Jaderné programy zemí západní Evropy

Ender
Příspěvky: 78
Registrován: pon 21. zář 2015 18:43:21

Jaderné programy zemí západní Evropy

Příspěvek od Ender » sob 25. čer 2016 0:01:57

Jaderné programy zemí západní Evropy

V letošním roce si připomínáme čtyřicet let od začátku platnosti Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), která stále patří mezi nejvýznamnější nástroje světové bezpečnosti. Ale málokdo si dnes vzpomene, že v době před podpisem NPT pracovala na vývoji nukleárních zbraní řada zemí, jež se nakonec jadernými mocnostmi nestaly. Podívejme se stručně na více či méně tajné atomové zbrojní programy čtyř západoevropských států.

Spektrum důvodů pro pořízení nukleární výzbroje je velice pestré. Může to být snaha odstrašit konkrétního blízkého či vzdáleného nepřítele, všeobecné posílení obranyschopnosti, potvrzení velmocenského statusu nebo prostě záměr „ukázat, že na to máme“. Všechny tyto příčiny byly (ačkoli v různých poměrech) přítomny u čtyř států západní Evropy, které měly během studené války zájem o pořízení jaderných zbraní, i když je nakonec nevyrobily. Rozhodně ale ukázaly, že prakticky každá vyspělá země s civilním nukleárním programem dokáže vyvinout i jaderné zbrojní kapacity a udržovat vývojové práce v tajnosti.

Německo: Spory o remilitarizaci
Vítězná spojenecká koalice měla zpočátku v úmyslu Německo naprosto zbavit ozbrojených sil i zbrojního průmyslu, aby se zabránilo jakékoli další agresi. Realita studené války ovšem záhy způsobila, že vznikly dva německé státy, jež se staly členy soupeřících geopolitických bloků a začaly se znovu vyzbrojovat. O remilitarizaci Západního Německa (SRN) samozřejmě nejvíce stáli Američané, kteří dodávali Bundeswehru moderní zbraně, a to včetně reaktivních střel, jež mohly dopravit jaderné hlavice. Byly to mj. balistické rakety MGR-1 Honest John a MGM-29 Sergeant a střely s plochou dráhou letu MGM-1 Matador, později se přidaly i rakety MGM-31 Pershing a MGM-52 Lance. Pro dopravu nukleárních zbraní mohli Němci využít i svoje těžké dělostřelectvo či taktické letouny. Američané se nijak netajili tím, že v případě války by ihned poskytli Němcům jaderné hlavice pro nasazení na bojišti, ale už koncem 50. let prosákly první zprávy, že se tiše plánuje i nezávislý atomový zbrojní potenciál. Někteří němečtí politici (jako ministr pro nukleární záležitosti Franz Josef Strauss) přinejmenším připouštěli, že by se o tom měla vést vážná diskuse. Další vlna takových úvah se objevila po sjednocení obou německých států a zazněla prohlášení několika bývalých politiků, že Německo by mělo o jaderné výzbroji uvažovat. Ačkoli neexistují „tvrdé“ důkazy, nemálo expertů soudí, že Němci provedli v oboru nukleárních zbraní (včetně termonukleárních hlavic) alespoň základní výzkumy a nepochybně měli kapacity pro rychlou výrobu. Tyto teoretické schopnosti si jednotná SRN zachovává, byť samozřejmě platí její ratifikace NPT z roku 1975.

Itálie: Co se dělo ve Středomoří
Nyní je už docela málo známým faktem, že v 60. letech měla Itálie rozsáhlé nukleární ambice. Vyvíjela nukleární ponorku Guglielmo Marconi a patrně provedla základní vývojové práce na hlavicích. Kromě logických obav ze SSSR cítili Italové určité znepokojení nad francouzským, německým a švýcarským jaderným programem a v neposlední řadě byli nervózní ze zpráv, že nukleární výzkum existuje i v Rumunsku a Jugoslávii (dnes už je spolehlivě známo, že se oba balkánské státy touto možností skutečně zabývaly), což by samozřejmě ohrozilo italské zájmy ve Středomoří. Podobně jako v případně SRN nejsou k dispozici konkrétní důkazy o italských pracích, ale velmi jasným nepřímým důkazem je program balistické rakety Alfa, protože ta by bez nukleární hlavice postrádala smysl. Vývoj začal roku 1971 a v letech 1975-1976 proběhly nejméně tři zkušební starty. Alfa byla dvoustupňová zbraň na pevné palivo a předpokládaným dosahem okolo 1600 km. Využívala některé technologie americké ponorkové rakety UGM-27 Polaris, nebyla ovšem zamýšlena pro ponorky, ale poněkud neobvykle pro hladinové lodě. Na italský křižník Giuseppe Garibaldi byly namontovány čtyři vertikální šachty a několikrát z něj skutečně startovaly střely Polaris. Itálie však v roce 1975 podepsala NPT a o dva roky později zastavila vývoj Alfy a všech vojenských aplikací nukleárního programu. Je poněkud komické, že raketa Alfa je v Itálii dodnes pokládána za přísně tajnou záležitost, přestože jeden exemplář je zcela veřejně vystaven na letecké základně Cameri.

Švédsko: Přednost dostal Viggen
Již v roce 1948 začalo o jaderné výzbroji přemýšlet i neutrální Švédsko. Nejprve chtělo koupit jaderné zbraně od USA, ale po odmítnutí zahájilo samostatný vývoj. Aktivní nukleární zbrojní projekt existoval v období 1954-1964, avšak detaily vyšly najevo až v 80. letech, kdy Švédsko přiznalo, že se uskutečnily základní práce na designu hlavic a připravovala se výroba plutonia. Nastaly však neshody nad typem reaktoru, jelikož obhájci civilního jaderného programu chtěli jiný druh, jenž se pro produkci štěpného materiálu nedal použít. Švédové ale prováděli pokusy i s uranem a plutoniem dovezeným z Británie a Francie. Švédský parlament o nukleární zbrani roku 1959 jednal, rozhodnutí ovšem odložil. 4. října 1959 byl při vojenském cvičení proveden obrovský konvenční výbuch (zřejmě největší v dějinách Švédska), který měl simulovat účinky jaderné exploze a připravovat vojáky na válku „ve stínu jaderného hřibu“. Švédský Odbor pro obranný výzkum (FOA, Försvarets forskningsanstalt) doporučil, aby bylo vyrobeno 50 až 100 jaderných pum o ekvivalentu cca 20 kilotun. K dopravě měla sloužit nejen víceúčelová bojová letadla, ale i speciálně k tomu účelu vyvíjený bombardér SAAB A36 (známý také jako Projekt 1300). Stroj o vzletové hmotností přibližně 15 tun měl létat rychlostí přes Mach 2 a nést jednu neřízenou nukleární bombu o váze 700-800 kg, popř. řízenou střelu vzduch-země Rb 304. Pro případ války se počítalo s použitím proti sovětským cílům v prostoru Pobaltí. Švédský jaderný zbrojní program prakticky skončil v roce 1966, a to z finančních důvodů, jelikož vláda musela zvolit mezi nukleární výzbrojí a stíhačkou SAAB AJ37 Viggen, jež dostala přednost. Švédský podpis se pod smlouvou NPT objevil v roce 1968.

Švýcarsko: Ochrana neutrality
V roce 1995 způsobily malý šok informace uvolněné švýcarskou vládou. Ta přiznala, že už od roku 1946 fungoval ve Švýcarsku vědecký výbor, jenž zkoumal možnost pořízení nukleárního odstrašujícího potenciálu, a že 23. prosince 1958 vydala Rada ministrů příkaz k vývoji jaderné zbraně, byť se vše mělo zatím udržovat v teoretické rovině. V listopadu 1963 byla vyhotovena zpráva o technické a finanční proveditelnosti projektu, jež vyznívala pozitivně. 4. května 1964 generální štáb navrhl, aby Švýcarsko během nejbližších patnácti let vyrobilo asi 100 leteckých pum (ekvivalent 60-100 kilotun), 50 dělostřeleckých granátů (5 kilotun) a 100 hlavic pro blíže neurčené rakety (100 kilotun), to všechno za 750 milionů švýcarských franků. Jako nosiče pro pumy měly sloužit letouny Mirage IIIS, jejichž palubní počítače měly (což je stále velmi málo známá skutečnost) režim pro atomové údery („shoz přes rameno“); někdy se dokonce tvrdí, že si Švýcaři pořídili Mirage na prvním místě jako nosiče jaderné výzbroje. V té době už běžely i počáteční práce na konstrukci první švýcarské nukleární hlavice a kromě toho bylo (ačkoliv to z dnešního pohledu vypadá neuvěřitelně) v „neobydlených regionech“ Švýcarska vytipováno i sedm míst pro pokusné podzemní výbuchy! Nakonec se ovšem nukleární program ukázal jako přece jen příliš nákladný a Švýcarsko v roce 1969 podepsalo dohodu NPT. Je ale zajímavé, že až do roku 1988 fungoval Pracovní výbor pro jaderné záležitosti, který měl zkoumat možnosti pro situaci, že by NPT selhala. Také to jednoznačně vypovídá o skutečnosti, že pro Švýcarsko stojí ochrana jeho neutrality vždy na prvním místě.

Autor: Lukáš Visingr


Odpovědět

Sociální sítě

       

Zpět na “Jaderné a nukleární zbraně”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Bing [Bot] a 1 host