Atomová apokalypsa: Nacistický jaderný program

Ender
Příspěvky: 78
Registrován: pon 21. zář 2015 18:43:21

Atomová apokalypsa: Nacistický jaderný program

Příspěvek od Ender » pát 24. čer 2016 23:51:10

Atomová apokalypsa: Nacistický jaderný program
Na vítězství nad Japonskem měly rozhodující vliv atomové zbraně shozené na Hirošimu a Nagasaki. Je ale třeba si vzpomenout, že Spojenci zahájili projekt nukleárních zbraní zejména v obavě, že Německo je vyvine jako první. Co kdyby se to nacistickým vědcům skutečně podařilo? Co kdyby atomové údery zažila i Evropa?
 
Druhá světová válka je vlastně první (a naštěstí i jedinou) „atomovou válkou“, jelikož v jejím závěru svět poprvé viděl strašlivé účinky nukleárních pum, jež zničily centra japonských měst Hirošima a Nagasaki. Použití jaderných zbraní proti Japonsku však zpočátku nebylo vůbec nic samozřejmého. Dokonce se dá říci, že to bylo až sekundární využití, protože Spojenci vyvíjeli nukleární zbraně původně především proti Německu, jež na počátku mělo dost možná nejlepší „startovní pozici“ k tomu, aby jaderné zbraně vyrobilo jako první. Mělo špičkové vědce, mělo moderní průmyslovou infrastrukturu i velké zásoby uranu. Nabízíme vám tedy scénář, v němž nacisté dokázali své „atomové kapacity“ využít lépe.
 
Proč německý program neuspěl?
Německo zcela nesporně mělo přinejmenším teoretický potenciál pro vývoj a výrobu atomové zbraně. V mnoha ohledech dokonce tvořilo v jaderném výzkumu špičku; vždyť první úspěšné štěpení atomu se v roce 1938 podařilo v berlínském Institutu císaře Viléma. Mnoho jaderných fyziků židovského původu sice Německo opustilo, ale řada jiných zůstala, mezi nimi i „autor“ prvního štěpení Otto Hahn a pozdější šéf vojenského jaderného programu Werner Heisenberg. Právě jemu je často přisuzována zásluha za to, že Němci jaderné zbraně nezískali; Heisenberg si jako konzervativní nacionalista přál vzestup Německa, nacismus mu byl však odporný. Sám Heisenberg a mnozí jeho kolegové proto jaderný zbrojní výzkum de facto „sabotovali“ tím, že záměrně prováděli nepodařené pokusy a produkovali pesimistické zprávy. Celý program proto nikdy nezískal velkou prioritu, protože se zdálo, že zhotovení nukleární pumy je záležitostí na mnoho let, ale Hitler žádal zbraně pro rychlé vítězství v krátké válce. Přitom však Němci měli v řadě ohledů rozsáhlé možnosti, mj. měli jáchymovské naleziště uranové rudy v Protektorátu Čechy a Morava a zásoby uranu z Belgického Konga, zatímco v okupovaném Norsku ovládali továrnu na výrobu těžké vody, nezbytné pro jaderné reaktory. Ale i bez ohledu na to, co dělali Heisenberg a jeho kolegové, trpěl německý jaderný program řadou dalších slabin; mj. byl dost roztříštěný kvůli rivalitě několika vědeckých skupin, které pracovaly na stavbě reaktoru, navíc jej vážně zasahovaly údery Spojenců (jimž se podařilo zničit mj. onu továrnu na těžkou vodu) a nedostatečné financování, protože větší prioritu získaly hlavně programy tryskových letounů a reaktivních zbraní V1 a V2. Přestože Spojenci se až bezmála do konce války takřka panicky báli německých jaderných zbraní, obecně se dnes má za to, že Německo nejpozději roku 1943 seriózní snahu o výrobu jaderné zbraně de facto vzdalo.
 
Jedna kontroverzní teorie
Současně je ale nutno dodat, že v posledních letech stále sílí menšinový názor, podle něhož to s německým nukleárním zbrojním projektem bylo naprosto jinak. Existuje skupina odborníků, zejména historiků, kteří tvrdí, že Německo jaderné zbraně vyrobilo, ovšem z několika důvodů je nakonec nenasadilo. Spolehlivé důkazy k této fascinující a vysoce kontroverzní teorii zatím neexistují, ale faktem je, že se uvádí několik přinejmenším značně znepokojivých indicií. Jako nejsilnější se zpravidla cituje několik velice zajímavých popisů něčeho, co zastánci této teorie prohlašují za pokusné německé nukleární výbuchy, údajně provedené v roce 1944. K jednomu z nich mělo dojít na ostrově Rujana a k druhému na střelnici v Ohrdrufu v Durynsku. Musí se skutečně přiznat, že se ona líčení svědků podezřele podobají popisům jaderných výbuchů, a to včetně podrobností, jaké nebyly až do explozí amerických atomových pum známy. Dále bývá zmiňován fakt, že Němci prokazatelně přestavovali jeden bombardér Heinkel He 177 na nosič jaderné bomby. A proč by to dělali, pokud by tuto zbraň neměli? Navíc bývá citováno několik německých dokumentů, v nichž se o atomových pumách mluví (je mezi nimi i jeden Hitlerem podepsaný rozkaz), ale jejich pravost je sporná. Specifický případ pak tvoří německá ponorka U-234, jež vyplula do Japonska se zásilkou oxidu uranu na palubě, ale po kapitulaci Německa se vzdala Američanům. Řada expertů je přesvědčena, že získaný uran poté Američané použili pro bombu „Little Boy“ shozenou na Hirošimu, a někteří dokonce vyjadřují názor, že američtí technici ji zhotovili na bázi německého designu. Proti teorii, že Němci atomové zbraně údajně opravdu vyvinuli, však stále stojí argument v podobě obrovské náročnosti jaderného projektu, jenž v podobě programu Manhattan opravdu hodně zatížil i mnohem větší lidský, průmyslový i finanční potenciál USA. Němci určitě měli teoretickou možnost atomovou pumu vyrobit, ale je velmi diskutabilní, zda na to měli praktické kapacity. Popusťme však trochu uzdu fantazii a zkusme rozvinout alternativní scénář, v němž Němci uspěli.
 
Jaderný program získává podporu
Werner Heisenberg měl 4. června 1942 přednést na poradě s nedávno jmenovaným ministrem zbrojního průmyslu Albertem Speerem zprávu o situaci a pokroku nukleárního programu. [Ve skutečnosti ji přednesl a její záměrně pesimistické vyznění, podle něhož by zbraň nemohla být funkční dříve než v roce 1945, bylo jedním z důvodů, proč atomový projekt prakticky skončil.] Heisenberg však dva dny před tím zahynul při autonehodě, a tak se do vedení programu dostal Kurt Diebner, jenž sice neměl Heisenbergovy znalosti a prestiž, neměl však ani jeho opatrnost vůči nacistickému režimu. Diebner a jeho asistent Paul Harteck usilovali především o kariérní úspěch a chtěli projekt atomové zbraně dovést do konce bez ohledu na povahu režimu. Zprávu místo Heisenberga přednesl Diebner, jenž prohlásil, že projekt je na dobré cestě a že pokud se dočká potřebné politické a finanční podpory, může být první zbraň kompletní v polovině roku 1944. Diebnerova výmluvnost zapůsobila na Speera, který se o nukleární bombě krátce potom zmínil i Hitlerovi. Nacistický diktátor si ihned vyžádal Diebnera k soukromé schůzce, kde mu přislíbil svou osobní podporu. Projekt atomové pumy na Hitlera nejspíše způsobil daleko více než projekty reaktivních zbraní (létající pumy Fi 103 čili V1 a balistické rakety A-4 alias V2), a když byl krátce potom největší zastánce těchto zbraní Wernher von Braun zraněn při explozi raketového motoru, bylo evidentní, že nukleární zbraň (v Německu zpravidla označovaná jako „uranová bomba“) získala prioritu. Další impuls pro rozvoj projektu znamenal zájem ze strany všudypřítomné organizace SS, jelikož její šéf Heinrich Himmler se o jaderných zbraních záhy doslechl. Stejně jako Hitler byl naprosto uchvácen ničivým potenciálem perspektivní zbraně a za cenu dosazení „pozorovatelů“ z SS do některých pozic v programu poskytl Diebnerovi část rozsáhlých zdrojů „státu ve státě“, v který se SS měnila.
 
Snaha Spojenců narušit program
Německé úsilí samozřejmě nezůstalo utajeno Spojencům, jejichž zpravodajské služby zjistily, že v oblasti napojení atomové fyziky na ozbrojené síly je od léta 1942 stále více živo. Posléze zaznamenaly i konkrétní aktivity na několika místech po celém Německu, kde se stavěly nebo přestavovaly promyslové závody pro jakýsi tajuplný účel. Ve skutečnosti šlo o lokality, kde se mělo odehrávat obohacování uranu (vytěženého převážně v Jáchymově) na úroveň, která byla potřeba pro výrobu nukleární pumy. Prozíravý Harteck, jenž za tuto část programu odpovídal, správně předpokládal letecké útoky Spojenců na tato zařízení, a proto navrhl, aby proces běžel nezávisle a rozptýleně v několika místech. Postupně tak vznikla tři velká zařízení s uranovými odstředivkami, konkrétně v Oranienburgu poblíž Berlína, na Labi u Torgau nedaleko Lipska a v Rottenburgu v jižním Německu, avšak navíc bylo postaveno osm dalších menších středisek. Němci si byli sice vědomi možnosti vyrobit bombu na bázi plutonia, ale vzhledem k její vyšší časové i technické náročnosti se od počátku orientovali výhradně na uran. Diebner a jeho tým mezitím intenzivně pracovali na designu a mechanismu pumy, jenž byl hotov v polovině roku 1943. Předem varovali Speera, že nejspíše půjde o zbraň velmi rozměrnou, takže Speer pobídl německé letecké konstruktéry, aby oživili zanedbané programy těžkých bombardérů. Spojenci se samozřejmě pokoušeli německý projekt narušit a jejich letadla od roku 1943 útočila na cíle, jež byly (ne vždy správně) identifikovány coby součásti jaderného programu. Největší úspěch znamenalo zničení závodu v Oranienburgu, ale zbývající dvě velká střediska zůstávala dlouho nepovšimnuta. Operace norských partyzánů v únoru 1943 sice zničila továrnu na těžkou vodu, ovšem Němci již měli dostatečné zásoby a celý program byl tímto zpomalen málo. Diebner se v září 1943 znovu setkal s nedočkavým Hitlerem a Himmlerem a přislíbil, že první „uranovou bombu“ jim bude schopen dodat nejpozději za rok.
 
Německá puma je připravena
Spojenci se domnívali, že jejich útoky způsobily německému nukleárnímu programu osudové škody a že funkční bomba nebude k dispozici dříve než v polovině roku 1945. Tento omyl ale měl brzy přinést svoje trpké ovoce, protože Diebner byl odhodlán svůj slib dodržet. V červnu 1944 mu Harteck nadšeně oznámil, že soustava obohacovacích zařízení vyprodukovala 50 kg čistého uranu 235, což bylo množství, které Diebner požadoval pro první atomovou zbraň. Za přísných bezpečnostních opatření byl v červenci 1944 uskutečněn podzemní pokus, který měl nulový ekvivalent, což ušetřilo vzácný uran a současně prokázalo, že spouštěcí systém bomby (jenž byl Diebnerovým vynálezem) funguje. O dva dny později Diebner oznámil Hitlerovi, že může začít kompletace první bomby, a doporučil, aby byla použita jen „demonstrativně“, tedy jen jako ukázka síly, jíž Německo disponuje. To však Hitler stroze odmítl a trval na tom, že je naopak nutné zbraň nasadit proti konkrétnímu cíli. Byl totiž rozhořčen z postupu Spojenců ve Francii a rovněž ze stupňujících se bombardovacích náletů na Říši, takže byl pevně rozhodnut zasadit bez varování strašlivý odvetný úder. Po poradě s generálním štábem došel k závěru, že ideálním cílem bude anglický přístav Dover. Mezitím uspěli i letečtí konstruktéři, a sice firma Heinkel, která uzpůsobila výškový bombardér He 274 pro nesení německé pumy, která vážila téměř pět tun. Další letadla téhož typu s běžnými pumami byla určena pro diverzní akce, které měly odlákat pozornost anglické obrany. Puma s krycím názvem „Rabe“ („Havran“) pak byla sestavena v podzemní továrně Dora u Nordhausenu. Diebner ještě jednou apeloval na Hitlera, aby změnil své rozhodnutí o použití, ale Führer byl neoblomný.
 
První jaderný útok a odveta
Dnem prvního nukleárního útoku v dějinách se stal 7. říjen 1944, když He 274 ve velké výšce přelétl nad kanálem La Manche a shodil svůj cenný náklad na přístavní prostor Doveru. Puma zapracovala děsivě perfektním způsobem. Jaderná exploze o síle asi 16 kilotun TNT naprosto zničila přístav a přilehlou část města, okamžitě zemřelo okolo 30 000 lidí a tisíce dalších měly v následujících dnech a týdnech umírat strašlivou smrtí na nemoc z ozáření. Kromě toho bylo zničeno několik desítek lodí v přístavu. Volba Doveru jako cíle byla opravdu vhodná, protože i když Hitler toužil zasáhnout hlavně Londýn jako srdce „proradného Albionu“, z vojenského hlediska byla ztráta Doveru pro Spojence mnohem větší ranou, protože tento přístav byl velmi důležitý pro zásobování vojsk ve Francii. Ale i psychologický efekt útoku byl strašlivý, neboť Spojenci netušili, že se Hitlerův atomový program dostal tak daleko. Churchill hned další den nařídil přípravy k odvetě pomocí chemických zbraní, zatímco Hitler pronesl agresivní projev, kde řekl, že bomba byla „první z mnoha“ a že pokud Anglie ihned neuzavře mír s Německem a nepřidá se ke „svaté válce proti asijsko-bolševické hrozbě“, budou následovat další. To však byl z Hitlerovy strany jen bluf, jelikož materiál na další pumu stejné ráže mohl být připravený nejdříve v prosinci. Spojenci ovšem přesto byli v šoku, Američané se rozhodli za každou cenu urychlit nukleární program Manhattan a britské letectvo provedlo 11. října 1944 první ze série náletů s použitím chemických zbraní, a to yperitu a lewisitu. Oběti v německých městech byly otřesné, neboť Němci nebyli na chemickou válku připraveni. Hitler byl šokován, protože sám prožil plynové útoky v zákopech první světové války, takže ačkoliv Německo mělo chemické zbraně k dispozici ve velkém objemu i kvalitě, Hitler se jejich nasazení bránil. Při pohledu na destrukci německých měst jej ovšem Joseph Goebbels přesvědčil, aby názor změnil. Nasazení německých bojových plynů připadlo silám Waffen-SS, jež je v listopadu 1944 poprvé použily proti sovětským jednotkám na území Polska.
 
Ardeny, Mnichov a New York
V listopadu 1944 ale přišel další zvrat, když Diebnerův tým vynalezl nový druh odpalovacího systému, který umožnil vyrobit pumu s daleko menším objemem štěpného materiálu. Namísto jedné velké bomby o váze pěti tun mohly být vyrobeny hned tři, každá o váze cca 1500 kg. To přimělo Hitlera zařadit „malé bomby“ do plánu ofenzívy v Ardenách. Technici v neuvěřitelně krátkém čase sestavili dvě pumy, ačkoli Diebner varoval, že systém není vyzkoušen a existuje riziko selhání. Ráno 16. prosince 1944 odstartovaly dva tryskové bombardéry Arado Ar 234B, každý s malou jadernou zbraní a cílem za americkými liniemi, ale první byl sestřelen a bomba odhozená z druhého selhala. Hitlerův plán nevyšel a Američané pokračovali v náporu do nitra Německa, navíc našli vrak jednoho z Ar 234 i s bombou. Tento nález opět uspíšil snahy USA, jejichž první nukleární puma byla připravena v únoru 1945. Tváří v tvář německé hrozbě bylo rozhodnuto ji použít „naostro“ bez testů a varování. 4. března 1945 nad Německo pronikl svaz amerických bombardérů, mezi nimiž byl i speciálně upravený B-29 Superfortress, dopravující první americkou jadernou pumu „Fat Man“. Dopadla na Mnichov, jenž byl vybrán jako jedno z „ideologických center“ nacismu. Jeho střed byl srovnán se zemí a zemřelo okolo 50 000 lidí, další tisíce měly brzy následovat. Hitler propadl jednomu ze svých známých záchvatů vzteku, ve kterém nařídil spustit operaci „Amerika“. Dokončená jaderná bomba měla být naložena do bombardéru Messerschmitt Me 264, který ji měl dopravit na New York. Tento Hitlerův záměr ale přesvědčil Alberta Speera, který byl původně nadšeným příznivcem atomové zbraně, že se Hitler definitivně pomátl. Speer si uvědomil, že americká odplata by zřejmě znamenala konec Německa jako země a Němců jako národa. 9. března 1945 proto Speer navštívil Hitlera v jeho berlínském bunkru a při poradě uvolnil z nádržky v tašce nervový plyn, který usmrtil všechny v místnosti (včetně samotného Speera). Řídicí aparát Třetí říše se zhroutil. Několik generálů a admirálů vytvořilo provizorní vojenskou vládu, která nabídla Spojencům kapitulaci Německa. Spojenci se ale ještě museli vypořádat s Japonskem. Jaderná puma byla odzkoušena a jevila se jako vhodný prostředek pro přinucení Tokia ke kapitulaci.
 
Autor: Lukáš Visingr
 
Hlavní zdroje:
Friedrich Georg: Hitler’s Miracle Weapons
Manfred Griehl: Luftwaffe nad Amerikou
Ian V. Hogg: Německé tajné zbraně druhé světové války
Kolektiv: Hitlerovy možnosti
Kolektiv: Hitlerovy tajné zbraně 1933-1945
Mike Spick: Luftwaffe vítězí
Petr Vokáč: Hirošima nebyla první
 
Fotografie: WW2 Database, US Department of Defense, archiv
 


Odpovědět

Zpět na “Jaderné a nukleární zbraně”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host