Bizarní atomové zbraně:

Ender
Příspěvky: 78
Registrován: pon 21. zář 2015 18:43:21

Bizarní atomové zbraně:

Příspěvek od Ender » pát 24. čer 2016 23:49:25

Bizarní atomové zbraně:
Kuriozity, které (možná) neměly existovat
 
Letecké bomby, rakety vzduch-země a balistické střely, to vše jsou běžné prostředky pro dopravu jaderných zbraní na cíl. Vedle nich však vzniklo široké spektrum dalších, které zahrnují někdy i skutečně kuriózní nápady. O úrovni některých z nich vypovídá už fakt, že jsou řazeny mezi nejhloupější zbraně v dějinách.
 
Zbraňový systém Davy Crockett
V paranoidní atmosféře 50. let 20. století vznikaly některé zbraně, nad kterými lze dnes jedině kroutit hlavou. K typickým příkladům se řadí komplex Davy Crockett, který byl zkonstruován s cílem poskytnout americkým vojákům v Evropě miniaturní taktické „jaderné dělostřelectvo“ pro zastavení převahy sovětských tanků. Zbraň, jež vznikla roku 1956, představovala fakticky bezzákluzové dělo, z něhož se odpaloval projektil s dráhovým raketovým motorem a jadernou hlavicí. Ta dostala jméno W54 a byla oficiálně nejslabší nukleární zbraní, kterou kdy Amerika měla, jelikož při průměru pouhých 28 cm vážila asi 23 kg a měla ekvivalent nastavitelný mezi 10 tunami a 10 kilotunami TNT. Vlastní zbraň Davy Crockett pak existovala ve dvou verzích, označených M28 a M29. První z nich měla ráži 120 mm, byla doplněna zástřelnou zbraní ráže 20 mm (ta střílela dýmovou a svítící municí pro potvrzení zaměření cíle), vážila okolo 68 kg a měla max. dotřel 2 km. Provedení M29 mělo hlaveň ráže 155 mm, zástřelnou zbraň kalibru 37 mm, hmotnost 168 kg a max. dostřel 4 km. Vlastní střela se jménem M388 a hlavicí W54 byla shodná, avšak při použití v M29 se na ni navlékaly vodicí segmenty, které „dorovnávaly“ ráži. Pro transport sloužily terénní automobily M38 nebo M151, v případě větší M29 se používaly i známé obrněné transportéry M113 či jim příbuzné pásové logistické nosiče M116. Na obsluhu systému Davy Crockett mělo stačit pět vojáků. Na první pohled se zdálo, že půjde o vynikající zbraň, jenže skutečnost byla nakonec úplně opačná.
Dne 7. července 1962 explodovala na střelnici v Nevadě hlavice W54, která ale byla umístěná na statické pozemní konstrukci. Teprve o deset dní později proběhla zkouška celého kompletu Davy Crockett, a sice v rámci testu se jménem Little Feller I. Zbraň M29 tehdy vypálila střelu M388 na vzdálenost 2,72 km a následoval výbuch s ekvivalentem zhruba 18 tun TNT, shodou okolností poslední jaderný výbuch na onom zkušebním polygonu. Komplet Davy Crockett byl oficiálně zaveden ve výzbroji US Army v letech 1961–1971, ale nikdy se netěšil velké oblibě, navíc nebylo nikdy úplně jasné, jak přesně by se měl používat. Vzhledem ke krátkému dosahu a malé přesnosti by se obtížně zasahovaly malé cíle a okamžitý ničivý účinek hlavice (tzn. její záření a tlaková vlna) by stačil pro zničení tanků zřejmě jen v bezprostřední blízkosti exploze. Vyšší tritolový ekvivalent hlavice bylo prakticky nemožné nastavit, protože její účinek by pak přímo ohrožoval i obsluhu kompletu. Spekulovalo se ovšem i o tom, že by salvy těchto zbraní měly vytvořit radioaktivní „neprůchodnou zónu“, jež by zastavila pochod sovětských vojsk na západ. Napůl „sebevražedný“ charakter zbraně podtrhovalo i její jméno, neboť Davy Crockett (1786–1836) padl při hrdinském boji o pevnost Alamo v Texasu, avšak svou smrtí vyburcoval USA k vyhlášení války Mexiku a následnému připojení Texasu. Není proto asi překvapivé, že prapodivná zbraň s jeho jménem poté tiše opustila výzbroj a nechala po sobě účtenku na tehdy astronomickou sumu deseti miliard dolarů. V jedné studii byl systém Davy Crockett prohlášen dokonce za nejhorší zbraň, jakou kdy Američané vyrobili.
 
Obří děla s nukleárními střelami
Nejdřív byl hlavním prostředkem dopravy jaderné zbraně strategický bombardér a začínalo se uvažovat o raketách, ale svého času se hodně sázelo i na těžké dělostřelectvo. A tak byl v roce 1949 ve zbrojovce americké armády Picatinny zahájen projekt nové zbraně, jež navazovala na projekt 240mm děla, které bylo požadováno již ve druhé světové válce coby nástroj pro ničení důležitých a silně bráněných cílů. Nové specifikace však žádaly, aby dělo mohlo střílet rovněž nukleárními granáty, a tak byla ráže zvětšena na 280 mm. Konstruktér Robert Schwarz potom vyšel z designu německého železničního děla K5 ráže 283 mm, zmodernizoval ho a uzpůsobil pro přesun po silnici či v terénu. Na jaře 1951 byl hotový prototyp T131 a následovala sériová výroba dvaceti kusů s oficiálním názvem „Gun, Heavy, Motorized, 280mm, M65“, ačkoli pak všichni používali jenom označení M65 nebo přezdívku „Atomic Annie“, zřejmě navazující na přezdívku „Anzio Annie“, kterou američtí vojáci dali jednomu z německých děl K5. Výsledná zbraň představovala hodně bizarní sestavu, protože samotné dělo M65 bylo fakticky návěsem, zavěšeným mezi dvěma čtyřkolovými tahači (nebo spíš „nosiči“?) značky Kenworth, předním M249 a zadním M250. Navzdory zdánlivé nemotornosti se tato souprava o celkové hmotnosti přes 78 tun dokázala pohybovat celkem svižně (56 km/h) a umístění děla na pozici či zvednutí netrvalo déle než 15 minut. Dělo s hlavní o délce téměř 13 m dokázalo na vzdálenost téměř 30 km vypálit nukleární granát W9 (později W19) s ekvivalentem cca 15 kilotun a tato schopnost byla předvedena při jaderném testu 25. května 1953. Děla M65 byla poté rozmístěna v Evropě a Koreji, zůstala ovšem ve výzbroji jen do roku 1963. Ale i tak byla úspěšnější než analogické sovětské zbraně 2A3 Kondensator a 2B1 Oka (Transformator), jelikož tato monstra ráže 406 a 420 mm do služby vůbec nevstoupila. Miniaturizace pak dovolila i výrobu atomových granátů pro „obyčejné“ těžké houfnice ráže 152, 155 či 203 mm.
 
Nukleární torpéda pro ponorky
Roku 1958 zavedlo americké námořnictvo do výzbroje jednu ze svých nejpodivnějších zbraní, ponorkové torpédo Mk 45 ASTOR (Anti-Submarine Torpedo) ráže 480 mm. Ačkoliv na první pohled vypadalo úplně obyčejně, obsahovalo nukleární hlavici W34 s ekvivalentem zhruba 11 kilotun TNT. Američané vytvořili tuto zbraň proti rychlým sovětským ponorkám a doufali, že destrukční rádius zbraně bude tak velký, že protivník nebude mít šanci uniknout. Naneštěstí se ovšem tato schopnost torpéda mohla velice snadno obrátit proti americké ponorce, která by ho odpálila. Torpédo Mk 45 totiž nedisponovalo žádným samostatným naváděním, takže bylo po celou dobu dálkově ovládáno povely, které přenášel kabel spojující torpédo a ponorku. Tentýž princip byl zvolen i pro dálkové odpálení atomové hlavice. Naneštěstí se torpédo dalo alespoň trochu navádět jen na vzdálenost nanejvýš 13 km (prakticky však ještě méně, údajně jen okolo 8 km), což se nebezpečně přibližovalo destrukčnímu poloměru hlavice. Američtí námořníci se pak mohli bavit i vtipem s nádechem černého humoru, že torpédo Mk 45 má pravděpodobnost zničení cíle až 200 %, čímž se naráželo na nemalé riziko, že kromě sovětské ponorky by mohl výbuch zničit i americké plavidlo, které torpédo odpálilo. Americké námořnictvo převzalo cca 600 zhotovených kusů, jež zůstaly ve výzbroji do roku 1976; většina potom dostala konvenční hlavice a byla odprodána do zahraničí. Sovětským ekvivalentem bylo jaderné torpédo T-5, jež mělo ráži 533 mm. Ve fázi projektu naštěstí zůstalo gigantické torpédo T-15, jež mělo mít ráži 1500 mm (!), délku 24 m a hlavici o ekvivalentu 100 megatun, fakticky odpovídající obrovské „Car-bombě“. Exploze této zbraně u pobřeží USA měla způsobit „radioaktivní tsunami“, která měla zlikvidovat přístavy a města na americkém pobřeží.
 
Jaderné bomby v batohu a kufru
US Army disponovala za studené války zbraněmi označovanými také zkratkou ADM (Atomic Demolition Munition), což byly v podstatě atomové miny. Bylo rozpracováno několik scénářů jejich použití, např. výbuchy série ADM v blízkosti hranic zemí Varšavské smlouvy, aby bylo vytvořeno prakticky neprůchodné území, nebo využití k likvidování důležitých cílů, jako byly hlavní dálniční křižovatky či raketové základny. Objevilo se několik typů, např. zbraň TADM (Tactical Atomic Demolition Munition), ve které se nacházela hlavice W30 o ekvivalentu 300 nebo 500 tun. Zřejmě nejznámější je ale mina SADM (Special Atomic Demolition Munition), v níž byla instalována modifikace hlavice W54 (použité též v komplexu Davy Crockett) o síle nastavitelné mezi 10 tunami a 1 kilotunou. Celý systém SADM vážil asi 73 kg, takže jej mohl umístit tým dvou mužů, kteří by byli shozeni na padácích. S touto zbraní se počítalo např. pro destrukci přístavů, kam by kontejner s hlavicí dovlekli potápěči. Zbraně řady ADM zůstaly ve službě zřejmě do konce studené války. Sovětský svaz také vytvořil přenosné jaderné zbraně, a to údajně ještě menší, jenom v rozměrech velkého kufru (odtud pojem „suitcase nuke“) o váze méně než 30 kg. Podle údajů přeběhlíků z rozvědky GRU byly tyto zbraně s údajným názvem RA-115 určeny k demoličním a sabotážním akcím na území států NATO. „Kufříkové bomby“ si získaly značnou pozornost v roce 1997, kdy ruský generál Alexandr Lebeď tvrdil, že se jich určitý počet ztratil, resp. není pod ruskou kontrolou. V dalších letech se objevovaly zprávy, že se ta či ona země třetího světa, skupina organizovaného zločinu, povstalecká nebo teroristická organizace dostala k této zbrani. Ale i kdybychom připustili, že je něco takového možné, musí se připomenout, že jaderné zbraně jsou poměrně choulostivé a je potřeba je skladovat v přesně daných podmínkách. Je proto dost sporné, jestli by „kufříková bomba“, která by byla případně odcizena v 90. letech, mohla být ještě dnes funkční. Jako námět pro špionážní thrillery je však taková zbraň nepochybně stále mimořádně atraktivní.
 
Nejmenší jaderné zbraně všech dob
Nukleární hlavice W54, jež byla použita ve zbrani Davy Crockett a mině SADM (a vedle toho i v řízené raketě vzduch-vzduch AIM-26 Nuclear Falcon), byla se silou kolem 10 tun nejslabší jadernou zbraní, jakou kdy kdo (oficiálně) vyvinul. Nebyla ovšem rozměrově nejmenší, neboť Američané i Rusové dokázali vyrobit nukleární granáty pro své standardní houfnice ráží 155 a 152 mm; v případě USA to byla hlavice W48 o průměru 155 mm, která měla ekvivalent okolo 72 tun TNT a obsahovala lineární implozní nálož plutonia o průměru necelých 11 cm, jež byla v době svého vzniku (tedy na počátku 60. let) takřka zázrakem miniaturizace. Existovaly však i vážně míněné plány na zbraně snad ještě menší, protože v té době byla rozpracována i studie nukleárního ručního granátu! Studie údajně sdělila, že by tehdejší úroveň technologií skutečně umožnila vyrobit nukleární zbraň s průměrem okolo 10 cm a hmotností něco mezi 10 a 15 kg. Zůstávala ovšem klíčová otázka, k čemu by taková zbraň byla vlastně dobrá, jelikož vzhledem k tomu, na jakou vzdálenost lze házet granátem, by šlo o zaručeně sebevražednou zbraň. Není známo, že by onen projekt postoupil za onu fázi studie proveditelnosti, avšak i ta stačila na to, aby byl atomový ruční granát označen za nejhloupější zbraň, jakou kdy kdo vymyslel. Jaderné granáty s náplněmi W48 byly již vyřazeny, avšak sporadicky se vyskytuje tvrzení, že na konci 80. let byla přece jen navržena (nebo snad i vyrobena) ještě menší zbraň, a sice atomový, resp. neutronový granát pro kanon tanku M1A1 Abrams, což by znamenalo ráži 120 mm. Zatím ale chybí jakýkoli konkrétní důkaz o existenci takové zbraně.
 
Autor: Lukáš Visingr
 
Hlavní zdroje:
The Nuclear Weapon Archive, US Army, Wikipedia.org
 
Fotografie: US Army, Wikimedia, archiv autora
 

Publikace: Válka Revue Speciál 2/2016: Jaderná válka


Odpovědět

Zpět na “Jaderné a nukleární zbraně”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host