k druhé demonstraci svého atomového potenciálu, a tudíž v květnu onoho roku proběhly další testy s krycím označením Shakti nebo Pokhran-II. Dne 11. května explodovaly tři zbraně a o dva dny později další dvě. Jedna z této pětice zbraní měla být termonukleární, byť o tomto tvrzení existují pochybnosti, stejně jako o celkovém počtu a síle dalších explozí. Nesporné ale je, že Indie vlastní rozsáhlý nukleární arzenál, přestože počet hlavic je dosud samozřejmě také předmětem spekulací, které sahají od 100 do 150 kusů.
 
Široká škála raketových zbraní
K přepravě těchto hlavic má Indie dispozici i rozsáhlý arzenál nosičů, které stále systematicky vylepšuje. Jejím zjevným cílem je zbudování odstrašující triády pozemních balistických raket, leteckých zbraní a konečně zbraní na ponorkách. První část této triády dnes tvoří dvě základní typové řady, a to balistické rakety krátkého dosahu Prithvi („Země“) a zbraně dlouhého doletu Agni („Oheň“). Nejvýkonnější raketa z první řady Prithvi-III nabízí maximální dosah 600 km. Ze zbraní řady Agni jsou zavedeny ve službě typy Agni-I, II a III, z nichž poslední by nejspíše mohla doletět na vzdálenost až 5000 km, ale pracuje se na dalších typech. Zkouškami úspěšně prošly rakety Agni-IV a Agni-V, z nichž poslední uvedená má zřejmě potenciální dosah okolo 8000 km, a proto již jde o zbraň mezikontinentální. Současné odhady říkají, že Indové mají ve službě cca 50 balistických raket řad Prithvi a Agni. Jako zajímavost lze doplnit, že se nezřídka odpalují z ramp na nákladních vozech firmy Tatra. Pokud jde o vzdušnou složku, odhaduje se, že proudové stroje SEPECAT Jaguar a Mirage 2000 indického letectva mohou nést a shazovat neřízené nukleární bomby. Ve stádiu testů se nyní nachází první indická raketonosná ponorka, základ námořní složky plánované odstrašující triády. Měla by odpalovat rakety K-15 Sagarika a K-4, z nichž druhá by měla nakonec nabízet dosah až 5000 km. V rámci typové řady K však vzniká i další generace balistických střel pro vypouštění ze země (raketa Shaurya) či z letounů (raketa ALA). K nesení jaderných hlavic mohou sloužit též křídlaté střely, jako je nadzvukový typ BrahMos nebo vyvíjená podzvuková střela Nirbhay.
 
Pákistánská nukleární odpověď
Není zřejmě překvapivé, že pákistánský nukleární program byl zahájen fakticky jako odpověď na činnost v Indii. Jeho oficiální začátek se datuje do roku 1956, kdy byla vytvořena Rada pro výzkum atomové energie. O devět let později byl dokončen Pákistánský institut jaderných věd a technologie, kde se nacházel i první reaktor v zemi, vybudovaný s pomocí Američanů, jenže jejich pozice byla od počátku odlišná než v případě Indie. V případě Pákistánu totiž zcela jistě nejen věděli o jeho záměru vyvíjet nukleární zbraně, ale dokonce mu aktivně pomáhali, neboť považovali Pákistán za jednoho z hlavních spojenců. Na straně Pákistánu byl zajisté největším zastáncem výroby jaderných zbraní ministr zahraničí, posléze premiér a prezident Zulfiqar Ali Bhutto, který v roce 1965 pronesl proslavenou větu: „Pokud Indie vyrobí jadernou bombu, tak budeme tisíc let jíst trávu a listí, nebo třeba budeme hladovět, ale vyrobíme ji taky.“ Myslel to vážně a nejpozději od poloviny 60. let, resp. od porážky ve válce s Indií v roce 1965, pracoval Pákistán na jaderných zbraních. Na rozdíl od Indie se ale potýkal s většími potížemi, pokud se týče výroby štěpného materiálu. Krátce po prvním indickém jaderném testu v roce 1974 přišel průlom, jelikož do pákistánského jaderného programu přibyla nesmírně důležitá posila. Abdul Qader Khan, odborník na metalurgii, je mužem, jemuž tato islámská země asi nejvíce vděčí za svůj atomový arzenál. Právě on totiž získal pro Pákistán plány zařízení pro obohacování uranu a pod jeho vedením se koncem 70. let rozjel program výroby štěpného materiálu, jenž je vedle uranu schopen produkovat rovněž zbraňové plutonium.
 
Několik diskutabilních zkoušek
V roce 1994 oznámil premiér Nawaz Sharif, že Pákistán vlastní nukleární zbraně, avšak důkaz byl definitivně podán až o čtyři roky později jako odpověď na indické testy Shakti. 28. května 1998 provedla země svůj první pokusný jaderný test, a to v provincii Balúčistán. Zkouška pod krycím názvem Chagai-I zahrnovala pět současných podzemních explozí, jejichž síla měla být zhruba na úrovni 40 kilotun, byť podobně jako v případě Indie se o počtu a ekvivalentu dosud hodně diskutuje. O dva dny později proběhl (pod označením Chagai-II) druhý pákistánský test nukleární zbraně, jež měla sílu asi 20 kilotun a využívala plutonium, zatímco při první jaderné zkoušce se jednalo o zbraně na bázi obohaceného uranu. Každopádně však určitě šlo o (zatím) poslední jaderné výbuchy v jižní Asii, neboť oba státy deklarovaly, že provedené zkoušky jim poskytly dostatek údajů pro počítačové simulace, a proto další „ostré“ testy nejsou třeba. Není zatím s jistotou známo, zda Pákistán dokázal napodobit Indii i ve vyrobení vícestupňové, resp. termonukleární zbraně (spíše se o tom pochybuje), předpokládá se však, že jeho zásoba hlavic bude zhruba stejně početná jako ta indická; nejčastěji se objevují odhady mezi 100 a 120 kusy jaderných zbraní. Značně se ale liší jaderná politika a strategie obou mocností, protože Indové opakovaně deklarovali, že nepoužijí nukleární zbraně jako první; je evidentní, že Indie už jako svého hlavního protivníka nebere Pákistán, ale spíše Čínu, a proto její nové jaderné a raketové zbraně mají odstrašovat spíše Peking. Arzenál Pákistánu naopak míří naprosto jednoznačně na Indii a první použití „Bomby“ nebylo nikdy vyloučeno.
 
Nebezpečí rozšíření technologie
To vychází z prostého faktu, že z hlediska konvenčních vojenských sil i lidského potenciálu je Pákistán proti Indii ve výrazné nevýhodě, a proto udržuje a rozvíjí svůj nukleární arzenál jako jediný nástroj, jenž může zajistit určitou paritu s pravděpodobným protivníkem. Tomu ostatně odpovídají i prostředky dopravy pákistánských nukleárních zbraní na cíl. Páteří jsou balistické rakety projektu Hatf („Pěst“), jenž ukrývá řadu odlišných typů. Zřejmě nejznámější jsou střely Ghauri-I (neboli Hatf-5), jejich dosah činí až 1500 km, u pokročilejšího typu Ghauri-II možná i přes 2000 km. Jde však o zastaralé střely na kapalné palivo, kdežto indické rakety série Agni již mají motory na tuhé palivo, a tak i Pákistán reagoval vývojem obdobných zbraní, jež nesou označení Ghaznavi (Hatf-3), Shaheen-I (Hatf-4) a Shaheen-II (Hatf-6), z nichž poslední nabízí dosah možná až 2500 km. Odhaduje se, že Pákistán má zařazeno ve službě asi 60 balistických střel, kromě kterých však disponuje i střelami s plochou dráhou letu Ra’ad a Babur, jež se dají odpálit ze země, lodí i letadel. Vedle toho disponuje leteckými jadernými pumami, pro jejichž nesení zřejmě slouží primárně stíhače JF-17 Thunder a sekundárně i F-16 a Mirage III. Chystá však i vývoj ponorkových zbraní a údajně i stavbu nukleární ponorky, nepochybně v reakci na Indii. Kromě soupeření s Indií je však Pákistán i předmětem mimořádné pozornosti, pokud jde o šíření zbraňových technologií, jelikož poskytl jaderné „know-how“ řadě států, jako je Libye, Írán a KLDR. Na oněch aktivitách se prokazatelně podílel i osobně Abdul Qader Khan, zajisté však nebude překvapivé, že za to nikdy nebyl potrestán.
 
Autor: [url=http://lvisingr.czweb.org/]Lukáš Visingr[/url]
 
[i]Hlavní zdroje:[/i]
Pitschmann, V.: Jaderné zbraně – Nejvyšší forma zabíjení, Praha 2005
ATM 9/2008, ATM 10/2008, The Nuclear Weapon Archive, NTI.org, Wikipedia.org
 
[i]Fotografie: DRDO, archiv autora[/i]
[b] [/b]