Crotale: Francouzský raketový úspěch

Ender
Příspěvky: 78
Registrován: pon 21. zář 2015 18:43:21

Crotale: Francouzský raketový úspěch

Příspěvek od Ender » sob 25. čer 2016 18:15:04

Crotale: Francouzský raketový úspěch
 
Pokud bychom měli jedním slovem shrnout zahraniční a bezpečnostní politiku Francie, patrně nejlepší slovo by bylo „samostatnost“. Země galského kohouta, ačkoli je členem NATO, chce v řadě oblastí zachovávat nezávislost na ostatních západních státech a prosazovat svoje zájmy. Projevuje se to i ve zbrojní politice, která dala vznik specifické francouzské konstrukční škole a díky které se zrodilo mnoho zajímavých zbraní. Příkladem ryze francouzské zbraně, která se prosadila na trhu, je protiletadlový systém Crotale.
 
Jihoafrická objednávka
Historie vzniku této úspěšné zbraně rozhodně nebyla jednoduchá a jasná. Francouzský systém Crotale byl poprvé veřejně prezentován na pařížském aerosalonu v roce 1967, avšak poměrně dlouho chyběly detailní informace o jeho vývoji. Spekulovalo se, že požadavky nejspíše zadal některý ze skandinávských států, až později se zjistilo, že zbraň byla vyrobena na objednávku Jihoafrické republiky. Proto také francouzské firny zpočátku tak mlžily, jelikož obchod s JAR byl kvůli jejímu režimu apartheidu značně problematickou záležitostí. Jisté je, že Jihoafričané projevili v roce 1964 zájem o mobilní protiletadlový raketový komplex krátkého dosahu, jenž bude schopen ničit nízko létající cíle. Nejprve jednali s Velkou Británií, avšak ta jejich žádost odmítla, a proto se Jihoafričané obrátili na Francouze. O realizaci programu se postaraly firmy Engins Matra, Thomson-Houston (pozdější Thomson-CSF) a Thomson-Brandt. První vyvíjela samotnou řízenou raketu, druhá dodávala elektroniku a třetí podvozek, hlavici a motor rakety. V letech 1968-1969 byla zhotovena ověřovací série, která úspěšně prošla zkouškami, takže se již v roce 1971 mohlo začít se sériovými dodávkami pro jihoafrickou armádu, která komplexu přidělila jméno Cactus. Jihoafričané zaplatili 85 % nákladů na vývoj, ale zbytek šel z rozpočtu francouzské vlády, neboť se předpokládalo, že by novou zbraň mohly zavést do výzbroje také domácí ozbrojené síly. A to se skutečně stalo. Francouzské letectvo nejprve zakoupilo několik kusů pro účely testů. S jejich výsledky bylo spokojeno, takže vzápětí začalo odebírat i sériové exempláře pod jménem Crotale (chřestýš). Dodávky trvaly do roku 1978 a systém byl nasazen především k obraně letišť a základen strategických raket.
 
Struktura a nasazení
Základní podoba systému Crotale (označovaná také jako Crotale 1000) je v podstatě identická s jihoafrickým provedením Cactus. Systém je tvořen třemi prvky, a to vlastní řízenou raketou, odpalovacím vozidlem a velitelským vozidlem. Raketa s názvem R440 je dlouhá 2,89 m, měří v průměru 15 cm, má plochy o rozpětí 54 cm a váží 85 kg. Pohání ji motor na pevné palivo, se kterým dosahuje rychlosti až Mach 2,3. Cíl je ničen tříštivou bojovou hlavicí vážící 15 kg, jež uvolňuje množství střepin s poloměrem ničení 8 m. Na odpalovacím vozidle se nacházejí čtyři rakety v trubicových kontejnerech na otáčivé platformě, která nese také střelecký radiolokátor THD 5000 a povelové naváděcí zařízení. Velitelské vozidlo má velký přehledový radiolokátor Mirador II. Střelecké i odpalovací vozidlo využívají čtyřkolový, lehce obrněný podvozek P4R s nezvyklým dieselelektrickým pohonem (diesel pohání generátory, které dodávají energii pro elektromotory v nábojích kol). Každé vozidlo má dvoučlennou osádku a může jezdit rychlostí 70 km/h. Bojové použití probíhá následovně: Přehledový radar Mirador II (max. dosah cca 12 km) zjistí cíl, a když jej identifikuje jako nepřátelský, předá informace odpalovacímu vozidlu, které vypouští raketu. Střelecký radar THD 5000 potom až do zásahu sleduje cíl i střelu, které jsou rádiem předávány povely. Radar dokáže současně navádět dvě střely, avšak obě na stejný cíl. Max. dálkový dosah rakety je asi 12 km, lze postřelovat cíle letící nejvyšší rychlostí Mach 1,2 ve výškách od 15 do 5000 m. Baterii kompletu Crotale tvoří jedno velitelské vozidlo a dvě nebo tři vozidla odpalovací. Přechod do bojového stavu trvá několik minut, protože je potřeba propojit jednotlivá vozidla kabely pro přenos informací. Po vystřelení raket proběhne nabití za pomoci hydraulického jeřábu na nákladním automobilu.
 
Postupná modernizace
Od roku 1973 byla francouzskému letectvu dodávána zdokonalená verze Crotale 2000, jež má navíc televizní naváděcí senzorový kanál. Ten se dá využít jako doplněk, popř. náhrada radaru za situace silného radiolokačního rušení, ale samozřejmě jen za dobré viditelnosti. Vedle toho přibylo zařízení pro automatické rozlišení vlastních a nepřátelských cílů. Následovala varianta Crotale 3000, dodávaná od roku 1978 a vybavená automatizací televizního navádění. Důležitá změna přišla roku 1983, kdy začala modernizace na provedení Crotale 4000, v němž bylo ono kabelové propojení jednotlivých vozidel nahrazeno šifrovaným rádiovým přenosem dat. Díky tomu se nejen zkrátila doba zaujetí bojové polohy, ale navíc bylo možné umisťovat vozidla ve větší vzdálenosti od sebe; odpalovací vozidla se tedy mohou nacházet až 3 km od velitelského vozidla a až 10 km od sebe navzájem. Vedle toho přibyl infračervený zaměřovač ke sledování cílů v noci a zvýšila se odolnost proti rušení. Od roku 1985 se prováděla další modernizace na standard Crotale 5000, což zahrnovalo např. zdokonalení vyhledávacího radaru, jehož obměna Mirador IV má dosah 18 km. Do struktury kompletu Crotale 5000 je možné integrovat i lehké (původně přenosné) rakety Mistral s infračerveným naváděním, ale prakticky se této možnosti nevyužívá. Vznikla rovněž námořní verze Naval Crotale se střelami R440N. Výkony samotné střely zůstávají víceméně stejné, navádění je opět radiolokační povelové s možností záložního optického či infračerveného sledování. Odpalovací jednotka však může nést až osm raket. Lze ji instalovat na lodě s výtlakem od 500 tun. Francouzské námořnictvo používá komplex Naval Crotale na několika třídách torpédoborců a fregat.
 
Verze Shahine, NG a MK3
Dalším členem „rodiny“ Crotale je komplex Shahine, který je v řadě zdrojů popisován jakožto samostatný typ, ovšem prakticky jde o derivát Crotale. Firma Thomson-CSF jej zkonstruovala ve druhé polovině 70. let na objednávku Saúdské Arábie, která odebírala sériové kusy v letech 1980-1982; v polovině 80. let pak proběhla modernizace. Základním prvkem systému Shahine je nová řízená střela R460 s dvoustupňovým motorem, jenž jí dává výrazně vyšší výkony. Její nejvyšší dálkový dosah činí téměř 15 km a výškový dostup se pohybuje kolem 6800 m. Co se týče podvozku, byly vyrobeny dvě modifikace, a sice tažená ATTS (Air-Transportable Towed System) a samohybná na upraveném pásovém podvozku tanku AMX-30. V obou případech se však komplet opět skládá ze dvou složek, a to vozidla odpalovacího (nese šest raket) a vozidla velitelského (dosah přehledového radaru přes 18 km), pro spojení slouží bezdrátové datalinky. V roce 1989 začala být nabízena další nová verze nazývaná Crotale NG (nouvelle generation), u níž došlo k jedné důležité koncepční změně. Vyhledávací a střelecký radar se nyní nacházejí na jednom vozidle, které je tedy plně autonomním bojovým prostředkem. Druhou významnou změnou je zavedení nových střel VT1, které dosahují rychlosti Mach 3,5. Na bojovém vozidle je namontováno osm střel, vyhledávací radiolokátor TSM 2630, naváděcí radiolokátor TWT a infračervený a televizní senzor. Také komplet Crotale NG má námořní modifikaci. Nejnovější verzi systému Crotale pak představuje Crotale MK3, jež má nový přehledový radar Shikra 3D a dokáže efektivně napadat cíle vzdálené až 16 km ve výšce 9000 m. Dnes je komplet Crotale vyráběn a exportován nadnárodní zbrojovkou Thales.
 
Úspěchy na světovém trhu
Francie v současnosti provozuje modernizované verze původních systémů série Crotale a dále nové komplexy Crotale NG; ty jsou umístěné na šestikolových tažených podvozcích. Armáda Jihoafrické republiky již své systémy Cactus vyřadila. Není překvapivé, že systém Crotale byl také široce vyvážen, konkrétně do Bahrajnu, Egypta, Chile, Libye, Pákistánu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Poslední dvě jmenované země si pořídily také námořní verze. Z dalších států, jež projevily o Crotale zájem, lze zmínit Maroko, Irák, Somálsko nebo Kuvajt. Reálné bojové nasazení prodělaly jednak jihoafrické Cactusy v sérii konfliktů na jihu Afriky a jednak francouzské a libyjské komplexy Crotale během války v Čadu. Paradoxní ovšem je, že se ocitly na obou stranách konfliktu, když francouzská vláda poskytla Čadu své síly na obranu proti libyjské intervenci. Francouzi rozmístili své systémy Crotale též během války v Perském zálivu v roce 1991. Exportní úspěchy zaznamenal i nový systém Crotale NG. Jako první země se pro něj rozhodlo Finsko, v jehož armádě se výše popsaný bojový celek nalézá na podvozku šestikolového obrněného transportéru SISU XA-181 (tento prostředek se někdy označuje jako ITO90M). Dalším vlastníkem je Řecko, které si zakoupilo Crotale NG v podobném provedení jako sama Francie, tedy na šestikolových tažených přívěsech. Crotale NG zavedla do výzbroje také armáda Jižní Koreje, v níž se tento komplex označuje jako K-SAM Pegasus; využívá šasi pásového obrněného transportéru K200. Sama zbrojovka Thales ale nejvíce propaguje Crotale NG na pásovém podvozku, jenž se fakticky shoduje s podvozkem dělostřeleckého raketometu MLRS. Co se týče námořní úpravy kompletu Crotale NG, tu zatím na svých fregatách zavedla do výzbroje loďstva Francie, Ománu a Saúdské Arábie.
 
Čínská kopie jménem HQ-7
V seznamu uživatelů komplexu Crotale byla záměrně vynechána jedna specifická země, a sice Čínská lidová republika. Ta po „otevření se světu“ začala kupovat západní zbrojní technologie a zpravidla začínala vyrábět i jejich kopie. Tento osud potkal i systém Crotale, jehož první kus putoval do Číny údajně už v roce 1978. Čína zřejmě odebrala jen malý počet exemplářů, které byly oficiálně určeny na „vyhodnocení a testování“, ale opravdovým cílem byla výroba kopií. To se podařilo zhruba za deset let, jelikož roku 1989 se na veletrhu v Dubaji představila verze pro vývoz. Základní verze čínské armády je zřejmě duplikát Crotale s kosmetickými změnami a nazývá se HQ-7; někdy se mu přezdívá i „Sino-Crotale“. Toto provedení se nabízí na export pod označením FM-80. Viditelné změny přinesla až varianta HQ-7B, pro niž existuje vývozní jméno FM-90. Je umístěna na novém šestikolovém podvozku čínské výroby a podle materiálů výrobce by její výkony měly odpovídat novějším variantám komplexu Crotale. Max. dálkový dosah rakety činí 15 km a výškový dostup přes 6000 m. Stejně jako u Crotale existuje vozidlo odpalovací se čtyřmi raketami a velitelské s přehledovým radarem; varianta HQ-7B disponuje zcela novým přehledovým radiolokátorem, jehož název není znám, ale jehož dosah má údajně činit až 20 km. V současnosti je HQ-7B jedním ze základních čínských systémů protivzdušné obrany vojsk na krátkou vzdálenost. Čínské loďstvo zavedlo do výzbroje ekvivalent kompletu Naval Crotale pod označením HHQ-7. Má se za to, že Čína již exportovala komplex HQ-7 do Íránu, kde je užíván (a možná i vyráběn) pod jménem Shahab-Thaqeb. Také tato skutečnost je vlastně paradoxním důkazem o kvalitách francouzského systému Crotale, který si našel cestu i do zemí, s nimiž se v tomto směru asi nepočítalo.
 
Autor: Lukáš Visingr


Odpovědět

Zpět na “Raketová technika”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host