Protiletadlový systém Roland

Ender
Příspěvky: 78
Registrován: pon 21. zář 2015 18:43:21

Protiletadlový systém Roland

Příspěvek od Ender » sob 25. čer 2016 18:13:30

Protiletadlový systém Roland
 
Proces evropské integrace, ať již na něj máme jakýkoliv názor, probíhá v mnoha rovinách. Dá se to ilustrovat např. na evropském zbrojním průmyslu, dříve nesmírně rozdrobeném, ale nyní tvořeném vlastně jen několika velikými nadnárodními korporacemi. Velká většina evropských zbrojních programů má mezinárodní charakter. Tato kooperace ale začala už před mnoha lety, jak dokládá mj. velmi úspěšný francouzsko-německý protiletadlový raketový komplet Roland, jehož historii můžeme vysledovat do počátku 60. let.
 
Mezinárodní program
Systém Roland se začal rodit v roce 1963 ve formě dvou studií, z nichž první nazvanou P-250 vytvořila německá firma Bölkow, zatímco druhou s označením SABA francouzská společnost Nord Aviation. O rok později tyto značky spojily své síly a vytvořily společný projekt, jenž se posléze stal součástí portfolia konsorcia Euromissile, do kterého však obě zbrojovky vstoupily už pod novými názvy, a to jako Messerschmitt-Bölkow-Blohm (ještě později DaimlerChrysler Aerospace) a Aérospatiale. Dnes jsou všechny aktivity firmy Euromissile součástí nadnárodní evropské zbrojovky MBDA. V rámci projektu nové protiletadlové raketové zbraně si Němci a Francouzi zajímavě rozdělili úkoly, protože každá země měla poněkud odlišné požadavky, jež se však daly řešit modulární koncepcí systému. Požadavkům Francie totiž stačil komplet, jenž by fungoval pouze v podmínkách dobré viditelnosti (tj. ve dne a za příznivého počasí), kdežto Němci chtěli zbraň schopnou působit za jakýchkoli podmínek, což znamenalo nutnost vybavit ji i střeleckým radiolokátorem. Každá ze zemí tedy primárně odpovídala za vývoj „své“ verze, kromě toho byly práce rozděleny tak, že Aérospatiale řídila vývoj zadní části střely a pohonné soustavy, zatímco MBB dohlížela na přední část s naváděcím systémem a bojovou hlavicí. Již v červnu 1968 proběhlo první zkušební odpálení rakety Roland, která zničila bezpilotní cílový letoun. Dodávky sériových exemplářů pro armády Francie a Německa byly předpokládány od roku 1970, po počátečních úspěších se ovšem dostavila řada problémů, takže zkušební fáze se nepříjemně protáhla. „Denní“ verze Roland 1 proto vstoupila do výzbroje francouzské armády až v dubnu 1977, o rok později následovalo zavedení varianty Roland 2 do německé armády a v roce 1981 zařadili „radarovou“ verzi Roland 2 také Francouzi. Opožděný vstup kompletu do výzbroje však zjevně neměl příliš velký efekt na komerční úspěchy, protože systém Roland se poté dokázal velice dobře prosadit na světovém trhu.
 
Technický popis systému
Jak již bylo řečeno, existují dvě základní verze kompletu, a sice Roland 1 pro podmínky dobré viditelnosti a Roland 2 schopný nasazení i v noci a za nepříznivého počasí. Klíčovým prvkem, který je společný pro obě verze, je samotná řízená raketa, poháněná dvoustupňovým motorem na pevné palivo. Na délku měří 2,4 m, tělo má průměr 16 cm a je vybaveno dvěma čtveřicemi ploch, z nichž větší mají rozpětí 50 cm. Startovní hmotnost střely činí podle verze 63 až 67 kg a její tříštivo-trhavá bojová hlavice (opatřená dvěma zapalovači, prvním nárazovým a druhým elektromagnetickým přibližovacím) váží 6,5 kg. Nejvyšší rychlost odpovídá zhruba Mach 1,6, tj. kolem 1800 km/h. Raketa se vypouští z válcového kontejneru, při čemž odpalovací zařízení na otáčivé věži vozidla nese dvojici kontejnerů. Pozoruhodně je řešeno nabíjení, jelikož uvnitř korby vozidla po obou stranách základny věže jsou montovány dva revolverové zásobníky, ve kterých se nachází po čtyřech kontejnerech s raketami. Po vypuštění první dvojice raket dojde k samočinnému nabití další dvojice z oněch velkých „bubínků“, takže každé vozidlo kompletu Roland může vypustit celkově deset raket. Mezi základní požadavky na systém Roland patřila od začátku plná bojová autonomie, tzn. soustředění všech prvků na jediné vozidlo, které je tak samostatně schopné veškeré činnosti. Německo si pro své Rolandy vybralo podvozek, který je derivátem šasi domácího bojového vozidla pěchoty Marder, kdežto v armádě Francie byly obě verze instalovány na podvozek zvaný AMX-30R, který je příbuzný tanku AMX-30. Osádka je v obou případech tvořena třemi muži, vozidlo může jezdit rychlosti cca 65 km/h a jeho dojezd na silnici se pohybuje mezi 500 a 600 km. Jelikož jde o platformy z opravdu bojových vozidel (což u protiletadlových systémů není zase tak běžné), osádka je dobře chráněna před střelivem z téměř všech druhů ručních střelných zbraní a kulometů.
 
Proces bojového použití
Na vrcholu věže se nachází vyhledávací radiolokátor, jenž se otáčí 60krát za minutu a zjišťuje vzdušné cíle v malých či středních výškách na dálku 15 až 18 km. Po zachycení cíle následuje činnost identifikátoru, který určí, jestli se jedná o nepřátelský cíl, a pokud ano, je cíl sledován. Operátor pak může vypálit raketu, případně určit režim navádění. V případě systému Roland 1 je k dispozici jen optické poloautomatické navádění po záměrné linii (běžně používané hlavně u protitankových řízených raket); operátor tedy musí až do zásahu udržovat zaměřovač na cíli, kdežto střelu sleduje infračervený lokátor. Palubní počítač systému pak na základě zpracování dat o poloze cíle a rakety vysílá letící střele rádiové povely až do zásahu. U systému Roland 2, který je navíc vybaven sledovacím radarem na přední části věže, je možno použít i samočinné navádění, kdy jeden radarový kanál sleduje cíl a druhý vypuštěnou raketu a na základě úhlové odchylky mezi oběma radarovými paprsky jsou počítačem vypočítávány povely pro střelu. Ta pak (bez ohledu na režim navádění) mění směr svého letu prostřednictvím řízení výtoku plynů z trysek. Jak již bylo uvedeno, pohon střely je dvoustupňový; první (startovací) stupeň pracuje asi 1,7 sekundy, zatímco druhý (po jehož zažehnutí začíná sledování rakety) asi 13,2 sekundy. Při zásahu cíle nebo v jeho blízkosti je iniciována bojová hlavice, jež obsahuje 3,5 kg trhaviny a 65 projektilů, jež zaručují zničení cíle na vzdálenost nejméně 6 m. Minimální dosah střely je cca 500 m, maximální pak zhruba 6000 m (a u pozdějších variant ještě více). Komplex dokáže zachytit cíl letící 20 m nad zemí a největší výškový dostup rakety činí asi 5500 m. Stojí patrně za zmínku, že pokud je to z hlediska viditelnosti možné, pak je i u varianty Roland 2 zpravidla používáno optické poloautomatické navádění, jelikož je přesnější (a na rozdíl od samočinného radarového) vhodné pro podmínky elektronického boje.
 
Modernizace a varianty
Koncem 80. let byla rozběhnuta modernizace kompletů zařazených ve francouzské a německé armádě na provedení označené Roland 3. Původní optické čidlo pro denní podmínky vystřídal infračervený senzor Safran GLAIVE, kromě toho byl instalován laserový dálkoměr, takže pak bylo možné použít poloautomatické navádění též v noci nebo za zhoršeného počasí. Dále byla pro systém Roland 3 vyvinuta zdokonalená raketa, která dosahuje rychlosti až Mach 1,8 (tedy přes 2000 km/h), má maximální dálkový dolet 8500 m a vystoupá do výšky až 6000 m. Střelu je možno zpětně integrovat též do kompletů Roland starších provedení. Vedle varianty na šasi AMX-30R a Marder byla vytvořena i verze na podvozku tanku Leopard, která se však sériově nevyráběla, a stádium prototypu nepřekročila ani exportní modifikace Roland M3S, která byla postavena na pásovém podvozku převzatém z raketometu M270 MLRS. Vyznačovala se např. novým radiolokátorem a hned čtveřicí odpalovacích kontejnerů; automatické nabíjení ale bylo možné pouze pro spodní dvojici, horní dvojici pak bylo možno nahradit dvěma páry trubic pro menší rakety s infračerveným naváděním Mistral, popřípadě dokonce dvěma čtveřicemi trubic pro střely FIM-92 Stinger. Místo raket Roland 1/2/3 se daly použít také střely VT1, které byly původně vyrobeny pro francouzský systém Crotale (více ve Střelecké revue 9/2013), případně i zcela nové rakety RM5, vyvinuté speciálně pro systém Roland firmami Aérospatiale a MBB. Raketa RM5 měla dosahovat rychlosti až Mach 5 (zhruba 6000 km/h!) a dosah se zvýšil až na 10 km, avšak k sériové výrobě nedošlo. Kromě instalace na pásové podvozky však byl Roland upraven i do „kontejnerové“ zbraně. Její „německá“ verze je usazena na podvozku nákladního automobilu od značky MAN, zatímco „francouzská“ (zvaná též Roland CAROL) se nalézá na návěsu, taženém vozem ACMAT. Pracovalo se i na námořní verzi Roland MX alias Jason, ale její vývoj byl kvůli zastarávání systému nakonec zastaven.
 
Seznam provozovatelů
Francie původně jevila zájem pouze o „denní“ provedení Roland 1, nakonec si však objednala i provedení Roland 2. Celkově odebrala 181 systémů na podvozku AMX-30R, z nichž posléze dvacet konvertovala na „kontejnerovou“ variantu CAROL, především kvůli snadnější dopravě vzduchem. Německá armáda měla v plánu koupit až 340 kusů verze Roland 2, fakticky ovšem získala jen 140 exemplářů. Německé letectvo odebralo asi stovku Rolandů v „kontejnerovém“ provedení na podvozcích MAN 6×6 a 8×8 kvůli ochraně letišť, zatímco německé námořnictvo si za účelem ochrany přístavů pořídilo dvacet kusů. V současné době jsou již všechny systémy Roland z německých ozbrojených sil vyřazeny, ale jednu baterii od Němců dostalo Slovinsko. Stejně tak byl Roland vyřazen rovněž z francouzské armády, ale tyto komplety pořád najdeme v armádě Španělska. Seznam dnešních mimoevropských uživatelů obsahuje Argentinu, Katar, Nigérii a Venezuelu, v minulosti provozovala tyto systémy i Brazílie a Irák. Exportní Rolandy bývaly obvykle montovány na šasi AMX-30R či v kontejnerech na vozidlech MAN. Speciální kapitolu představuje komplet MIM-115 alias US Roland, který si roku 1975 objednala armáda USA. O licenční produkci se staraly firmy Hughes a Boeing. Původně měl být systém umístěn na pásové platformě z houfnice M109, pak však dostal přednost automobil M812A1. Nakonec byl ale „americkými Rolandy“ vyzbrojen jenom jeden prapor a projekt byl ukončen. Pokud se týká reálného bojového použití, argentinský Roland si 1. června 1982 připsal sestřel britského letounu Sea Harrier, kdežto irácké Rolandy patrně „dostaly“ několik amerických strojů během operací Pouštní bouře (1991) a Irácká svoboda (2003). S Irákem je spojen také skandál, jemuž se přezdívalo „Rolandgate“ a jehož podstatou bylo obvinění, že Francie dodávala Iráku rakety Roland i během embarga, ovšem to se nakonec ukázalo jako omyl. Celkem bylo vyrobeno cca 460 odpalovacích zařízení všech verzi a přes 25 000 raket.
 

Autor: Lukáš Visingr


Odpovědět

Zpět na “Raketová technika”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host